Někde jsem četla, že domov máme tam, kde jsme se narodili a kde jsme prožili své dětství. Je to určitě kus pravdy, ale pro mě má slovo domov daleko širší význam. Kdykoliv uvidím např. v televizi, nebo v časopise obrázek z místa, které znám, zbystřím pozornost. Je to přece u nás doma, tak mě to musí zajímat. Okolí našeho města znám důvěrně, projíždím-li mnoha obcemi, mohu mnohde ještě dneska vyjmenovat dům po domě jejich majitele. Roky práce v terénu se nedají zapřít. Vyjedu-li někam do lesa a pustím se cestičkou k nejbližším obydlím, vybaví se mi ohromná spousta příhod, spojených s tím nebo oním místem. Támhle jsem viděla lesníky při kácení vysokých jedlí, na druhé straně v poli jsem několikrát viděla stádečko srnek. U chaty pod lesem jsem nejednou odpočívala a ověžila se vodou ze studánky. Tady mě naložila paní pošťačka do svého služebního trabantíku a rychlou jízdou mě dovezla ke skoro odjíždějícímu autobusu. Támhle v tom městě jsem prožila nádherné čtyři roky studia a pobytu na internátě. V jiném městě jsme byli se školou několikrát na exkurzi a v plaveckém bazénu. Támhle jsme byli na bramborové brigádě, a támhle v té restauraci jsem dosstala velikánskou pusu od své první lásky. Tady se narodili moji dva synové a támhle jsem se vdávala. Takhle můžeme každý svůj domov popisovat hodně dlouho. Je to všechno jenom v našich vzpomínkách a záleží na nás, kam až hranice domova můžeme posunout. Já je mám hodně široké. Ale ten můj malinkatý domov je tady na mapě. Tady a nikde jinde není země pošlapaná od mých bot, tady a nikde jinde jsou stromy, jež mě viděly vyrůstat, tady a nikde jinde slyšeli ptáci moje první slůvka. Tady a nikde jinde je ten můj domov.