Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Listopad 2008

Vánoční pohledy

29. listopadu 2008 v 14:08 Můj koníček

Několik obrázků z mé sbírky pohlednic. Jsou docela roztomilé, nemyslíte? Kreslířka M. Fischerová - Kvěchová.



Advent

28. listopadu 2008 v 10:43 | ja a Vikipedia |  Víte, že?
Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním - slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého (eschatologického) příchodu na konci času (paruzie).
Původně pochází pojem advent z řeckého pojmu ἐπιφανεία (epifaneia zjevení), který označoval příchod božstva do chrámu nebo návštěvu krále.
Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem, na který původně připadala oslava narození Ježíše Krista (dnes slavnost Zjevení Páně čili Epifanie). Těchto osm týdnů představovalo (s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny) dohromady 40 dní.
V západní tradici je advent také dobou zklidnění, které odpovídalo životnímu stylu našich předků, přizpůsobenému dlouhým prosincovým nocím. Dnes je však advent komerčně využíván, a proto o něm jako o době ztišení nelze mluvit. Advent provází adventní věnec ozdobený čtyřmi svícemi, které odpovídají počtu adventních nedělí, děti otevírají obvykle adventní kalendář.
Česká hudební tradice se vyznačuje výjimečným počtem a kvalitou adventních písní, které se zpívaly zvláště při jitřních mariánských mších zvaných roráty.
Roráty je liturgický zpěv spojený úzce s dobou adventní. Jeho název vznikl podle prvního latinského slova refrénu Rorate (imperativ slovesa rorare - "zkropit rosou").
Roráty se zpívají v době adventní, někdy až ve Vánoční novéně, buď při mši, nebo zvlášť.
Barborky jsou prastarý lidový adventní zvyk, kdy na svátek sv. Barbory dne 4. prosince 20 dnů před Štědrým dnem o Vánocích se uřežou větvičky třešní nebo višní, vloží se doma do vázy s vodou tak, aby do Vánoc doma v teple pěkně rozkvetly, což se s trochou péče a štěstí snadno povede.
Pěkně rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, ale připomínají nám i právě proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí zánik zimy a příchod dalšího voňavého a květy ozdobeného jara.

Holčička a pes

27. listopadu 2008 v 13:46 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Malé děti nechodí rády na návštěvy. Zvláště tam, kde se musí jenom sedět způsobně na sedačce, nemají žádné zvířátko a není si s čím hrát. Je to přirozené. Věty typu - nesahej na to, nezlob, sedni! děti vedou spíše opačným směrem. Já jsem na tzv. zdvořilostní návštěvy chodívala ráda, byla jsem dítko zvědavé a zvídavé. Na jedné návštěvě u tetičky jsem tak dlouho očima hypnotizovala dveře, o nichž jsem věděla, že za nimi v pokoji mají klavír, až se samy otevřely a teta mě poslala, ať si chvíli hraju. Měla jsem ráda návštěvy, které jsem absolvovala se svojí milou babičkou u všech svých tetinek a babiččiných kamarádek. Vetšina z nich byla z tzv. staré školy a tak nějaké to neposedné dítko jim v pokoji nikterak nevadilo. U jedné tetinky, my děti jsme jí říkaly Tonča, bývávalo aslespoň několik koťátek na hraní, tam čas utíkal rychle, tetinka Štefinka a její manžel, babiččin syn, zase při našich návštěvách rád ukazoval všelijaké drobnosti, které si naposledy přivezli z Vídně. Tetinka si potrpěla na různé dečky, umělé kytky a vázičky. V jejich obýváku býval ráj pro moje oči. Těch figurek, co tam bylo, panenek a zvířátek, až oči přecházely. Někdy jsem si něco vyškemrala, ale většinou jsem při odchodu musela všechno odevzdat. A proč o tom píšu? Vzpoměla jsem si dneska, při úklidu svých drobnůstek, jichž mám už také požehnaně, na jednu sošku, kterou jsem u tetinky často obhlížela. Byla to holčička u křížku, s kytkou a u jejích nohou ležel velký pes. Ta soška mě fascinovala, měla jsem ji ráda. Mám něco podobného, ale ta tetinčina byla pro moje oči krásnější. Kam se asi po smrtti tetinky a strýce poděla ? Snad ji mají příbuzní, snad ji vyhodili s jiným harampádím. V mých vzpomínkách má však stálé místo.

