close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2008

Žebrající princezna

7. října 2008 v 12:36 | ja |  Moje psaní
Seděla před kostelem s jednou rukou nataženou před sebe a něco si pro sebe šeptala. Cikánka snad stoletá, samá vráska, barevné šátky rozložené kolem sebe. Vedle ní se krčilo malé, asi pětileté děvčátko v chatrných šatečkách. Na hlavě mělo záplavu blond vlásků a úplně nahoře jí seděla nádherná červená mašle. Byl krásný letní den a my děti měli stále hlavu plnou zábavy. Proběhli jsme kolem kostela jako vítr a s halasem jsme se usadili na nejbližší lavičce. Smáli jsme se a bylo nám dobře. V tom jsme zahlédli nějaký pohyb, to blonďaté stvoření se začalo vzdalovat od své "babičky" a zřejmě si chtělo jít s námi hrát. Jediným pohybem ruky byla přivolána nazpět. Malá dívenka si poslušně sedla a jenom po očku se po nás koukala. Blížilo se poledne, naše hry se neustále střídaly a veselé výskání bylo jistě slyšet daleko. Hned po obědě jsme se opět všichni sešli a naše hrátky začaly znova. Hráli jsme na honěnou a na schovávanou. Běhali jsme kolem kostela tak jako každý den. Žebračka tam seděla pořád. Byl obyčejný všední den a těch, kteří jí mohli něco darovat, tu dnes nebylo. Letní horko a hlad děvčátko zmohly a ona usnula své "babičce" na klíně. Nevím, koho z nás to tehdy napadlo, domluvili jsme se, že těm dvěma něco provedeme. Jak jsme tak běhali kolem , jedna z nás chytila děvče za ruku a začala s ní utíkat. Neuběhly jsme ani pět metrů, když babča začala vztekle ječet. Lekli jsme se a holčičku pustili. Ta sklopila hlavu a zase si sedla vedle ní. Zašli jsme na faru, za paní kuchařkou, že jim u kostela sedí žebračka. Bylo nám divné, když jen mávla rukou, že o ní ví. Ona, taková hodná duše! Vídávali jsme ji, jak těm beznohým stařečkům někdy nosí jídlo. Chodívalo jich tam o poutích několik a stejně jako ona i my jsme je znali. Povídaly se o nich různé věci, že mají nohu schovanou pod sebou, aby jako invalidé vypadali, nebo, že posílají své děti žebrat a při tom mají doma peněz hromady. Ale tuhle ženu s dívenkou zde ještě nikdo neviděl. Posvačili jsme na faře a zase odskotačili někam do lesa. Na milou žebračku jsme zapoměli. Až po čase jsme se dozvěděli, že pro milou žebračku si přijelo VB a i s děvčátkem, které odvezla z nějakého Dětského domova na Slovensku, si odvezli. Chudák holčička, kdoví, jak dlouho se spolu potulovaly a kde je jí dneska konec. Byla krásná jako obrázek a nás děti vůbec nenapadlo, že se k té černé babce nehodí. Už je to dávno a co na tom všem byla pravda, nevím, ale nám dětem to stačilo k tomu, abychom dávali na své menší sourozence pozor, zvláště, objevila-li se větší skupina cikánů. Myslím si, že tato příhoda trošku přikrášlená hororovým pozadím, posloužila našim rodičům jako výchovná lekce.

