Blížila se doba mého prvního letu letadlem. Roztěkaným pohledem jsem kontrolovala, zda mám všechno. Peníze, občanku, cestovní doložku - ta se tenkrát vydávala místo pasu, jednorázově. Měla jsem zaplacený letecký zájezd do Sovětského svazu. Něco přispívalo naše ROH, a tak se týdenní pobyt v Leningradě vyplatil. Celý večer jsem přemýšlela, zda je všechno doma zařízeno, kluci byli celkem malí, ale babička byla k dispozici. Odlétalo se někdy po poledni z Bratislavy, a tak jsme byli s kamarádkou domluveni na společném odjezdu vlakem. Od nás to je celkem pořádná dálka a museli jsme několikrát přesedat. Já jsem se velice těšila, zvláště na to, jaké to bude v letadle. Kamarádka se těšila také, protože jsem ji k tomuto zájezdu vlastně dostrkala. Byla vlastně náhradnicí za onemocnělého člena zájezdu. Cesta docela pěkně ubíhala, povídaly jsme si o všem možném a najednou jsme byli v Bratislavě. Na nádraží jsme si zjistily, kdy nám jede autobus na letiště, a vydaly se tím směrem. Někde jsme něco posvačily a domluvily jsme se, že na oběd si zajdeme na letišti. Restaurace tam byla krásná, času bylo dost, tak jsme si pochvalovaly, jak jsme to náramně vyřešily. Nastal čas, dostavit se k odbavení. Pomalu jsme scházely po širokém letištním schodišti a dívaly se po shromážďujících se účastnících našeho zájezdu. Vedoucí si posbíral naše přihlášky, cestovní doložky a odešel. Pomalu jsme se seznamovali s kolegyněmi a kolegy z jiných měst a zařízení. Znáte to, legrace a smích nechyběly, každý z nás už se viděl v letadle. Bylo nás tam několik, kteří jsme cestovali letecky poprvé. Čas neúprosně běžel, když k nám přiběhla vedoucí zájezdu a volala na mou kamarádku. Chvíli jsme sledovali zpovzdálí jejich rozhovor s pracovnicí letiště a pomalu jsme nabývali dojmu, že něco není v pořádku. Za několik dlouhých minut došla moje kolegyně a sdělila nám, že nemůže nikam odletět, jelikož jako náhradnice není uvedena na jmenném seznamu, který je nahlášen na letiště, a tudíž její jméno nefiguruje na letence ani v jiných papírech. Marně jsme se snažili pracovnici letiště přesvědčit, že se v podstatě jedná jen o malý omyl v papírech. Nedalo se nic dělat. Kolegyně musela opustit odbavovací prostor a na nás se pak celníci patřičně vyřádili. Celý zájezd musel rozbalovat a přerovnávat všechny kufry a krabice, nahlíželi nám i do hygienických potřeb apod.
Po odbavení jsme celí posmutnělí seděli v hale a čekali na příkaz k nástupu do letadla. Tam nám prázdné místo stále stále připomínalo kolegyni, která už byla někde na cestě domů. Trvalo nám dost dlouho, než jsme to všichni vydýchali a začali si náš pobyt konečně vychutnávat se vším všudy. Bylo ještě hodně dalších zážitků, ale o nich zase někdy jindy.