close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2008

Darwin měl pravdu

15. října 2008 v 14:13 | ja |  Moje psaní
Kousek od našeho domu je park. Je veliký a světlý. V létě je v něm plno maminek s kočárky, důchodců s pejsky. Prochází jím cyklostezka, je v něm zahradní restaurace, koupaliště, minigolfové hřiště, tenisové kurty a fotbalový stadion. Pro děti je už léta na jedné louce upraveno dětské hřiště s kolotočem, houpačkami a skluzavkami. Všechno je to celkem pohromadě, a tak není divu, že všechny lavičky a všechna zákoutí jsou vždycky plná lidí. Dneska dopoledne jsem procházela kolem zahradní restaurace, která zela prázdnotou, potkala jsem asi tři pejskaře a jednu maminu pospíchající s kočárkem někam do města. Všude bylo pusto, jen z jednoho konce parku se ozýval doslova huronský řev. V tom nejvzdálenějším koutě parku se nachází tzv. palouk, kde se odjakživa schází starší mládež. Je to kout, na nějž od cesty není vidět, je skrytý i z cesty u hřiště. Mladí si jej oblíbili právě pro svou polohu. Čím více jsem se blížila k onomu paloučku, Elinka táhla a táhla. Copak se tam asi děje? A dálo se! Už z dálky jsem viděla několik výrostků zavěšených na lanové dráze, kymácejících se tam a sem. Pod nimi stáli dva mladíci , kteří je za nohy tahali dolů. Všude byly vidět poházené petlahve, různé baťůžky a bundy. Bylo jich tam asi 6, ale dělali takový rámus, že to vypadalo jako v opičím pavilonu. Skákali po lavicích, houpali se na větvích nejbližších stromů, házeli po sobě láhvemi a to vše při huronském řevu. Elinka se třásla a chtěla tam na ně vletět, ale nedovolila jsem jí to. Myslela jsem si, že když mě uvidí, přestanou blbnout, ale kdepak. Předváděli se jako opičáci. Ach jo, pomyslela jsem si a beze slov jsem pokračovala v procházce. Řev se ještě dlouho nesl parkem a já stále přemýšlela, zda jsem viděla děti nebo stádo opic. A pak, že nepochází člověk z opice.

Fotografka pokaždé jinak

14. října 2008 v 9:21 | ja |  Moje pokusy
Nedávno se mi dostalo do rukou jedno číslo časopisu PC extra. Při jeho prodeji byl v sáčku i originální program na úpravu fotografií Zoner Photo Studio 10. Nainstalovala jsem jej do počítače, kde žádný takový program nebyl. Jenom v notebooku jsem měla starý Photofilter. S tím se dělá velice dobře. Byla jsem tedy zvědavá, jaký bude tento program. Je v češtině a je skvělý. Úprava fotek je nyní hračka a zmenšení jejich velikosti, aby se vešly do blogu, je jednoduché. Pro vaši představu jsem vám upravila několik fotek. Tak např. ona fotografující nehaňba, kterou jsem nedávno dala ke svému článku, po úpravě vypadá takto.

Může vypadat i takto
Je to zkrátka paráda.