Došlo emailem

6. října 2008 v 8:34 Anekdoty
:-)
Milý pane Bože, měl bych pro Tebe malý zlepšováček. 8-)


Život by měl začít smrtí - a ne obráceně.
Zkus si to, pane, představit:
Ležíš ztuhlý v zatuchlé hlíně, je tma a najednou se začneš hrabat
vstříc
světlu. Vylezeš na světlo boží, jdeš do domova důchodců, odkud Tě
za pár let
vyhodí, neboť omládneš.
Protože máš tučný důchod a naspoříno,budeš jezdit po lázních a hrát
golf
Na uvítanou v práci dostaneš zlaté hodinky a přestože začneš
pomalu,docela
pomalu pracovat, budou se lidé kolem k Tobě chovat velice mile a
laskavě .
Až skončíš s prací, budeš studovat na vejšce.
Máš dost peněz, aby sis vychutnával studentský život plnými doušky.
Zkusíš to s
drogami, v hlavě nemáš nic jiného než ženské a celý den si můžeš
nalévat
alkohol do palice. Až z toho dostatečně otupíš, nastane čas jít do
základní
školy.
Ve škole budeš rok od roku blbější, až z ní konečně vyletíš.
Potom si budeš pár let hrát na pískovišti a nakonec se budeš válet
9 měsíců
v děloze. A svůj život ukončíš jako orgasmus!


No řekni, Bože - nebyla by to paráda? B-)

Je libo Sibiř ?

5. října 2008 v 10:50 | ja |  Co se mi líbí
Dalším oblíbeným filmem je Lazebník sibiřský, jenž nepostrádá dramatičnost, legraci a lásku.
Píše se rok 1905 - Jane Callahanová píše dopis svému synovi Andrejovi, který se stal posluchačem prestižní americké vojenskéakademie ve West Pointu. Líčí v něm události, které předcházely jeho narození. Tenkrát před dvaceti lety se Jane vydala do Ruska jako asistentka poněkud extravagantního vynálezce Douglase McCrackena. Zkonstruoval obří stroj na těžbu dřeba, ale jeho prodej a uvedení do chodu vyžadovalo sponzory a dobré zdejší kontakty. Právě to bylo úkolem na svou dobu velmi neformální a dobrodružné Američanky, vydávající se za McCrackenovu dceru. Jane začala s jejich hledáním již ve vlaku, kde se seznámila s mladým kadetem Andrejem Tolstým, svojí největší a jedinou láskou. Zanedlouho se po jejím boku objevil další muž, mimořádně vlivný generál Radlov a ten svého, o mnoho let mladšího soka, po dramatickém konfliktu poslal do vyhnanství na Sibiř. Po letech se Jane provdaná za jiného muže vydá hledat ztracenou lásku. Na zapadlé sibiřské usedlosti se setká s vyrovnaným stárnoucím mužem, který tu hluboce zapustil kořeny... LAZEBNÍK SIBIŘSKÝ, nejdražší snímek, který až dosud vznikl v Evropě, je příběhem nenaplněné lásky, ale právě tak velkolepou podívanou a mistrovskou oslavou carského Ruska na přelomu století.

Raději dřív než pozdě!

5. října 2008 v 10:50 | ja |  Moje psaní

Mám kamarádku, která bydlí kousek od nás. Nedávno jsem v nouzi byla nucena ji navštívit. Pochyběl mi kopr do zelí, proto jsem se za ní rozběhla. Bydlí rovněž v rodinném domku, se svým mužem. Děti se rozutekly do světa, syn bydlí v Austrálii a dcera někde ve Skandinávii. Žije se jim dobře, oba mají docela dostačující důchod a děti se také občas ozvou. Když jsem za ní přišla, měla zrovna v očích slzy. Dostala dopis od sestry, že jí zemřel manžel, jehož nade všechno milovala. Brečela v dopise, že mu nestačila všechno povědět, a ani to, jak ho má ráda, se u nich nevyslovilo snad od svatby. Dopis to byl smutný, ale jak jí pomoci. Tak jsme si chvíli sedli na zasklenou verandu a povídali si. O všem možném, o životě, o potížích, které teď ovdovělá sestra bude mít, i o těch, které máme my dvě. Jsou pořád menší, než ty, jež sestru čekají. Milovala svého muže přímo románově. Dneska nebude mít jeho oporu a bude jí všelijak. Jejich dva synové se nevydařili, starší se