Můj milovaný kafáček

25. listopadu 2008 v 11:36 | ja |  Co se mi líbí
Pijete ráno kávu? Divná otázka, jistě, ale jsou mezi námi i tací, kteří ráno musí čaj. U nás v práci máme, tak jako všude, malou kuchyňku, která nám slouží ke chvílím oddechu. Tam si před službou i v době polední pauzy vaříme své oblíbené nápoje. Každá zde máme hrníček na kávičku i na čaj. Proto je jich hodně.
Včera na noční jsem se tam dala do úklidu. Žádná hrůza, jsou to tři malé skříňky, ale jejich obsah by jistě překvapil. Na oddělení je nás celkem 27, z toho lékaři mají svou pracovnu a vaří si kávu tam. Pro zbylých 25 lidí jsem napočítala 37 hrníčků. Jsou tam hrníčky i těch děvčat, která už odešla. Věci si posbíraly, na hrníčky zapomněly. Každá máme svůj oblíbený kafáček a čajáček. Zrovna jsem neměla u sebe fotoaparát, ale příště tu spoustu zajímavých hrníčků určitě nafotím. Tak mě napadlo vyhlásit anketu o nejoblíbenejší hrníček na kávu a na čaj. Budete-li mít chuť, můžete se s námi podělit o fotečky vašich nej. Já dneska nafotila doma tyto dva. Jsou hodně používané, ale mám je ráda. Pošlete mi fotečky vašich nej hrníčků na email adresu hadimrcha@seznam.cz a já je pak pěkně na svém bločku představím i s drobnou popiskou, kdo a co z něj má nej...


Máte už vhodné dárky?

24. listopadu 2008 v 11:53
Několik drobných nápadů, pro ty z vás, kdo se ještě nerozhodli, co pod stromeček.



Moje poprvé VII.

23. listopadu 2008 v 10:04 | ja |  Moje psaní
Zoubek už je v koši. Jak jsem předpokládala, nakonec Petříkovi bolavý zoubek vytrhli a chlapec má pokoj. Dneska už vesele řádí se sáňkami. Chudák, musel si dosti vytrpět. Já byla poprvé u zubaře v první třídě, kdy jsme tam chodili povinně dvakrát ročně. Ale byl to pro mě vždycky pěkný horror. Čekárnička maličká, pan dentista v bílém plášti, malinký jako trpaslík, sestřička učiněný hromotluk. Vstoupila jsem do ordinace, posadila se do křesla, tmavě hnědého, nade mnou visela jako oprátka vrtačka. Tehdy ještě občas musel pan dentista šlapat nohou, aby vyvrtal dírku. Hlava drnčela, já řvala jako cirkulárka. A tak to šlo, jeden po druhém jsme v čekárně prožívali muka svá i svých kamarádů. Měla jsem zuby vždycky špatné, tak mě tohle divadlo čekalo každoročně. První pořádnou zubní ordinaci jsem viděla v nemocnici v tehdejším Gottwaldově - nyní Zlín. Tam jsem si jezdila napravovat vadu zubů a pro rovnátka. Ty tedy stály za to. Pevná pryskyřičná hrůza s kovovými očky se nasadila na noc do úst. Ráno vytáhnout, vyčistit a zámeček o jeden dílek posunout. No hrůza. . Poprvé v nemocnici jako pacient jsem byla mezi první a druhou třídou, když mi trhali nosní mandli. Výkon mám spojený s panem doktorem, který přišel v obrovské igelitové zástěře, pod krkem jsem držela kovovou emitku a na příkaz otevři pusu, jsem nestačila ani mrknout a bylo hotovo. Pak jenom se sestřičkou za ruku jsem šla dlouhou chodbou na pokoj, kde na mě čekal kovový hrníček plný ledové tříště. To byla dobrá odměna za prodělanou bolest. Ta ale netrvala dlouho, večer už jsem s ostatními dětmi běhala venku a cpala se třešněmi. Domů mě odvážel dědeček, pamatuji si na parní lokomotivu, která vypouštěla ohromný chochol dýmu. Já stála u okna a dívala se ven. Kouř z lokomotivy čpěl sírou a jeho vůně se mi hodně líbila. Možná, že bych se stala něčím od dráhy, kdyby nebylo povolání zdravotní sestry, které jsem si nakonec zvolila.

Víla Klouzanda

21. listopadu 2008 v 18:41 | ja |  Moje psaní
Tak a už ho máme tady! Do rána se sypal a sypal, hory jsou bílé a auta, která stojí venku, je umění ráno nastartovat. Ranní ticho v korunách stromů hovoří za všechno. Ještě sem tam potkáte odvážného ježka, který se snaží doplnit zásoby na zimu. Mladí pejsci našich sousedů se s tím bílým nadělením seznamují poněkud nedůvěřivě. Čumáčkem a jazykem zkoušejí, zda to snad není k snědku. Elinka se dneska proháněla po zahrádce a všemu okolí hlásila , kdo je tady pánem. Ještě že jsem si stačila sehnat nové obutí s pořádnou protiskluzovou podrážkou. Víla Klouzanda se ujala vlády.
Tak zítra všichni dobře obujte svá autíčka, nezapomeňte se dobře obléci a víkend prožijte co nejlépe. A nám, co ho budeme trávit v práci, přeju, aby byl rychle za námi.

