5. listopadu 2008 v 10:29 | ja
|
Stál na zastávce a díval se nepřítomně před sebe. U nohou mu stála aktovka, jakou mnozí ještě pamatují ze školy. Z vepřovicové kůže, se dvěma provázky místo uší. Zvolna se pohupoval v kolenou a mlčel. Jakmile se někdo postavil vedle něj, nebo dokonce za něj, udělal několik kroků aby byl zase sám. Na pozdrav neodpovídal, mlčel. Byli jsme z něj trošku nervózní, každý se tvářil, jako že ho ten muž dost hodně zajímá. Opak byl pravdou, nikoho nenapadlo oslovit jej, nikdo se ho na nic neptal, až do okamžiku, kdy přijel autobus. Celá skupinka čekajících se kolem něj semkla a on neměl úniku. Zděšeným pohledem pozoroval všechny, kdo jsme stáli kolem. Už, už měl nohu na prvním schodku, když nastala změna. Zamračil se, zvedl ruku a zřetelně nám všem naznačil, že chce ven z obležení. Pustili jsme ho a on spokojeně si něco zabručel a pak docela srozumitelně řekl. "To není můj autobus! Já jedu jinam!" Spokojeně se postavil kousek od autobusu a čekal. Když viděl přijíždět jiný vůz, rozběhl se na jeho stanoviště a celá situace se opakovala. Tak jsem ho vidívala stát na autobusovém nádraží. Až do dneška. Dnes už tam nebyl, setkala jsem se s ním v noci u nás na oddělení, kam jej přivezla RZS. Někomu vadil, překážel při cestování. Tak jej nějací výrostci postrčili do autobusu a nedovolili mu vysednout. Zbledl , začal se třást po těle a nakonec upadl do křečí. Dostal epileptický záchvat. Řidič konečně autobus zastavil, muže vyložili na nástupiště a zavolali záchranku. Tak skončil u nás, ze záchvatu jsme jej dostali, ale jeho srdíčko bylo velmi slabé. Odešel v klidu a pokoji. Už se nedozvíme, kam chtěl jet a proč neodjel. Zase ze světa odešel jeden samotář. Postrádá ho vůbec někdo?
To je hrozné, úplně si to všechno dovedu představit. Musel to být chudák.