vytratil z domu už v 18 letech a nedává o sobě vědět. Druhý je flákač a domů přijde, jenom když něco potřebuje. Kamarádka dobře tuší, co její sestru čeká. Ona však má svého muže, kterému říká neustále, jak je hodný a jak jej miluje. Někdy se mi to zdálo až teatrální, ale dneska jsem pochopila, že těchto slov není nikdy dost. Proto hned po příchodu domů jsem svou polovičku políbila a řekla, že ji mám moc ráda. Hleděl na mě jako puk a prohlásil, že jsem se asi zbláznila. Aťsi, budu to říkat co nejčastěji, aby jednou nebylo pozdě.

Blog

4. října 2008 v 11:59 | ja |  Moje pokusy
Budíček blázní, bzzz, bzzz, budí babču brzy. Bude bdít, bude blogovat. Barevný blog, bohatý básněmi. Babča bere buchtu, bere bochník. Blogem brázdí, bude brzy bytost bohatší. Bravo, blogu, bezva běží babčin barometr. Babča blaženě bojuje bitvu. Bláhová! Bloudí, brilantně bodavým blogem. Bravo! Blahopřeje bratrovi bleskově, bezkonkurenčně báječnou bajkou. Brzo bude básníkem. Bláhová babča.
Tak tohle je můj pokus o něco jako povídka, na slova začínající písmenem -b-. Je to ale fuška, zkuste taky.

Co vidím z okna

4. října 2008 v 11:27 | ja |  Moje psaní
Příroda si na sebe vzala obtížný úkol. Dopéct a dovařit ovoce a zeleninu, dopřát rostlinkám dostatek času, na vytvoření semínek. Dohlédnout na všechna letošní mláďátka na zemi, v dutinách stromů, ve vodě, v hromádce listí, aby dohnaly to, co pro letní dovádění nestihly. Každé pěkně zabalit do zimní košilky, svými větry vysušit jejich pelíšky, aby nespaly ve vlhku. Jako malíř s paletou oběhnout všehny stráně a meze, zahrádky a parky a dodat dnům trochu veselosti a barev. Ještě prohlídnout každý kout, vymést nečistoty ze zahrádek, balkonů a dvorků, víla Podzimka si může jít odpočinout. Má toho chudinka opravdu hodně a na její výsledky se můžeme dívat každý den. Kdo není slepý, vidí tu její práci a musí ji za to pochválit. Lístek po slístku se mění stromy před našimi okny, každý den je barva intenzívnější a je jí všude víc. Sousedův ořech náhle zasvítil zlatem, trošku se otřásl a dneska už jeho zlatá ozdoba padá neslyšně do nádherně zeleného trávníku. Malá okrasná třešinka září překrásnou rudou barvou. Občas přes trávník přeběhne veveřička, zaťapká ježek, a jinak je už na zahrádce ticho. Ptáčci mají spěch nasbírat si dostatek větviček na opravu hnízd. Kachny na rybníce po očku pozorují své severské kolegyně, jak se stěhují na jih. Ještě pár dní, křičí Podzimka, ještě musím pracovat, abych všechno uspala a ukonejšila k tomu dlouhému spánku.

Proč je tak těžká ?

3. října 2008 v 12:39 | ja |  Moje psaní
Dělala jsem si pořádek ve své kabeli a zjistila, že tam nosím jenom samé potřebné věci a taška je přesto hodně těžká. Nejvíce váží deštník, ale ten už nemůžu nechat doma, blíží se podzimní plískanice, tak ten určitě ne. Doklady, ty asi trochu přeberu a nechám je doma, řidičák ve vlaku nepotřebuji a ostatní věci, jako jízdní řády a adresář, taky ne. Tak to bude jedna z věcí, která půjde pryč, Flakon s voňavkou je sice těžší, ale už bude skoro prázdný, ten během několika dní zmizí taky. Klíče potřebuju, mobil je nezbytnost, papírové kapesníčky také musím mít, dál je tam hřeben, kosmetická taštička a konec. Tak nevím, i když jsem si koupila lehký pytlík místo velké tašky, je pořád dost těžký, ještě, že v autobuse ani ve vlaku není stanovena hmotnost, asi by mě občas nevzali. Podívejte se, co tam máte vy, a proberte věci, ať zbytečně moc nenosíte.

