Stál na zastávce a díval se nepřítomně před sebe. U nohou mu stála aktovka, jakou mnozí ještě pamatují ze školy. Z vepřovicové kůže, se dvěma provázky místo uší. Zvolna se pohupoval v kolenou a mlčel. Jakmile se někdo postavil vedle něj, nebo dokonce za něj, udělal několik kroků aby byl zase sám. Na pozdrav neodpovídal, mlčel. Byli jsme z něj trošku nervózní, každý se tvářil, jako že ho ten muž dost hodně zajímá. Opak byl pravdou, nikoho nenapadlo oslovit jej, nikdo se ho na nic neptal, až do okamžiku, kdy přijel autobus. Celá skupinka čekajících se kolem něj semkla a on neměl úniku. Zděšeným pohledem pozoroval všechny, kdo jsme stáli kolem. Už, už měl nohu na prvním schodku, když nastala změna. Zamračil se, zvedl ruku a zřetelně nám všem naznačil, že chce ven z obležení. Pustili jsme ho a on spokojeně si něco zabručel a pak docela srozumitelně řekl. "To není můj autobus! Já jedu jinam!" Spokojeně se postavil kousek od autobusu a čekal. Když viděl přijíždět jiný vůz, rozběhl se na jeho stanoviště a celá situace se opakovala. Tak jsem ho vidívala stát na autobusovém nádraží. Až do dneška. Dnes už tam nebyl, setkala jsem se s ním v noci u nás na oddělení, kam jej přivezla RZS. Někomu vadil, překážel při cestování. Tak jej nějací výrostci postrčili do autobusu a nedovolili mu vysednout. Zbledl , začal se třást po těle a nakonec upadl do křečí. Dostal epileptický záchvat. Řidič konečně autobus zastavil, muže vyložili na nástupiště a zavolali záchranku. Tak skončil u nás, ze záchvatu jsme jej dostali, ale jeho srdíčko bylo velmi slabé. Odešel v klidu a pokoji. Už se nedozvíme, kam chtěl jet a proč neodjel. Zase ze světa odešel jeden samotář. Postrádá ho vůbec někdo?
Listopad 2008
Už jsou tu zase!
4. listopadu 2008 v 10:45 | ja | Moje psaníTak a jsou u nás zase! Už jsem si myslela, že jejich návštěva byla jen jednou, ale mýlila jsem se. To bylo tak! Asi před dvěma lety jsem byla na operaci, další podrobnosti nejsou nutné. Stačí, když řeknu, že tam mě navštívili poprvé. Právě mě vezli na vozíčku výtahem na sál, když se mi zdálo, že se něco mihlo ve skle dveří. Aha, pomyslela jsem si, už začíná působit premedikace. Usnula jsem jako pokusné morče a spala celou dobu nerušeně. Plesk, plesk, začali mě probouzet pleskáním. Pootevřela jsem jedno oko, pak druhé, aby jako věděli, že jsem vzhůru, zřízenec mě zavezl do takového malého proskleného pokojíčku, kam bylo odevšad vidět. Rozumí se, že jsem okamžitě upadla do snu. Jakmile to sestřička vedle zjistila, ozvalo se vedle mne z reproduktoru - nespěte, probuďte se! Při tom nekonečném usínání a probouzení se jsem je uviděla! Dívali se na mě seshora, někde od obrovské zářící lampy. Zvláštní mlhavé postavy, s velikýma očima, když jsem otevřela oči pořádně, byly pryč. Jakmile jsem se propadala do spaní, objevily se opět. Marně jsem se po nich oháněla rukama, byli tam nahoře, v tom omračujícím světle. S nevýslovnou úlevou jsem děkovala sestře, když mě zavezla na pokoj. Tam už se neobjevili. Už jsem je víc neviděla. Mimozemšťany!!! Dávno bych na ně zapomněla, kdyby se nestalo, co se stalo. Vracela jsem se od večerního autobusu, kolem ticho, světla svítila jenom sporadicky, nízko nad zemí se válela mlha. Nevšímala jsem si ničeho, nejsem strašpytel, občasnému zašustění v napadaném listí jsem nevěnovala pozornost. Najednou se skoro všechna světla rozzářila velkou intenzitou a začal foukat mírný větřík. Na konci ulice jsem zahlédla několik postav, zvolna se ztrácejících v mlhavém oparu. Koukla jsem nahoru na obrovský kaštan a na něm, světe div se, zářilo několik velikánských očí. Trochu jsem zvolnila krok a stále je sledovala. Dívaly se na mě, zvolna otáčejíce hlavami, a nevyšla z nich ani hláska. Trvalo to jenom chviličku, pak zmizely. Tak už mě zase našli -mimozemšťani. Polovička se smál, až se za hlavu popadal a snažil se mě přesvědčit, že to byly stejné sovy, jaké jsme měli nedávno na sloupě elektrického vedení před domem. Nikdo mi ty mimozemšťany nevyvrátí, byli to určitě oni. Musím si večer nachystat na stoleček foťáček a vyblejskout je. Pak vám je všem ukážu.
