7. listopadu 2008 v 13:51 | ja
|
Přivezli ho rodiče, včera odpoledne. Maminka celá uslzená, otec trošinku nervózní. Stáli nad ním a on se tvářil jako hromádka neštěstí. Hoch, asi dvacetiletý, na krátko sestřihaný, mlčel. Místo něj mluvily přijímací papíry. Nešel do práce, bolelo jej na hrudi. Na ambulanci kolem něj běhaly dvě sestry a jedna lékařka. Natočit EKG, odebrat krev, poslat na rentgen, napíchnout flexilu, napsat neschopenku a ostatní papíry a šup s ním k nám na oddělení. Vždycky, když se u nás objeví takový mladý nemocný, je z toho trochu pozdvižení. Kam jej uložit, aby nebyl se samými staříky, najít vhodný pokoj. Tak se stalo i včera. Zatímco jsem s ním sepisovala papíry, otec odešel, musel na odpolední směnu. Maminka stála v koutku jako hromádka neštěstí a čekala, až jej bude moci doprovodit na pokoj. Uložily jsme ho, do napíchnuté flexily zavedly infuzi a po ostatních formalitách jsme nechaly matku se synem spolu na pokoji. Po nějaké době jsme viděli, jak maminka pomalými kroky odchází . Bylo mi jí líto, takový mladý kluk a už potíže se srdíčkem. Práce bylo dost, tak jsme po nějaké době hocha vypustily z hlavy. Přišla doba svačinky a měření odpolední teploty. Jdu s vozíkem na jeho pokoj, mává na mě vesele, že už má kapačku prázdnou a chce se mu na WC. Odpojila jsem ho tedy, rozdala teploměry a šla na ošetřovnu chystat další léčebné infuze, večerní injekce a léky. Odbavila jsem několk telefonních dotazů, prošla lékařovými ordinacemi, a začala se chystat na večerní maraton. Kdo byl v nemocnici, tak to zná, inzulíny, léky před a po večeři, antibiotika v 17 a 18 hodin, večerní TK, EKG. Jelikož mladík přišel po obědě, měl toho naordinováno hodně. Vzala jsem podnos s jeho dalšími infuzemi a injekcemi a šla za ním na pokoj. Postel prázdná, sice trochu rozvrtaná, ale prázdná, na stolečku jenom nedopitá láhev s čajem, stolek prázdný. Nahlédnu do koupelky i do WC, mladík nikde. Ptám se pacientů na sousedních postelích, kam šel, zda o něm nevědí. Prý si šel do bufetu pro nějaké pití, ale bufet je teď v 18 hodin dávno zavřený, tak kde proboha může být? Už jsem se viděla, jak jej nakládáme někde venku na vozík, jak se kolem něj běhá a já z toho mám průšvih. Utekl mi pacient a udělalo se mu zle. No, nebudu vás déle napínat. Nevrátil se ani do večeře ani po ní. Zápis proveden, věc nahlášena službě. Kam se jenom poděl? Když už jsme se chystali povolat policii, zazvonil telefon. Volala jeho uslzená maminka, že jej našla doma v pokoji, jak si pouští DVD, spokojený jako blecha. Ať prý se na ni nezlobíme, a jeho hospitalizaci zrušíme. Stála jsem s otevřenou pusou , nechápající, co mi to ta paní vlastně říká. Než se stačila vrátit od nás z nemocnice a s nákupem domů, hošík si mobilem zavolal nějakého kamaráda s autem a ten ho odvezl domů. Proč by někomu něco říkal, že, však on do nemocnice jít nechtěl, to ona, jeho maminka a otec, strachy celí bez sebe, ho donutili a dovezli k nám. Co, na tom, že to stálo jejich nervy, co na těch lidech, kteří kolem něj běhali a prováděli mu všechna ta drahá vyšetření. Však on někdo, ta drahá léčiva a použití přístrojů zaplatí. Moje hlava to ještě dlouho do večera nebrala. Zdá se vám to celé jako pohádka? Ne, není, stává se to a ještě jiná extempore velmi často. Pak se všichni divíme, kam jdou penízky z našich kapes.

Takove jednani je od toho mladika teda poradne sproste! Akorat je mi divne, kde vzal civilni obleceni, myslela jsem, ze v nemocnici musi lidi byt v pyzamu nebo necem takovem... ;op