Jsem normální !!!

2. října 2008 v 10:56 | ja |  Víte, že?
Schováváte vypálené sirky do krabičky? Nosíte v kapse kaštany? Střádáte igelitky? Krájíte máslo jedním určitým způsobem? Pak jste v pořádku - každý psychicky zdravý jedinec má mít své drobné podivnosti, aby přežil v dnešním světě.
Takto začínal jeden zajímavý článek, který jsem nedávno přečetla. Byl o drobných rituálech, které provádíme zcela automaticky, aniž víme proč. Znáte to, přijdete domů, klíče dáte na háček, nebo pohodíte na skříňku, nebo necháte v kabeli, boty složíte přesně vedle sebe a na stejné místo. Běda, když vám je někdo posune. Nebo máte zvyk ukrajovat máslo z boku a někdo z rodiny jej dloubá uprostřed. Je to záminka k menší rodinné bouřce. Takových drobných rituálů máme jistě každý dost. Stačí se jenom zamyslet.
Např. jak věšíte prádlo? Já pečlivě roztřídím, zvlášť ponožky, které mají na půdě své místo, na jedné straně je prádlo syntetické, na druhé bílé a barevné. A běda, když jde věšet prádlo někdo jiný. Je to jinak a mně se ježí kůže. Další debilní rituál provádím, než jdu večer spát. Nikdy neopomenu nahlédnout z okna, co tam hledám, nevím, ale je to večer co večer stejné. Bez toho bych asi neusnula. Nebo věci do lednice, již roky mají své místo Rama, uzeniny i sýr, nejsou-li na svém místě, nevidím je a často tvrdím, že tam nejsou. Moje polovička má stabilní místo pro svá cigára, budík a brýle. Jakmile utírám v pokoji prach, nebo přijde malý Petřík a jen trochu mu s jeho hromádkou pohneme, je hrůza. Je to praštěné, ale je to rituál mého muže. Když se podívám na své zvyklosti, které dělám, aniž vím proč, jsem přesvědčená, že jedině tak to má být. V práci rovnám věci na psacím stole, jen co k němu usednu. Jednotlivé činnosti, třeba na noční, mají také své pořadí, a nedej bože, když mně něco rituál přeruší. Jsem nervózní a zlá sama na sebe. Máte jistě také takové praštěné úchylky. Obejít kanál, aniž vím proč, poplácat autíčko, že mě dovezlo, když to neuděláte - mohlo by to příště dopadnout jinak.
Tyhle praštěnosti dělají všichni lidé, bez rozdílu věku, pohlaví i vzdělání. A jsou to právě ony, které způsobují nejčastější rodinné hádky. Napište, jaké rituály máte, jistě budou zajímavé, a znáte to, člověk si rád čte o druhých, zvláště jedná-li se o nějakou hloupost k zasmání.

Sýrové řezy

2. října 2008 v 9:05 Něco dobrého na zub
Včera mě trošku honila mlsná. Tak jsem přemýšlela co si udělat, aby to nebylo pracné, abych měla všechno potřebné doma a hlavně aby to bylo rychlé. I vzpomněla jsem si na jeden recept od mé kolegyně, který jsem dávno někde zašoupla mezi recepty. Po chvilce hledání jsem ho našla a dala se do práce, výsledek byl nad očekávání dobrý.
Recept:
1 balení lístkového těsta, 1 vajíčko na potření, 100 g Lučiny, 80 g sýru DUKO, 100 g Nivy, 20 g vlašských ořechů, pár kuliček hroznového vína
Z listového těsta jsem vyřízla pravidelné obdélníčky, potřela je vajíčkem a upekla v předehřáté troubě. Sýry a jemně nasekané oříšky jsem ztřela v hladký krém, kterým jsem naplněné obdélníčky potřela a přiklopila druhými. Když jsem si takto připravené řezy dala na talířek, do misky nasypala obrané hrozno a do skleničky dala zbytek vína, nemělo to chybu. Zkuste to, je to vážně dobré a spotřebujete všechny zbytky sýra, který se povaluje v lednici.