Chyba v seznamu

14. října 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Blížila se doba mého prvního letu letadlem. Roztěkaným pohledem jsem kontrolovala, zda mám všechno. Peníze, občanku, cestovní doložku - ta se tenkrát vydávala místo pasu, jednorázově. Měla jsem zaplacený letecký zájezd do Sovětského svazu. Něco přispívalo naše ROH, a tak se týdenní pobyt v Leningradě vyplatil. Celý večer jsem přemýšlela, zda je všechno doma zařízeno, kluci byli celkem malí, ale babička byla k dispozici. Odlétalo se někdy po poledni z Bratislavy, a tak jsme byli s kamarádkou domluveni na společném odjezdu vlakem. Od nás to je celkem pořádná dálka a museli jsme několikrát přesedat. Já jsem se velice těšila, zvláště na to, jaké to bude v letadle. Kamarádka se těšila také, protože jsem ji k tomuto zájezdu vlastně dostrkala. Byla vlastně náhradnicí za onemocnělého člena zájezdu. Cesta docela pěkně ubíhala, povídaly jsme si o všem možném a najednou jsme byli v Bratislavě. Na nádraží jsme si zjistily, kdy nám jede autobus na letiště, a vydaly se tím směrem. Někde jsme něco posvačily a domluvily jsme se, že na oběd si zajdeme na letišti. Restaurace tam byla krásná, času bylo dost, tak jsme si pochvalovaly, jak jsme to náramně vyřešily. Nastal čas, dostavit se k odbavení. Pomalu jsme scházely po širokém letištním schodišti a dívaly se po shromážďujících se účastnících našeho zájezdu. Vedoucí si posbíral naše přihlášky, cestovní doložky a odešel. Pomalu jsme se seznamovali s kolegyněmi a kolegy z jiných měst a zařízení. Znáte to, legrace a smích nechyběly, každý z nás už se viděl v letadle. Bylo nás tam několik, kteří jsme cestovali letecky poprvé. Čas neúprosně běžel, když k nám přiběhla vedoucí zájezdu a volala na mou kamarádku. Chvíli jsme sledovali zpovzdálí jejich rozhovor s pracovnicí letiště a pomalu jsme nabývali dojmu, že něco není v pořádku. Za několik dlouhých minut došla moje kolegyně a sdělila nám, že nemůže nikam odletět, jelikož jako náhradnice není uvedena na jmenném seznamu, který je nahlášen na letiště, a tudíž její jméno nefiguruje na letence ani v jiných papírech. Marně jsme se snažili pracovnici letiště přesvědčit, že se v podstatě jedná jen o malý omyl v papírech. Nedalo se nic dělat. Kolegyně musela opustit odbavovací prostor a na nás se pak celníci patřičně vyřádili. Celý zájezd musel rozbalovat a přerovnávat všechny kufry a krabice, nahlíželi nám i do hygienických potřeb apod.
Po odbavení jsme celí posmutnělí seděli v hale a čekali na příkaz k nástupu do letadla. Tam nám prázdné místo stále stále připomínalo kolegyni, která už byla někde na cestě domů. Trvalo nám dost dlouho, než jsme to všichni vydýchali a začali si náš pobyt konečně vychutnávat se vším všudy. Bylo ještě hodně dalších zážitků, ale o nich zase někdy jindy.

Podmračené odpoledne

13. října 2008 v 10:17 | ja |  Moje psaní
Včera naši mladí vyrazili do lesa, nevěřila jsem, že se dá ještě něco najít. Byl podmračený den, v údolích se válela mlha a oni byli odhodláni přinést bedly na smažení. Odpoledne se celkem vleklo, já ho trávila, jak jinak než přípravou článečků a odpočinkem. Elišce se moc ven nechtělo, byla zachumlaná v pelíšku, polovička se zachumlal do deky a díval se na Velkou pardubickou. Najednou mě něco popadlo, sebrala jsem foťák a mazala si to na zahradu. Kupodivu, zrovinka v tu chvíli se mlha zvedla a vysvitlo sluníčko. Na stéblech trávy se třpytily kapičky spadané rosy, ve větvích šelestilo padající listí a malou chvíli jsem se zasnila. Zase jsem byla ta malá holčička, která běhala v létě bosa v trávě, válela v ní sudy a trhala lístky kontryhelu, v jejichž kalíšku se třpytila kapička průzračné vody. Chutnala báječně a já měla pocit, že je to nejlepší nápoj na světě. Kap, kap, probraly mě ze snění kapičky deště. Už jsem chtěla odejít, když jsem ji uviděla. Velkou pavoučí síť, která již dost poničená povlávala v mírném odpoledním větříku. Kdo ví, kde se poděl její pečlivý stavitel. Na jejích vláknech se třpytily všechny barvy duhy, tak jsem neodolala a blik. Vrátila jsem se do tepla pokoje a zpracovala fotečku. Blížil se podvečer a jedno krásné nedělní odpoledne bylo opět v nenávratnu. No, a když se mladí vrátili, přivezli plný košík hub i bedly, které mně slíbili. Mňam, už se na ně těším.


Vánoce letos nebudou!

