Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Prosinec 2008

A jdeme na to!

31. prosince 2008 v 20:17 Anekdoty


Tak nejdříve něco na zub.
Pak se napijeme a zazpíváme si.


A to jsou ty konce!
Někdy i takové.


Přání

31. prosince 2008 v 13:17 Anekdoty


Za okny sype se sněhu jak kráva,
domov nám provoní Fernet, rum a tráva.
Půlnoc se blíží, nohy se pletou,
děti zas uvidí maminku sjetou.
Tátovi krví barví se džíny,
prdel mu natrhla petarda z Číny.
Ať se vám povede poslední krok,
přeju všem úspěšný ten nový rok!








Psst, tady se spí

30. prosince 2008 v 12:19 | ja |  Moje psaní
S návštěvami se roztrhl pytel! Všude, kam se podíváte, stojí jedno, dvě ne-li tři auta. Ulice je plná, do pozdních hodin bouchají dvířka a rozjíždějí se auta. Hned vedle našeho domu je malinkaté parkoviště. Udělal si jej pro své restaurační zařízení pan majitel. Nic proti, vím, že se to musí, jinak by mu nedovolili provoz. Taky je mi jasné, že se na oběd, či večeři, oslavu nebo svatbu jezdí auty. Méně už chápu, proč na oběd jezdí lidé, kteří mají pracoviště jen o pár ulic dále. Na parkovišťátku je asi 8 míst, tak se stává, že ulice je přeplněna stojícími auty. Mezi nimi se prodírají místní, vracející se ze zaměstnání, nebo jedoucí pro děti do školy. Hrůza. No, ale to ještě není nic proti tomu, co se děje v noci. Parkoviště sousedí s polovičkovou ložnicí a ten se skoro nevyspí. Buch, bác, křáp, třískají dveře od odjíždějících aut. Křik, hlasitý smích a někdy i sprostá slova lítají vzduchem od návštěvníků, opouštějících v nočních hodinách restauraci. No, děs, běs. Elinka se budí, poštěkává a budí nás. Nedivím se, že polovička se budí rozmrzelý a nevrlý. Nechápu, že si lidé v noci neuvědomují, kolik je hodin a že se kolem spí. A to, co nás čeká poslední den v roce, bych vám nepřála zažít !!! Rachejtle vystřelované divokou společností létají až k nám na zahradu, do dvora. Chodník kolem parkoviště, trávník a přilehlé prostory ráno nesou známky bohaté a štědré večeře, která se vydala na procházku. Všude tetrapacky, nedopalky a jiný binec. Už aby byl Silvestr za námi.

Po dlouhé době

28. prosince 2008 v 21:18 | ja |  Moje psaní
Jedna hodinka procházky udělá s člověkem divy. Po obědě jsem po strašně dlouhé době, přemluvila polovičku k pohybu. Trvalo to sice delší dobu, než jsem ho přesvědčila a také než se rozhodl, co si obléct. Elinka jako první zjistila, že se děje něco neobvyklého. Skákala kolem páníčka a plná štěstí kolem pobíhala. Venku bylo krásně mrazivo, pod nohama sucho, sem tam bílý poprašek na trávníku a keři. Nikdy bych nevěřila, že cesta od jednoho rohu ulice ke druhé dá polovičkovi tolik řečí. Celou cestu si nemohl rozchodit nové boty, pak mu začaly padat kalhoty, údajně o svátcích zchudl. Hahaha, to je k smíchu. Po obejítí dvou bloků na sídlišti začalo být Elince zima na ťapky - dle polovičky. Tak se cesta rychle dokončila a byli jsme doma. Tam už to polovičkovi šlo docela rychle, boty dolů, kalhoty šup na ramínko a poloha ležícího střelce. Elinka se uvelebila do pelíšku a hned spala. Mě čekala hromada nádobí, uvařit kávu, prádlo z půdy .... Ach jo, a pak, že nedělní procházka udělá člověku dobře. Záda mě rozbolela až teď večer a koleno se ozve asi ráno. Ale hlavně, že jsem dostala polovičku na chvíli ven.

I tak se může trávit Silvestr!

28. prosince 2008 v 11:35 Co se mi líbí
Tenhle obrázek se mi moc líbí, že by předzvěst Silvestra?

