Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním - slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého (eschatologického) příchodu na konci času (paruzie).
Původně pochází pojem advent z řeckého pojmu ἐπιφανεία (epifaneia zjevení), který označoval příchod božstva do chrámu nebo návštěvu krále.
Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem, na který původně připadala oslava narození Ježíše Krista (dnes slavnost Zjevení Páně čili Epifanie). Těchto osm týdnů představovalo (s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny) dohromady 40 dní.
V západní tradici je advent také dobou zklidnění, které odpovídalo životnímu stylu našich předků, přizpůsobenému dlouhým prosincovým nocím. Dnes je však advent komerčně využíván, a proto o něm jako o době ztišení nelze mluvit. Advent provází adventní věnec ozdobený čtyřmi svícemi, které odpovídají počtu adventních nedělí, děti otevírají obvykle adventní kalendář.
Česká hudební tradice se vyznačuje výjimečným počtem a kvalitou adventních písní, které se zpívaly zvláště při jitřních mariánských mších zvaných roráty.
Roráty je liturgický zpěv spojený úzce s dobou adventní. Jeho název vznikl podle prvního latinského slova refrénu Rorate (imperativ slovesa rorare - "zkropit rosou").
Roráty se zpívají v době adventní, někdy až ve Vánoční novéně, buď při mši, nebo zvlášť.
Barborky jsou prastarý lidový adventní zvyk, kdy na svátek sv. Barbory dne 4. prosince 20 dnů před Štědrým dnem o Vánocích se uřežou větvičky třešní nebo višní, vloží se doma do vázy s vodou tak, aby do Vánoc doma v teple pěkně rozkvetly, což se s trochou péče a štěstí snadno povede.
Pěkně rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, ale připomínají nám i právě proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí zánik zimy a příchod dalšího voňavého a květy ozdobeného jara.
