close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2008

Dívčí sen

15. listopadu 2008 v 16:03 Co se mi líbí

Tohle je sen, který mají malé holčičky.


Můj domov

14. listopadu 2008 v 11:43 | ja |  Moje psaní

Někde jsem četla, že domov máme tam, kde jsme se narodili a kde jsme prožili své dětství. Je to určitě kus pravdy, ale pro mě má slovo domov daleko širší význam. Kdykoliv uvidím např. v televizi, nebo v časopise obrázek z místa, které znám, zbystřím pozornost. Je to přece u nás doma, tak mě to musí zajímat. Okolí našeho města znám důvěrně, projíždím-li mnoha obcemi, mohu mnohde ještě dneska vyjmenovat dům po domě jejich majitele. Roky práce v terénu se nedají zapřít. Vyjedu-li někam do lesa a pustím se cestičkou k nejbližším obydlím, vybaví se mi ohromná spousta příhod, spojených s tím nebo oním místem. Támhle jsem viděla lesníky při kácení vysokých jedlí, na druhé straně v poli jsem několikrát viděla stádečko srnek. U chaty pod lesem jsem nejednou odpočívala a ověžila se vodou ze studánky. Tady mě naložila paní pošťačka do svého služebního trabantíku a rychlou jízdou mě dovezla ke skoro odjíždějícímu autobusu. Támhle v tom městě jsem prožila nádherné čtyři roky studia a pobytu na internátě. V jiném městě jsme byli se školou několikrát na exkurzi a v plaveckém bazénu. Támhle jsme byli na bramborové brigádě, a támhle v té restauraci jsem dosstala velikánskou pusu od své první lásky. Tady se narodili moji dva synové a támhle jsem se vdávala. Takhle můžeme každý svůj domov popisovat hodně dlouho. Je to všechno jenom v našich vzpomínkách a záleží na nás, kam až hranice domova můžeme posunout. Já je mám hodně široké. Ale ten můj malinkatý domov je tady na mapě. Tady a nikde jinde není země pošlapaná od mých bot, tady a nikde jinde jsou stromy, jež mě viděly vyrůstat, tady a nikde jinde slyšeli ptáci moje první slůvka. Tady a nikde jinde je ten můj domov.






