Tak jsem se dneska ráno vydala do obchodu doplnit něco k jídlu. Bylo ošklivé, zamračené a uplakané ráno. Nemám to do obchodu daleko, tak 60 m, ale jeden by nevěřil, jak ta cesta může být dlouhá. Bylo ráno a já potkávala děti jdoucí do školy, samý smích a veselí. Najednou, nevím jak se to stalo, byla jsem jednou z nich a s aktovkou na zádech jsem šla do školy. Z daleka na mě volala D. a E., ať přidám do kroku, že bude zvonit. Moc se mi nedařilo zrychlit, ale přece jenom. V hlavě se mi honilo, mám-li všechno do školy napsané a nezůstalo-li něco doma na stole. Dneska čekáme vzácnou návštěvu, žáky z družební školy v Trenčíně. Můj krok se zvolna zpomaloval, až jsem se zastavila. No jo, když já tam stejně kamarádku nemám a mít nebudu, kdo by se taky kamarádil s takovou tyčkou. Měla jsem 12 let a byla šíleně zamindrákovaná. Nohatá, vysoká holka, s ne právě čistou pletí, trošku se hrbící, abych svou výšku ukryla před pohledy ostatních. Vlasy na krátko zastřižené, jak mě ostříhal náš dvorní holič, kterého si zvával domů tatínek. Pro tři chlapy dobré, ale mě k tomu vždycky přibrali, jenom abych nemusela do kadeřnictví. Jak já nenáviděla holiče. Měla jsem pocit, že mám hlavu střiženou podle kastrolku. No, a oblečení, prostě hrůza. Tatínkova kamarádka, žijící v Praze měla dcerku asi o čtyři roky starší a ti nám jednou za čas poslali kufr s oblečením. Byly to docela hezké věci, ale většinou k nepoužití, neboť rukávy a nohavice byly krátké a v pase se všechno muselo upravovat. No, a pak to na mě viselo jako na hadrovém panáku. Maminka nás měla tři, a tak peněz nebylo nazbyt. Někdy se stávalo, že jsem chodila i v manšestrácích po starším bráškovi. Venku to nikdo nepoznal, ale když jsem sundala kabát nebo bundu v šatně a spolužáci na mě uviděli pánské kalhoty, moc sebevědomí mně to nepřidalo. V tom jsem zaslechla na začátku naší slepé ulice zvuk autobusu. Už jedou, kdosi vykřikl a já opět přidala do kroku. Před školou jsme se řadili do jednotlivých tříd, já samozřejmě někam hodně dozadu, abych se nestala terčem posměchu druhých. Autobus zastavil a za ním druhý a třetí. Pomalu z něj vystupovali kluci a holky, každý z nich mající v ruce kytičku. Rozebrali jsme si je podle tříd a odvedli s sebou. Na mě zůstala holčička jménem Marienka, drobounká a maličká. Vypadaly jsme jako Pat a Patachon, ale nám to kupodivu nevadilo. Štěbetaly jsme jako dvě husičky, stejně jako všichni ostatní. Kde bydlíš, co dělají rodiče, jakou máš zálibu a co ráda čteš? Po obědě, na který šly děti spolu s námi, jsme pořádali sportovní odpoledne na našem školním hříšti. To bylo jedno z mála prostředí, kde jsem se cítila alespoň trochu užitečná. Při vybíjené, kterou jsme hráli s Marienčinou třídou, neměl nikdo šanci mě míčem přehodit, proto jsme vyhráli. V atletických disciplinách, jako skok do výšky a dálky, jsem to byla já, kdo z našich děvčat udával základní a další míry. Jinam jsem se raději necpala, běhání mi nikdy nešlo a cvičení na hrazdě nebo šplh, tak to také nebyla moje parketa. Na závěr našeho setkání ještě proběhla tzv. biologická olympiáda, kde jsme formou kvízu předváděly své školní znalosti o přírodě a zvířátcích. Tam jsem se cítila nejsilněji a také jsem nejedním bodem přispěla k vítězství naší třídy nad tou trenčínskou.
S Marienkou, jsme si vyměnily adresy. slíbily, že si budeme psát a autobusy zase odejely. Cítila jsem se skvěle. Nastaly opět obyčejné školní dny, a moje sebevědomí se pozvolna vytrácelo a já se stávala opět tou zamindrákovanou holčinou. To všechno se mi vybavilo dneska při cestě do obchodu. Kolem mě přejelo několik autobusů, které svážejí děti z okolí do naší školy a já se stala opět zvolna stárnoucí skoro babičkou, jejíž mindráky jsou dávno ty tam. Ale od této příhody jsem s nimi začala tvrdě bojovat. Někdy se dařilo, jindy ne. Trvalo to asi ještě 5 let, než jsem se jich zcela zbavila, a než se z urážlivé a zamindrákované holky stala osoba, která si dokázala dělat legraci i sama ze sebe! Ale to už je na jiné povídání.