11. října 2008 v 19:12 | ja |  Moje psaní
Měla jsem sen. Sen o tom, že letos byly zrušeny vánoční svátky! Přišlo nařízení shora, že pro tu a tu příčinu se letos vánoční volno nekoná. Všichni se divili, co se stalo, nikdo nevěděl proč. Děti plakaly, obchodníci lomili rukama, kdekdo naříkal. Tak to je teda opravdu špatná zpráva. Žádné Vánoce, to si nedokážu představit. Co budeme dělat s těmi zásobami čokoládových Santů, kteří stojí nazdobeni v regálech, kdo si koupí všechny vánoční kolekce? A co ty miliony vylovených kaprů, kteří čekají v sádkách na prodej, lesníci stromečky vyřezali, a ty teď schnou připraveny v ohradách. Všudypřítomná reklama bude viset zcela zbytečně. Je přece pár dní do Vánoc, cukroví je napečeno, hospodyňky lomí rukama, co budou dělat se zásobami všeho jídla. Dárky marně čekají na onen slavnostní okamžik, kdy budou vytaženy z tajných skrýší. Chodila jsem ulicemi, nahlížela do výkladů a dívala se, co všechno v obchodech zbylo. Tu a tam se zalesklo něco ze zlata, támhle visí krásný kožeňák, v drogerii už zavírají. Všechno je vykoupeno a zcela zbytečně. Vánoce se nekonají, tak k čemu, všechen ten spěch na ulicích. Lidé do sebe vrážejí, všichni jsou naštvaní a je na nich vidět, jak moc jim Vánoce chybí. Jdu klidně ulicí dál a najednou mě napadá, že mě to až tak docela nevadí. Ale co, jídlo se spotřebuje i tak, dárky se použijí k narozeninám a svátkům, a to volno, tak to je snad to jediné, o které bych stála. Spokojeně jdu domů, usedám k televizi, u níž se tak krásně sní. Ještě mi v uších doznívá nějaká beseda k nečekanému zrušení letošních Vánoc. Jakoby zdálky slyším nářek a prosby diváků. Vraťte nám Vánoce, vraťte nám ten chaos v ulicích, vraťte nám předvánoční nákupy, nechceme být bez nich ... Probouzím se a mám jasno. Letos žádné zmatky, žádný spěch, co se udělá, bude uděláno, co nestihnu, na to kašlu. Vždyť proč mám vyšilovat kvůli Vánocům už dneska, kdy se vrhly do všech obchodů a valí se na člověka, kudy chodí. Ještě je dost času, proto si užívejme krásného podzimu a na to ostatní je času dost. Svátky nám určitě nikdo nezruší.

Pionýr a pařez

11. října 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Měla jsem asi 13 let a právě jsem prožívala jedny z nejkrásnějších prázdnin. Byla jsem zaláskovaná až po uši do chlapce, který se občas objevoval a trávil prázdniny u své babičky. Byl z Gottwaldova a byl o nějaký ten pátek starší než já. Chodil s námi na všechny výpravy, zúčastňoval se akcí, které jsme podnikali. Vždycky jsme si dobře rozuměli i s jeho babičkou. Dojížděl se svou matkou a někdy i se starším bratrem. Jednoho dne se objevil nečekaně a zcela sám. Přijel na svém novém Pionýru, aby se pochlubil. Dovršil 15 let, a tak jako dárek za vysvědčení dostal krásný dvojsedadlový Pionýr. Všichni jsme jej obdivovali a každý z nás se chtěl s ním svést. Jezdil s námi po parkovišti, menší děti vozil za sebou a my větší jsme se dívali. Blížil se čas jeho odjezdu, když mi nabídl, zda se chci povozit. Byla jsem v sedmém nebi, když jsem se za něj mohla posadit. Rozjeli jsme se po lesní cestě a za chvíli jsme byli z dohledu ostatních. Tam jsme zastavili a chvíli prožívali rozpaky. Aby to nevypadalo tak divně, nabídl mi, ať si vyzkouším, jak se motorečka řídí. Posadila jsem se plná pýchy, on mě stroj nastartoval a držel brzdu. Něco mě vykládal, ale já jsem vnímala jenom jeho hlas a jeho přítomnost. Přece nebudu dávat pozor na to, co říká, že. Na otázku, jestli to může pustit, jsem jenom kývla hlavou. Pustil brzdu a v tom se to stalo. Já držela spojku a plyn, plná štěstí, že můžu jet, jsem náhle pustila spojku a plynu přidala více, než bylo zdrávo. Stroj se rozjel šílenou rychlostí a já na něm s vytřeštěnýma očima pádila dál do lesa. On na mě něco křičel, nevnímala jsem co a vzdalovala jsem se dál a dál. Náhle se přede mnou na cestě necestě objevil velký pařez. No a co udělá hloupá žába, pustí řídítka a začne křičet. Jak jsem se tomu pařezu vyhnula, nevím, ale nějaký anděl strážný mi stroj zabrzdil a já se konečně zastavila. Chudák za mnou celou cestu běžel, jak se bál o svou motorku. Věřím tomu, že v tu chvíli ho ani nenapadlo, co se mohlo stát. Nechal mě stát na cestičce a pomalu prohlížel, jestli jsem jeho miláčkovi něco neudělala. Já se třásla jako osika a na jeho otázku, jestli mě má ještě svézt, jsem řekla, že ne. Viděla jsem, jak si oddechl a pomaličku se mi vzdaloval. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se mezi děti vrátila. Právě odjížděl nazpět domů, tak jsem mu zamávala, a bylo. Dlouho jsem se vyhýbala jakékoliv zmínce o mé první jízdě. Musel to být silný zážitek i pro něj, protože od té doby už na Pionýru za babičkou nikdy nepřijel. Asi se bál, že budu zase chtít jezdit.