Ranní školní autobusy

14. listopadu 2008 v 11:24 | ja |  Moje psaní
Tak jsem se dneska ráno vydala do obchodu doplnit něco k jídlu. Bylo ošklivé, zamračené a uplakané ráno. Nemám to do obchodu daleko, tak 60 m, ale jeden by nevěřil, jak ta cesta může být dlouhá. Bylo ráno a já potkávala děti jdoucí do školy, samý smích a veselí. Najednou, nevím jak se to stalo, byla jsem jednou z nich a s aktovkou na zádech jsem šla do školy. Z daleka na mě volala D. a E., ať přidám do kroku, že bude zvonit. Moc se mi nedařilo zrychlit, ale přece jenom. V hlavě se mi honilo, mám-li všechno do školy napsané a nezůstalo-li něco doma na stole. Dneska čekáme vzácnou návštěvu, žáky z družební školy v Trenčíně. Můj krok se zvolna zpomaloval, až jsem se zastavila. No jo, když já tam stejně kamarádku nemám a mít nebudu, kdo by se taky kamarádil s takovou tyčkou. Měla jsem 12 let a byla šíleně zamindrákovaná. Nohatá, vysoká holka, s ne právě čistou pletí, trošku se hrbící, abych svou výšku ukryla před pohledy ostatních. Vlasy na krátko zastřižené, jak mě ostříhal náš dvorní holič, kterého si zvával domů tatínek. Pro tři chlapy dobré, ale mě k tomu vždycky přibrali, jenom abych nemusela do kadeřnictví. Jak já nenáviděla holiče. Měla jsem pocit, že mám hlavu střiženou podle kastrolku. No, a oblečení, prostě hrůza. Tatínkova kamarádka, žijící v Praze měla dcerku asi o čtyři roky starší a ti nám jednou za čas poslali kufr s oblečením. Byly to docela hezké věci, ale většinou k nepoužití, neboť rukávy a nohavice byly krátké a v pase se všechno muselo upravovat. No, a pak to na mě viselo jako na hadrovém panáku. Maminka nás měla tři, a tak peněz nebylo nazbyt. Někdy se stávalo, že jsem chodila i v manšestrácích po starším bráškovi. Venku to nikdo nepoznal, ale když jsem sundala kabát nebo bundu v šatně a spolužáci na mě uviděli pánské kalhoty, moc sebevědomí mně to nepřidalo. V tom jsem zaslechla na začátku naší slepé ulice zvuk autobusu. Už jedou, kdosi vykřikl a já opět přidala do kroku. Před školou jsme se řadili do jednotlivých tříd, já samozřejmě někam hodně dozadu, abych se nestala terčem posměchu druhých. Autobus zastavil a za ním druhý a třetí. Pomalu z něj vystupovali kluci a holky, každý z nich mající v ruce kytičku. Rozebrali jsme si je podle tříd a odvedli s sebou. Na mě zůstala holčička jménem Marienka, drobounká a maličká. Vypadaly jsme jako Pat a Patachon, ale nám to kupodivu nevadilo. Štěbetaly jsme jako dvě husičky, stejně jako všichni ostatní. Kde bydlíš, co dělají rodiče, jakou máš zálibu a co ráda čteš? Po obědě, na který šly děti spolu s námi, jsme pořádali sportovní odpoledne na našem školním hříšti. To bylo jedno z mála prostředí, kde jsem se cítila alespoň trochu užitečná. Při vybíjené, kterou jsme hráli s Marienčinou třídou, neměl nikdo šanci mě míčem přehodit, proto jsme vyhráli. V atletických disciplinách, jako skok do výšky a dálky, jsem to byla já, kdo z našich děvčat udával základní a další míry. Jinam jsem se raději necpala, běhání mi nikdy nešlo a cvičení na hrazdě nebo šplh, tak to také nebyla moje parketa. Na závěr našeho setkání ještě proběhla tzv. biologická olympiáda, kde jsme formou kvízu předváděly své školní znalosti o přírodě a zvířátcích. Tam jsem se cítila nejsilněji a také jsem nejedním bodem přispěla k vítězství naší třídy nad tou trenčínskou.
S Marienkou, jsme si vyměnily adresy. slíbily, že si budeme psát a autobusy zase odejely. Cítila jsem se skvěle. Nastaly opět obyčejné školní dny, a moje sebevědomí se pozvolna vytrácelo a já se stávala opět tou zamindrákovanou holčinou. To všechno se mi vybavilo dneska při cestě do obchodu. Kolem mě přejelo několik autobusů, které svážejí děti z okolí do naší školy a já se stala opět zvolna stárnoucí skoro babičkou, jejíž mindráky jsou dávno ty tam. Ale od této příhody jsem s nimi začala tvrdě bojovat. Někdy se dařilo, jindy ne. Trvalo to asi ještě 5 let, než jsem se jich zcela zbavila, a než se z urážlivé a zamindrákované holky stala osoba, která si dokázala dělat legraci i sama ze sebe! Ale to už je na jiné povídání.

Šlechtický strom

12. listopadu 2008 v 12:16 | posbíráno ze starých kalendářů |  Víte, že?
"Hřímá-li v listopadu, bude dobrý rok." V listopadu se odráží jaro příštího roku, takže se říká : "Jaký listopad, takový březen." "Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima k létu," a nic dobrého to nevěstí. "Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci (1. listopadu), přijde o Martině živou mocí."
Na svatého Theodora (9. listopadu), pilný sedlák ještě orá. O Martinovi a sněhu vám netřeba povídat, ale pamatujte, že zůstane-li listí až do Martina na stromech, čeká se dlouhá a tuhá zima. Bude-li jižní vítr na Martina, pak bude mírná zima. (jaký byl vítr včera?) O tom, že Martin přijede na bílém koni, víte, ale plyne z toho, že bude metelice za metelicí. Bude-li Martinův kůň šedý (mlhavý), pak bude zima střídavá. A bude-li Martinův kůň žlutý (teplé počasí), pak přijde zima tuhá, ale suchá.
A na svatou Kateřinu (25. listopadu) schováme se pod peřinu. Ještě jedno pořekadlo: "Řekla Káča Barce, nechme toho tance." Je-li Kačka ucouraná, je Baruška naškrobená (mrzne). A platí to i na opak.
Má-li Ondřej (30. listopadu) na stromě kapky, bude hojně ovoce pro příští rok. Poletují-li na sv. Ondřeje včely, pak bude rok neúrodný.

Šlechtický strom

Ořešák královský se prý vysazoval kolem šlechtických sídel do stromořadí proto, že odháněl mouchy, které šlechtu obtěžovaly. Vlašské ořechy jsou skutečně výživné a dovedou v malém množství nahradit nejrůznější potraviny. Necelých dvacet deka ořechů svou výživnou hodnotou nahradí kilogram telecího či drůbežího masa a deset deka vlašáků odpovídá kaloricky téměř deseti litrům mléka.