Svačinka

20. listopadu 2008 v 11:26 | ja |  Moje psaní
Člověk je tvor složitý. Nikdy není a nebude se vším spokojený. Když jsem byla malá. stačilo mi stejně jako každému malému dítěti velmi málo, aby byla dušička spokojena. Ráno při odchodu do školy jsem např. dostala od babičky ke svačině malou čokoládku. Já byla v sedmém nebi. Jistě si je pamatujete, ty malinkaté, tenké čokoládičky s barevným obrázkem z pohádky na obalu. To se to šlo do školy hned veseleji. Dneska jsem v našem marketu byla svědkem toho, jak se maminka snažila zavděčit svačinkou, své asi 10 leté slečně. Nabízela jí bavorské vdolečky, které byly tak krásné, až se oko smálo, neuspěla. Jsou moc sladké a sype se z nich cukr. Nabídnutý croisant s čokoládovou náplní také nechtěla, zmazala by se od čokolády. Vlašský salát s rohlíkem a kofolu nakonec přijala s velkou nechutí, a se slovy - a stejně to vyhodím - odcházela slečna středem. Bylo mě té maminky docela líto. Jednou možná, až bude starší, může se dostat do situace, v níž by si tyhle dobroty ještě ráda dopřála. Možná na ně nebude mít. Život je podivný a nikdo nevíme, jak s námi zatočí.

Určitě to znáte taky!

18. listopadu 2008 v 13:38 | ja |  Moje psaní
Drahá polovička je marod! Donesl si už minulý týden nějaký virus a samozřejmě, jako vždycky za to můžu já a moje povolání. Nevím, jakou má představu, ale asi číhám někde na nemocniční chodbě, až kolem poletí virus chřipky. Chňapnu po něm, rychle jej strčím do kapsy a celý den hlídám, abych jej večer slavnostně vypustila polovičkovi za krk. Je to rok co rok stejné, ba řekla bych čím dál horší! Chvílemi mám pocit, že si práci vozím domů. Kam oko dohlédne, tam se nacházejí léčebné pomůcky, hrníčky s čajem, platíčka s Paraleny, spousty papírových i plátěných kapesníků. Kam se hnu, tam slyším samé kašlání a smrkání. Polovička leží jako v posledním tažení, nikdo se k němu nesmí ani přiblížit. To jenom rozhlasové a televizní hlasy vnímá. Můj odmítá poslouchat, Elis odhání, aby s ní náhodou nemusel ven. Na mou dobrou radu, že procházka by mu vážně neškodila, jenom mávne rukou, vzdychne si zhluboka a pak si zapálí cigaretu. To, už tedy ve mě všechno vře, seberu knížku a jdeme s Elis dolů do pokoje. Ještě ani pořádně nesedím na kanapi, když se ozve zaklepání na radiátor. (to je náš interní telefon). Celá naštvaná se belhám po schodech nahoru, co že se děje. Polovička stojí u sporáku a kuchtí, jenom se mě chtěl zeptat, zda-li si s ním dám krupičku, na niž právě dostal chuť. Mám chuť ne na krupičku, ale natlouci mu paličku. Vážně. Tak je nemocný, nebo není? To já když marodím, tak se mi nechce vstávat, natož ani ten čaj si vařit a on si jde, jen tak, pro chuť uvařit krupici. Nechápu to a hrozně se škaredím. Schválně si nevezmu a dělám děsně naštvanou. Netrvá to dlouho a krupička je v bříšku a páníček opět okupuje v obýváku pohovku, frká a smrká, jejduje a naříká. A v noci kromě cigaret a internetu navštěvuje vesele lednici a zahání nemoc jídlem.

Petříka bolí zoubek

16. listopadu 2008 v 10:52 | ja |  Moje psaní
Pláč a nářek se nesl celým poschodím. V noci se rodiče nevyspali a ráno celí rozechvělí hledali číslo dětské zubní ordinace. To našeho Petříka bolí zoubek. V pátek mu jej paní zubařka ošetřila, zalepila dírku a mamince oznámila, že další kontrola je za 14 dnů. Odešli spokojeni domů, Petřík si lehnul a usnul. Zdálo se, že všechno bude v pořádku. Opak je pravdou. Bolest zoubku jej záhy probudila a nenechala ani chvíli v klidu. Chovali jsme ho, chvíli se utišil, pak to začalo nanovo. Lékařka sice maminku upozornila, že zoubek může trochu pobolívat, ale že kluk nebude spát ani pět minut, nepozře ani sousto, tak na to je neupozornila. Telefon dnes ráno vzal její manžel a oznámil nevyspané matce, aby navštívili pohotovost, že žena je mimo bydliště a dneska se už nevrátí. Je mi chlapečka líto, ale ihned jsem je odeslala na Zubní pohotovost do okresního města. Jsem zvědavá, s jakou se vrátí. A teď to hlavní, chlapec má 4 roky, zuby ještě tzv. myšáky, proto nechápu záměr lékařky zub poléčit! Nebylo by bývalo bylo lepší rovnou zoubek vytrhnut a ne chlapce tři dny trápit? Z pohotovosti určitě přijede bez něj, za to dám krk. Ale nemusel se alespon tak dlouho trápit. Jaký na to máte názor? Je nutné dětský mléčný chrup léčit?