Zoubek už je v koši. Jak jsem předpokládala, nakonec Petříkovi bolavý zoubek vytrhli a chlapec má pokoj. Dneska už vesele řádí se sáňkami. Chudák, musel si dosti vytrpět. Já byla poprvé u zubaře v první třídě, kdy jsme tam chodili povinně dvakrát ročně. Ale byl to pro mě vždycky pěkný horror. Čekárnička maličká, pan dentista v bílém plášti, malinký jako trpaslík, sestřička učiněný hromotluk. Vstoupila jsem do ordinace, posadila se do křesla, tmavě hnědého, nade mnou visela jako oprátka vrtačka. Tehdy ještě občas musel pan dentista šlapat nohou, aby vyvrtal dírku. Hlava drnčela, já řvala jako cirkulárka. A tak to šlo, jeden po druhém jsme v čekárně prožívali muka svá i svých kamarádů. Měla jsem zuby vždycky špatné, tak mě tohle divadlo čekalo každoročně. První pořádnou zubní ordinaci jsem viděla v nemocnici v tehdejším Gottwaldově - nyní Zlín. Tam jsem si jezdila napravovat vadu zubů a pro rovnátka. Ty tedy stály za to. Pevná pryskyřičná hrůza s kovovými očky se nasadila na noc do úst. Ráno vytáhnout, vyčistit a zámeček o jeden dílek posunout. No hrůza. . Poprvé v nemocnici jako pacient jsem byla mezi první a druhou třídou, když mi trhali nosní mandli. Výkon mám spojený s panem doktorem, který přišel v obrovské igelitové zástěře, pod krkem jsem držela kovovou emitku a na příkaz otevři pusu, jsem nestačila ani mrknout a bylo hotovo. Pak jenom se sestřičkou za ruku jsem šla dlouhou chodbou na pokoj, kde na mě čekal kovový hrníček plný ledové tříště. To byla dobrá odměna za prodělanou bolest. Ta ale netrvala dlouho, večer už jsem s ostatními dětmi běhala venku a cpala se třešněmi. Domů mě odvážel dědeček, pamatuji si na parní lokomotivu, která vypouštěla ohromný chochol dýmu. Já stála u okna a dívala se ven. Kouř z lokomotivy čpěl sírou a jeho vůně se mi hodně líbila. Možná, že bych se stala něčím od dráhy, kdyby nebylo povolání zdravotní sestry, které jsem si nakonec zvolila.