Sirup z ořešáku se připravuje ze zeleného oplodí ořechů. Deset polévkových lžic cukru, litr vody a oplodí asi dvaceti ořechů vaříme tak dlouho. dokud nezíská hustotu medu. Sirup přidáváme do běžného čaje. Pomáhá při angíně, proti střevním parazitům, při nadměrném pocení, při střevních katarech a pod. Čaj se pije tři až pětkrát denně po dobu potíží. Modřiny, pohmožděniny a namožené svaly pomůže odstranit odvar z listů ořešáku a heřmánku v poměru jedna ku jedné, který se vaří jednu minutu. Léčí se formou obkladů.

Co je to poch?

10. listopadu 2008 v 13:03 | ja a autorka zmíněné knihy |  Něco z historie
Mám ráda historii a vše, co s ní souvisí. Nedávno jsem si dobře početla v takové malé zajímavé knížce -101 nejdůležitějších otázek o středověku - Claudia Märtlová. Je to zajímavé čtení.
Jaké hry se hrály?
Ať se jedná o mlýn, dámu nebo backgammon, dějiny mnohých dodnes známých her sahají až do antiky. Středověkým kazatelům byly hazardní hry s kostkami nebo kartami trnem v oku. Karetní hry pocházející z Orientu, jejichž nejstarší evropské doklady pocházejí ze 14. století, se kombinovaly i s deskovými hrami, jako třeba byl v 16. století poch, z nějž vzešel dnešní poker.
Nejvznešenější ze všech her však byl šach, který je znám v Indii již v 7. století jako válečná strategická a taktická hra, a ve střední Evropě se objevil nejpozději na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Evropské šachové figury lze v nemalém množství doložit již v 11. století. Indické figury odrážejí sestavu indického vojska, takže věž byla bojový vůz, dáma ministr a střelec slon. V Evropě se pojmenování jednotlivých figur změnilo, neboť se význam hry přizpůsobil obrazu středověké společnosti. Figury se dělí na dvě skupiny, populares a nobiles. Sestava nobiles (šlechticů) začínala fojty v rohových políčkách šachovnice, vedle nich stáli rytíři a soudci, uprostřed král a královna, Dnešní pěšci měli ve středověkém šachu rozdílné úkoly podle svého postavení. Před zemskými fojty, tedy před věžemi, stáli sedláci. Před koňmi, symbolizujícími rytířský stav, stáli řemeslníci a městští strážní. Střelci jakožto soudci měli před sebou písaře a hostinské. Před královnou stáli lékaři, před králem kupci. Kněze na šachovnici nenajdeme. Jakkoliv byli duchovní autoři v 11. století ještě skeptičtí vůči zmíněné hře, již ve 13. století jim posloužila v mravoličných textech k znázornění světského řádu.

Trochu s úsměvem

10. listopadu 2008 v 10:33 Co se mi líbí
Tak jsem onehdy hledala něco u nás v práci na PC u lékařů v pracovně. Dalo to trochu práce, ale našla jsem to. No, a jak se tak probírám editorem, našla jsem několik zajímavých říkánek, které si tam, někdo schoval. Nedá mě to, abych několik nenapsala. Trošku se mi zdá, že jsou jakoby od Vodňanského a Skoumala, ale nejsem si jistá. Tak tedy čtěte a trochu se usmívejte.

Myška

Sedí myška v rohu,
v pastičce má nohu.
Sedí tiše, občas pípne,
stejně asi brzo chcípne.


Návod

Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat.
S partnerkou teď máme krizi,
udělám to taky tak.



Na vozovce

Belhá se za autobusem,
kéž by mi tak zastavil.
Běžím dlouho rychlým klusem,
v tom se infarkt dostavil.


Dřevorubec

Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky.

Já chci vonět

8. listopadu 2008 v 11:53 | ja |  Moje psaní
"Tohle přece není parfém, vydrželo to jen pár chvil. No já tam za tou bábou půjdu!" rozčiloval se tuhle polovička v koupelně. Sám, z vlastní iniciativy si koupil od kolegyně v práci krabičku parfému, jak jej ubezpečila prodávající, a pyšně ho donesl domů. No, já zírala jako bulík. Má plnou koupelnu pleťových vod po holení, kterými ho pravidelně zásobuji, on však nejraději používá Pitralon. Ten prý mu dobře voní i dělá. Proč tak najednou změnil názor, netuším! Prý v práci mají všichni chlapi parfémy a on nechce být pozadu. Koukla jsem se na krabičku, hrdě se honosící názvem Christian Lacroix - Noir. Voní krásně, já jej na polovičkově krku cítím i večer, než jde spát, on ne. Marně mu tvrdím, že sám sobě vonět nebude a stačí, že voní svému okolí. A vysvětlení, že parfémová voda není parfém, nechápe. "No, sakra, když to stálo tolik peněz, tak to musí být dobré, ne?" Marně mu to vysvětluji, nechápe, že kdybych si koupila skutečný parfém, tak se jeho kapsička pěkně vyprázdní. No, ať si dělá, co chce, třeba ho přesvědčí ona prodávající slečna či paní, která ho podle mne pěkně zpracovala a přesvědčila o kvalitě svého zboží. Ale stejně půjdu do parfumerie a po něčem voňavém se podívám, když chce být konečně, jak řekl voňavý! Že by to byla ta druhá míza - v šedesáti? No uvidíme.

