Kousek od našeho domu je park. Je veliký a světlý. V létě je v něm plno maminek s kočárky, důchodců s pejsky. Prochází jím cyklostezka, je v něm zahradní restaurace, koupaliště, minigolfové hřiště, tenisové kurty a fotbalový stadion. Pro děti je už léta na jedné louce upraveno dětské hřiště s kolotočem, houpačkami a skluzavkami. Všechno je to celkem pohromadě, a tak není divu, že všechny lavičky a všechna zákoutí jsou vždycky plná lidí. Dneska dopoledne jsem procházela kolem zahradní restaurace, která zela prázdnotou, potkala jsem asi tři pejskaře a jednu maminu pospíchající s kočárkem někam do města. Všude bylo pusto, jen z jednoho konce parku se ozýval doslova huronský řev. V tom nejvzdálenějším koutě parku se nachází tzv. palouk, kde se odjakživa schází starší mládež. Je to kout, na nějž od cesty není vidět, je skrytý i z cesty u hřiště. Mladí si jej oblíbili právě pro svou polohu. Čím více jsem se blížila k onomu paloučku, Elinka táhla a táhla. Copak se tam asi děje? A dálo se! Už z dálky jsem viděla několik výrostků zavěšených na lanové dráze, kymácejících se tam a sem. Pod nimi stáli dva mladíci , kteří je za nohy tahali dolů. Všude byly vidět poházené petlahve, různé baťůžky a bundy. Bylo jich tam asi 6, ale dělali takový rámus, že to vypadalo jako v opičím pavilonu. Skákali po lavicích, houpali se na větvích nejbližších stromů, házeli po sobě láhvemi a to vše při huronském řevu. Elinka se třásla a chtěla tam na ně vletět, ale nedovolila jsem jí to. Myslela jsem si, že když mě uvidí, přestanou blbnout, ale kdepak. Předváděli se jako opičáci. Ach jo, pomyslela jsem si a beze slov jsem pokračovala v procházce. Řev se ještě dlouho nesl parkem a já stále přemýšlela, zda jsem viděla děti nebo stádo opic. A pak, že nepochází člověk z opice.
