Měla jsem asi 13 let a právě jsem prožívala jedny z nejkrásnějších prázdnin. Byla jsem zaláskovaná až po uši do chlapce, který se občas objevoval a trávil prázdniny u své babičky. Byl z Gottwaldova a byl o nějaký ten pátek starší než já. Chodil s námi na všechny výpravy, zúčastňoval se akcí, které jsme podnikali. Vždycky jsme si dobře rozuměli i s jeho babičkou. Dojížděl se svou matkou a někdy i se starším bratrem. Jednoho dne se objevil nečekaně a zcela sám. Přijel na svém novém Pionýru, aby se pochlubil. Dovršil 15 let, a tak jako dárek za vysvědčení dostal krásný dvojsedadlový Pionýr. Všichni jsme jej obdivovali a každý z nás se chtěl s ním svést. Jezdil s námi po parkovišti, menší děti vozil za sebou a my větší jsme se dívali. Blížil se čas jeho odjezdu, když mi nabídl, zda se chci povozit. Byla jsem v sedmém nebi, když jsem se za něj mohla posadit. Rozjeli jsme se po lesní cestě a za chvíli jsme byli z dohledu ostatních. Tam jsme zastavili a chvíli prožívali rozpaky. Aby to nevypadalo tak divně, nabídl mi, ať si vyzkouším, jak se motorečka řídí. Posadila jsem se plná pýchy, on mě stroj nastartoval a držel brzdu. Něco mě vykládal, ale já jsem vnímala jenom jeho hlas a jeho přítomnost. Přece nebudu dávat pozor na to, co říká, že. Na otázku, jestli to může pustit, jsem jenom kývla hlavou. Pustil brzdu a v tom se to stalo. Já držela spojku a plyn, plná štěstí, že můžu jet, jsem náhle pustila spojku a plynu přidala více, než bylo zdrávo. Stroj se rozjel šílenou rychlostí a já na něm s vytřeštěnýma očima pádila dál do lesa. On na mě něco křičel, nevnímala jsem co a vzdalovala jsem se dál a dál. Náhle se přede mnou na cestě necestě objevil velký pařez. No a co udělá hloupá žába, pustí řídítka a začne křičet. Jak jsem se tomu pařezu vyhnula, nevím, ale nějaký anděl strážný mi stroj zabrzdil a já se konečně zastavila. Chudák za mnou celou cestu běžel, jak se bál o svou motorku. Věřím tomu, že v tu chvíli ho ani nenapadlo, co se mohlo stát. Nechal mě stát na cestičce a pomalu prohlížel, jestli jsem jeho miláčkovi něco neudělala. Já se třásla jako osika a na jeho otázku, jestli mě má ještě svézt, jsem řekla, že ne. Viděla jsem, jak si oddechl a pomaličku se mi vzdaloval. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se mezi děti vrátila. Právě odjížděl nazpět domů, tak jsem mu zamávala, a bylo. Dlouho jsem se vyhýbala jakékoliv zmínce o mé první jízdě. Musel to být silný zážitek i pro něj, protože od té doby už na Pionýru za babičkou nikdy nepřijel. Asi se bál, že budu zase chtít jezdit.
Mám podobnou zkušenost s Mopedem.Byla jsem starší, když jsem si to na něm vyzkoušela. Bylo mi 17, ale dopadlo to skoro stejně. byla má první a poslední jízda na jednostopém vozidle.V autě si cítím bezpečněji.