Trochu smutná básnička
3. listopadu 2008 v 9:45Polámal se mraveneček
Polámal se mraveneček, ví to celá obora,
o půlnoci zavolali Julínkova doktora.
Doktor chrastil pokladničkou,
Cikrt těšil, neplakej,
Zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej.
Zaplatil mu třicet Kč, navíc ještě za předpis,
ráno skončil v nemocnici, takřka zralý na odpis.
Čtyři stáli u postýlky, Cikrt si mnul ručičky,
peníze se jenom sypou do té naší kasičky.
Nedožil se mraveneček ani druhé hodiny,
stoupla prudce zadluženost celé mravenčí rodiny.
Poplatky za nemonici, kremaci i rakvičku,
dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku.
Neměli už mravenečci, z čeho by dál mohli žít,
poradil jim strejda Cikrt peníze si vypůjčit.
Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu,
nadlouho pak zadlužily svou mravenčí rodinu.
Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc?
Za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic.
o půlnoci zavolali Julínkova doktora.
Doktor chrastil pokladničkou,
Cikrt těšil, neplakej,
Zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej.
Zaplatil mu třicet Kč, navíc ještě za předpis,
ráno skončil v nemocnici, takřka zralý na odpis.
Čtyři stáli u postýlky, Cikrt si mnul ručičky,
peníze se jenom sypou do té naší kasičky.
Nedožil se mraveneček ani druhé hodiny,
stoupla prudce zadluženost celé mravenčí rodiny.
Poplatky za nemonici, kremaci i rakvičku,
dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku.
Neměli už mravenečci, z čeho by dál mohli žít,
poradil jim strejda Cikrt peníze si vypůjčit.
Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu,
nadlouho pak zadlužily svou mravenčí rodinu.
Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc?
Za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic.

Jen tak
3. listopadu 2008 v 9:40 | ja | Moje psaníPodzim. Jedno slovo, a kolik v sobě skrývá významů, událostí a pocitů. Zpočátku se zdá, že je to jenom přechodně zhoršené počasí, trošku pofukuje větřík, tak si vezmeme svetr. Další den se objeví několik barevných listů na stromě v sousedově zahradě. Večerní oblaka se tváří jinak, než minulý týden. Večer zaslechneme kejhat hejno hus, letících na jih. Spatříme jejich pravidelný obrazec a trochu nás zamrazí. Několik dní se pro déšť nedostaneme na procházku a najednou nevěříme vlastním očím. Támhleta stráň, ještě včera zcela zelená, se proměnila v malířovu paletu . Sousedka se pustila do trhání jablíček, z druhé strany je slyšet řezat dříví. To se pan od naproti zásobuje dřívím pro svůj krb. Na polích se orá a podmítá, sklízí se poslední stojící pluky kukuřice. Nad pustým polem se zvolna snáší mlha a jen jakoby ve snu je slyšet ňafání psů a hlahol lovců. To se myslivci vydali sklízet svoji živou úrodu. Spatříte zajíce, jak kličkuje a se vztyčenýma ušima mizí na druhé straně pole. Na stráni si děti pouštějí draky a v zahradní restauraci se uklízí venkovní posezení. Už je letos nebude třeba. Potkáváte auta s vozíky plnými výhrabků a ostříhaných větví, jak míří ke sběrnému dvoru. Několik starších žen kráčí ulicí, v ruce metličku, kbelík a tašku plnou květin. Jdou upravovat hroby na blížící se svátky zemřelých. Ranní vstávání do tmy je nepříjemné, ale časem si i na něj zvykneme. Je tady podzim v celé své kráse.
Barevné listí, ještě včera tolik obdivované ma stromech, šustí pod nohama a člověk si musí dávat pozor, aby náhodou neuklouzl. V duších nám převládá smutek, ať chceme, nebo ne. Jen několik záběrů a fotografií nám ještě připomene letošní, krásně prožité léto. Alespoň se máme zase na co těšit.