Moje růžencová slavnost

1. října 2008 v 8:15 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Známý obraz Růžencová slavnost Albrechta Dürera, který jsem ráno zahlédla kdesi na netu, ve mě probudil jednu dávno zapomenutou příhodu. Byla jsem hodně malá a jako každý rok jsem trávila prázdniny s babičkou na Hostýně. Ve svém stánku prodávala převážně charitní zboží, a tak nám na hraní mnoho věcí nemohla půjčit. Byl deštivý letní den a já seděla se svou kamarádkou Libou v pokojíčku za obchodem a přemýšlela jsem co dělat. Ven se nám nechtělo, tak jsme alespoň prohlížely malinkaté obrázky, které se prodávaly na památku. Bylo na nich leccos. Psal se rok 1959, a tak se mimo obrázky svatých v krabici daly najít i skvosty. Pamatuji si, že v originální krabici jsme našli několik nedotištěných obrázků, pár čistých listů a obrázky, které se svatými neměly nic společného. Obrázky z filmů, bez názvu o jaký film se jedná, ofotografované obrazy z galerií světa a mezi nimi mě zaujal, právě výše jmenovaný obrázek.


Když růžencová, tedy růžencová, Název nás inspiroval ke hře, která byla pro nás velmi zajímavá
zábavná, ale její následky byly horší. Z babiččiných šuplíků jsme posbíraly růženečky, které nás zaujaly svou barevností a pestrostí. Na stěnu pokoje jsme zavěsili dečku ze stolu a začali ji zdobit růženci, na sebe jsme navlékly záclony a přehozy z postele, Líba si sedla před kobereček a já ji na klín dala vysvlečenou panenku. Sama jsem dělala klečícího krále s korunkou na hlavě. No, řeknu vám zábava to byla prima do té doby, než se nám podařilo několik růženců roztrhnout a jeho dílky rozsypat na zem. V tu chvíli byl průšvih na spadnutí. Opatrně jsme všechno poskládaly a vrátily na své místo. Pohled z okna nás ujistil, že přestalo pršet, proto bylo třeba jít rychle ven stavět přehrady a jezírka na cestičky, kudy tekly proudy vody. Ze světnice vedly ještě jedny dveře, rovnou za krámky, tak jsme se tamtudy vytratily. Den proběhl bez dalších zádrhelů a na potrhané růžence jsme si ani jedna nevzpoměla. Babička chodila a usmívala se jako vždycky. Večer jsme se rozloučily a já se chystala spát. Babička vzala krabici s růženci, že si na ráno nachystá na pověšení. Krve by se ve mě nedořezal. Už jsem viděla, jak v koutě klečím na polínkách nebo stojím vyhozená venku ve tmě tmoucí. Ale nic se nedělo, babička spokojeně pracovala a něco si broukala pod nosem. Koutkem oka mě pozorovala a pak se začala smát. "Ty pakážo jedna, cos dělala s těma růžencama? Víš, co mi to dalo práce je opravit? Příště dejte větší pozor a ty drahé růžence raději neberte!" No. mohu vám říct, že takový šutr, co mě v tu chvíli spadl ze srdce, jste ještě neviděli. Skočila jsem babičce kolem krku, dala jí velkou pusu a šup do postele, kde jsem spokojeně usnula. Moje babička byla zkrátka báječná a naše růžencová slavnost ji nemohla rozházet!