Seděla před kostelem s jednou rukou nataženou před sebe a něco si pro sebe šeptala. Cikánka snad stoletá, samá vráska, barevné šátky rozložené kolem sebe. Vedle ní se krčilo malé, asi pětileté děvčátko v chatrných šatečkách. Na hlavě mělo záplavu blond vlásků a úplně nahoře jí seděla nádherná červená mašle. Byl krásný letní den a my děti měli stále hlavu plnou zábavy. Proběhli jsme kolem kostela jako vítr a s halasem jsme se usadili na nejbližší lavičce. Smáli jsme se a bylo nám dobře. V tom jsme zahlédli nějaký pohyb, to blonďaté stvoření se začalo vzdalovat od své "babičky" a zřejmě si chtělo jít s námi hrát. Jediným pohybem ruky byla přivolána nazpět. Malá dívenka si poslušně sedla a jenom po očku se po nás koukala. Blížilo se poledne, naše hry se neustále střídaly a veselé výskání bylo jistě slyšet daleko. Hned po obědě jsme se opět všichni sešli a naše hrátky začaly znova. Hráli jsme na honěnou a na schovávanou. Běhali jsme kolem kostela tak jako každý den. Žebračka tam seděla pořád. Byl obyčejný všední den a těch, kteří jí mohli něco darovat, tu dnes nebylo. Letní horko a hlad děvčátko zmohly a ona usnula své "babičce" na klíně. Nevím, koho z nás to tehdy napadlo, domluvili jsme se, že těm dvěma něco provedeme. Jak jsme tak běhali kolem , jedna z nás chytila děvče za ruku a začala s ní utíkat. Neuběhly jsme ani pět metrů, když babča začala vztekle ječet. Lekli jsme se a holčičku pustili. Ta sklopila hlavu a zase si sedla vedle ní. Zašli jsme na faru, za paní kuchařkou, že jim u kostela sedí žebračka. Bylo nám divné, když jen mávla rukou, že o ní ví. Ona, taková hodná duše! Vídávali jsme ji, jak těm beznohým stařečkům někdy nosí jídlo. Chodívalo jich tam o poutích několik a stejně jako ona i my jsme je znali. Povídaly se o nich různé věci, že mají nohu schovanou pod sebou, aby jako invalidé vypadali, nebo, že posílají své děti žebrat a při tom mají doma peněz hromady. Ale tuhle ženu s dívenkou zde ještě nikdo neviděl. Posvačili jsme na faře a zase odskotačili někam do lesa. Na milou žebračku jsme zapoměli. Až po čase jsme se dozvěděli, že pro milou žebračku si přijelo VB a i s děvčátkem, které odvezla z nějakého Dětského domova na Slovensku, si odvezli. Chudák holčička, kdoví, jak dlouho se spolu potulovaly a kde je jí dneska konec. Byla krásná jako obrázek a nás děti vůbec nenapadlo, že se k té černé babce nehodí. Už je to dávno a co na tom všem byla pravda, nevím, ale nám dětem to stačilo k tomu, abychom dávali na své menší sourozence pozor, zvláště, objevila-li se větší skupina cikánů. Myslím si, že tato příhoda trošku přikrášlená hororovým pozadím, posloužila našim rodičům jako výchovná lekce.