Pohotovost v nebi

27. prosince 2008 v 10:12 Moje psaní
V televizi dávají Panorama, pořad o sněhových podmínkách na našich horách. Při pohledu na zasněžené stráně jsem si vzpomněla na jeden krásný týden, prožitý v Krkonoších. Bylo to ve druhém ročníku SZŠ, kdy jsme prodělávali povinný lyžařský výcvik. Do Jánských Lázní jsme se dopravovali několikerými dopravními prostředky, což s těžkými lyžemi, nacpaným batohem a těžkými botami na nohou nebylo nic lehkého. Ale cestu jsme přežili a ubytovali se v jednom z četných hotýlků. Hned první odpoledne si nás instruktoři rozdělili do čtyř skupin podle zvládnutí chůze a jízdy na lyžích. Jako dítě z "hor", jsem zvládala obojí celkem dobře, proto jsem se dostala do skupiny A - zdatní lyžaři. Bylo nás asi 10 i s instruktorem. První dny jsme sjížděli nejbližší sjezdovky, absolvovali různé závody a akce společné s ostatními skupinami. Sněhu bylo ten rok dost a počasí nám také přálo. Na předposlední den nám instruktor slíbil (nám rozuměj skupině A), celodenní výlet. Ráno jsme vyfasovali celodenní stravu, namazali lyže dle povahy sněhu a vyrazili jsme. Jeli jsme lanovkou na Černou horu. Počasí bylo krásné, vítr nefoukal a cesta dolů, která nás čekala, byla hodně náročná. Instruktorem jsme měli mladého chlapce, studenta Fakulty tělovýchovy, nebo jak se jmenovala. Zpočátku jsme se snažily - bylo nás více děvčat - držet s ním krok. Šlo to celkem dobře až ke kraji lesa. Tam jsme měli poslední poradu, rozdělili jsme si pořadí, v jakém budeme sjíždět, udali jsme si body a čas setkání skupiny. Cesta vedla krásným zasněženým lesem, lyže jsem měla namazané dobře, tak se frčelo. Čím více jsme se blížili závěrečnému sjezdu, tím jsme jeli odvážněji a rychleji. Najednou se krásná cesta změnila v jednolité ledové koryto. Hned jste jeli přikrčeni pod větvemi stromů, hned vás cesta vynesla na boční stěny, hned jste měli nohy doširoka roztažené, aby jste se vůbec udrželi na lyžích. No, hrůza, někdo dolů dojížděl v pozici sedací, někdo to vzdal a raději šel po kraji lesa. Náš pan instruktor, když nás dole čekal, jistě trnul hrůzou. Dozvěděl se totiž od místních chatařů, že nás navedl na spodní konec sáňkařské dráhy, která byla denně polévána vodou. Co vám mám povídat! Cesta dolů, která měla trvat skoro dvě hodiny, se nám tak díky tomu zkrátila a my byli v chatě dříve, než všechny ostatní skupiny. Rozumí se, že náš šťastný návrat jsme patřičně oslavili v baru. Pan instruktor dostal hobla a já si dodnes myslím, že mělo celé nebe pohotovost. Nikomu z nás se nic nestalo a profesorka tv se nikdy nic nedozvěděla.

Ještě není konec

26. prosince 2008 v 23:29 Moje psaní
Dárečky letos rozbaloval Petřík. Přála bych vám vidět tu rychlost, s jakou běhal holem stolu a strhával papírové obaly. Jako každý rok se dávaly na jednu hromádku, kterou pak někdo sváže a uklidí. Neporušené a urovnané papíry se uloží a použijí příští Vánoce. Letos to dopadlo jinak, nebylo co rovnat. Petřík s Elinkou je při společném kočkování učinili zcela nepoužitelnými. Do letošní vánoční pohody se vloudil stín. Petříkově mamince zemřel strýc, proto byla nálada o kapánek smutnější. Malý chlapec to ale nikterak nezaznamenal. Četli jsme si obrázkové knížky, učili se říkánky. Cukroví pomaloučku mizelo z talířků, večer odcházel a já se těšila z celé rodinky. Stejně včera i dneska, všechno probíhalo v pohodě a já si užívala. Stejně si budu užívat koledy a pohádky zítra a pozítří. Rozzářený stromeček nám ještě dlouho bude zářit do volných dnů. Už budeme mít s polovičkou jenom sami sebe, ale v neděli se děti objeví na oběd. Pokud bude slušné počasí, vyjdeme si na procházku s Elinkou a budeme nahlížet do rozzářených oken. Vánoce budou pokračovat tak dlouho, jak jenom budeme chtít.

Včerejší večer

26. prosince 2008 v 0:02 Moje psaní
Štědrovečerní večeře proběhla stejně jako celý den v klidu a pohodě. Vánočka, salát i polévka byla udělaná už den předem, tak jsme se mohli soustředit pouze na zdobení stromečku, přípravy stolu a odpolední procházky na hroby příbuzných. Počasí nebylo nikterak vánoční, poprskávalo a k večeru trošku namrzal chodník i cesta. Večeře i rozbalování dárečků s dětmi bylo skvělé, nikdo se na nikoho nemračil, prostě kouzelné. Večer jsme věnovali sledování pohádek, prohlížení nových knih a pojídání dobrot. Dneska ráno jsme si trochu přispali, nemuselo se vařit. Mladí byli na výletě a já s polovičkou jsme odpočívali. Dostali jsme fůru vitamínů a tak předpokládám, že budeme celý rok jako rybičky.

Náš stromeček


Vánoční stůl

Betlémští muzikanti