Přání

7. listopadu 2008 v 18:01

Jeden z mnoha

7. listopadu 2008 v 13:51 | ja |  Moje psaní
Přivezli ho rodiče, včera odpoledne. Maminka celá uslzená, otec trošinku nervózní. Stáli nad ním a on se tvářil jako hromádka neštěstí. Hoch, asi dvacetiletý, na krátko sestřihaný, mlčel. Místo něj mluvily přijímací papíry. Nešel do práce, bolelo jej na hrudi. Na ambulanci kolem něj běhaly dvě sestry a jedna lékařka. Natočit EKG, odebrat krev, poslat na rentgen, napíchnout flexilu, napsat neschopenku a ostatní papíry a šup s ním k nám na oddělení. Vždycky, když se u nás objeví takový mladý nemocný, je z toho trochu pozdvižení. Kam jej uložit, aby nebyl se samými staříky, najít vhodný pokoj. Tak se stalo i včera. Zatímco jsem s ním sepisovala papíry, otec odešel, musel na odpolední směnu. Maminka stála v koutku jako hromádka neštěstí a čekala, až jej bude moci doprovodit na pokoj. Uložily jsme ho, do napíchnuté flexily zavedly infuzi a po ostatních formalitách jsme nechaly matku se synem spolu na pokoji. Po nějaké době jsme viděli, jak maminka pomalými kroky odchází . Bylo mi jí líto, takový mladý kluk a už potíže se srdíčkem. Práce bylo dost, tak jsme po nějaké době hocha vypustily z hlavy. Přišla doba svačinky a měření odpolední teploty. Jdu s vozíkem na jeho pokoj, mává na mě vesele, že už má kapačku prázdnou a chce se mu na WC. Odpojila jsem ho tedy, rozdala teploměry a šla na ošetřovnu chystat další léčebné infuze, večerní injekce a léky. Odbavila jsem několk telefonních dotazů, prošla lékařovými ordinacemi, a začala se chystat na večerní maraton. Kdo byl v nemocnici, tak to zná, inzulíny, léky před a po večeři, antibiotika v 17 a 18 hodin, večerní TK, EKG. Jelikož mladík přišel po obědě, měl toho naordinováno hodně. Vzala jsem podnos s jeho dalšími infuzemi a injekcemi a šla za ním na pokoj. Postel prázdná, sice trochu rozvrtaná, ale prázdná, na stolečku jenom nedopitá láhev s čajem, stolek prázdný. Nahlédnu do koupelky i do WC, mladík nikde. Ptám se pacientů na sousedních postelích, kam šel, zda o něm nevědí. Prý si šel do bufetu pro nějaké pití, ale bufet je teď v 18 hodin dávno zavřený, tak kde proboha může být? Už jsem se viděla, jak jej nakládáme někde venku na vozík, jak se kolem něj běhá a já z toho mám průšvih. Utekl mi pacient a udělalo se mu zle. No, nebudu vás déle napínat. Nevrátil se ani do večeře ani po ní. Zápis proveden, věc nahlášena službě. Kam se jenom poděl? Když už jsme se chystali povolat policii, zazvonil telefon. Volala jeho uslzená maminka, že jej našla doma v pokoji, jak si pouští DVD, spokojený jako blecha. Ať prý se na ni nezlobíme, a jeho hospitalizaci zrušíme. Stála jsem s otevřenou pusou , nechápající, co mi to ta paní vlastně říká. Než se stačila vrátit od nás z nemocnice a s nákupem domů, hošík si mobilem zavolal nějakého kamaráda s autem a ten ho odvezl domů. Proč by někomu něco říkal, že, však on do nemocnice jít nechtěl, to ona, jeho maminka a otec, strachy celí bez sebe, ho donutili a dovezli k nám. Co, na tom, že to stálo jejich nervy, co na těch lidech, kteří kolem něj běhali a prováděli mu všechna ta drahá vyšetření. Však on někdo, ta drahá léčiva a použití přístrojů zaplatí. Moje hlava to ještě dlouho do večera nebrala. Zdá se vám to celé jako pohádka? Ne, není, stává se to a ještě jiná extempore velmi často. Pak se všichni divíme, kam jdou penízky z našich kapes.