Malé děti nechodí rády na návštěvy. Zvláště tam, kde se musí jenom sedět způsobně na sedačce, nemají žádné zvířátko a není si s čím hrát. Je to přirozené. Věty typu - nesahej na to, nezlob, sedni! děti vedou spíše opačným směrem. Já jsem na tzv. zdvořilostní návštěvy chodívala ráda, byla jsem dítko zvědavé a zvídavé. Na jedné návštěvě u tetičky jsem tak dlouho očima hypnotizovala dveře, o nichž jsem věděla, že za nimi v pokoji mají klavír, až se samy otevřely a teta mě poslala, ať si chvíli hraju. Měla jsem ráda návštěvy, které jsem absolvovala se svojí milou babičkou u všech svých tetinek a babiččiných kamarádek. Vetšina z nich byla z tzv. staré školy a tak nějaké to neposedné dítko jim v pokoji nikterak nevadilo. U jedné tetinky, my děti jsme jí říkaly Tonča, bývávalo aslespoň několik koťátek na hraní, tam čas utíkal rychle, tetinka Štefinka a její manžel, babiččin syn, zase při našich návštěvách rád ukazoval všelijaké drobnosti, které si naposledy přivezli z Vídně. Tetinka si potrpěla na různé dečky, umělé kytky a vázičky. V jejich obýváku býval ráj pro moje oči. Těch figurek, co tam bylo, panenek a zvířátek, až oči přecházely. Někdy jsem si něco vyškemrala, ale většinou jsem při odchodu musela všechno odevzdat. A proč o tom píšu? Vzpoměla jsem si dneska, při úklidu svých drobnůstek, jichž mám už také požehnaně, na jednu sošku, kterou jsem u tetinky často obhlížela. Byla to holčička u křížku, s kytkou a u jejích nohou ležel velký pes. Ta soška mě fascinovala, měla jsem ji ráda. Mám něco podobného, ale ta tetinčina byla pro moje oči krásnější. Kam se asi po smrtti tetinky a strýce poděla ? Snad ji mají příbuzní, snad ji vyhodili s jiným harampádím. V mých vzpomínkách má však stálé místo.

Budu hádat, slečna je z Moravy nebo blízkého okolí? Mám totiž podobné zážitky s tamními tetičkami :-))Moc pěkný článek. Vrátilo mě to do dětství :-))