Mám kamarádku, která bydlí kousek od nás. Nedávno jsem v nouzi byla nucena ji navštívit. Pochyběl mi kopr do zelí, proto jsem se za ní rozběhla. Bydlí rovněž v rodinném domku, se svým mužem. Děti se rozutekly do světa, syn bydlí v Austrálii a dcera někde ve Skandinávii. Žije se jim dobře, oba mají docela dostačující důchod a děti se také občas ozvou. Když jsem za ní přišla, měla zrovna v očích slzy. Dostala dopis od sestry, že jí zemřel manžel, jehož nade všechno milovala. Brečela v dopise, že mu nestačila všechno povědět, a ani to, jak ho má ráda, se u nich nevyslovilo snad od svatby. Dopis to byl smutný, ale jak jí pomoci. Tak jsme si chvíli sedli na zasklenou verandu a povídali si. O všem možném, o životě, o potížích, které teď ovdovělá sestra bude mít, i o těch, které máme my dvě. Jsou pořád menší, než ty, jež sestru čekají. Milovala svého muže přímo románově. Dneska nebude mít jeho oporu a bude jí všelijak. Jejich dva synové se nevydařili, starší se

vytratil z domu už v 18 letech a nedává o sobě vědět. Druhý je flákač a domů přijde, jenom když něco potřebuje. Kamarádka dobře tuší, co její sestru čeká. Ona však má svého muže, kterému říká neustále, jak je hodný a jak jej miluje. Někdy se mi to zdálo až teatrální, ale dneska jsem pochopila, že těchto slov není nikdy dost. Proto hned po příchodu domů jsem svou polovičku políbila a řekla, že ji mám moc ráda. Hleděl na mě jako puk a prohlásil, že jsem se asi zbláznila. Aťsi, budu to říkat co nejčastěji, aby jednou nebylo pozdě.
My si to také neříkáme, ale oba víme své. Myslím, že když se lidé k sobě chovají hezky a s úctou, nemusí si později dělat výčitky. Co budeš mít z toho, že ti mužskej několikrát za den řekne, že tě miluje, když bude mít třeba jinou ženskou a ty to nikdy nepozná.Mnohdy to můžou být jen prázdná slova. Tak to vidím já.