
Mám ráda šustění listí pod nohama. Jako malá holčička jsem vyhledávala co největší vrstvu, abych do něj mohla skákat. Co na tom, že jsem pak přišla domů plná listí a různého smetí, za tu zábavu to stálo. Z pestrobarevného suchého listí jsme skládali obrázky, lepili je na papír a pak se jimi chlubili. Navlékali jsme je na nitě a dělali z nich parádní dračí ocas, a jásali jsme, když se dráček vznesl do výšky. Na provázek jsme vázali papírky s tajným přáním a posílali je tomu "někomu", aby nám je splnil. Před několika dny jsem šla procházkou do polí za naším sídlištěm. Bylo krásně, sem tam mi přes cestu přehopkoval zajíček, nad hlavou neslyšně vytvářelo letadlo své čáry a vzadu u lesa se objevila skupinka dětí. Zpočátku jsem nepoznala, co dělají, ale po chvíli jsem zahlédla, jak běží a za nimi asi metr nad zemí se vznáší drak. No, vznáší, spíš jenom tak poletoval a točil se na provázku. Zastavila jsem se na chvíli a pozorovala je. Ta malá chvilka stačila k tomu, že jsem se zase vrátila do dětských let a byla jedna z nich. Vůbec nevadilo, že dráček nenabírá výšku, bylo to i tak krásné podzimní odpoledne.