Moje třináctá komnata

10. října 2008 v 11:03 | ja |  Moje psaní
Taky sledujete v Tv pořad Třináctá komnata? Já se na něj občas dívám a tak mám možnost trochu přemýšlet. O tom, co jsem kdy udělala, a naopak, co jsem neudělala, když to bylo potřeba. Je těch věcí škoda, že jsem je neudělala, nebo bylo lepší, že se nestaly? A co bych vlastně nazvala svou třináctou komnatou? Máme ji každý, svou tajnou komnatu, do níž nikoho nepouštíme. Může se týkat dávných předků, rodičů nebo nás samotných, mohou to být různé prohřešky z mládí, kdy jsme prováděli věci, o nichž bychom neradi hovořili. Také naše sexualita může skrývat nejednu třináctou komnatu. Někdy až po smrti člověka se potichounku otvírají dvířka jeho třinácté komnaty a vy se dozvíte, např. že strýček byl kolaborantem a rodina jej proto zavrhla. Zatímco vám celý život tvrdili, že ten pán, jenž má shodné příjmení jako váš otec, příbuzný není a je to jenom shoda náhod. Dozvíte se, že ta dvojčata, která s vámi chodila do třídy, vlastně nebyla dvojčata, ale bratranci. Byli na sebe velmi málo podobní, ale dvojvaječná dvojčata si nejsou podobná. Jednoho kluka si rodina vzala za vlastního po nešťastné nehodě, při níž zahynuli jeho praví rodiče. A ta velká paní, která sedávala v zahradní restauraci s pivem před sebou, vlastně žádná paní nebyla, ale dříve to byl muž, jenž se v zahraničí nechal přeoperovat na ženu. Ano, máme je všichni a je dobré, že je necháváme zamčené. Jejich prozrazením bychom mohli mnohým blízkým ublížit. To jenom někdy se člověkovi zdá, že by je potřeboval trochu provětrat.

Chci být krásná

9. října 2008 v 10:39 | ja |  Moje psaní
"Už zase nemám co na sebe!" To je hrozné, almara narvaná na prasknutí, a nic se nehodí, když jsem se dneska ráno donutila otevřít a doslova vyházet věci ze skříně, zjistila jsem, že mi tam toho moc nezbylo. Věci vesměs staršího data, mnohokrát opravované, přešívané, nebo nakoupené v sekáči jsem nacpala do igelitovvého pytle a skříň je skoro prázdná. No, ne, že bych v ní nic neměla, ale tenhle kabát se mi už nelíbí, na tohle sáčko je už chladno, jejda, a k téhle blůze nemám co vzít. Sukně mi nesedí ani jedna, vypadají, jako by se "spraly" chichi, tak co s tím. No nic, pytel putuje ven k popelnicím, on si z něj už někdo něco vybere, boty, které jsem tam dala před nedělí, zmizely jako pára nad hrncem. Už, to mám, rozhodla jsem se, že celý podzim budu doplňovat šatník. Prohlédla jsem si netové módní stránky a jsem z toho docela smutná. Ne, že by tam nebyly krásné věci, ale mám dojem, že tvůrci oděvů myslí jenom na ty manekýnky a mladá děvčata. Na nás stařky už jakoby se zapomnělo. Vybrala bych si, což o to, i z nabídky pro plnoštíhlé, ale ty ceny mě docela odrazují. No, nic, udělám to jako každý rok, obejdu sekáče a nakouknu na slevy, něco se tam třeba najde. Líbil by se mně nějaký kostýmek nebo úpletové šaty. Také bych nepohrdla koženou bundičkou či pláštěm. No, uvidíme. Ona se ta móda stejně pořád mění, a tak to na mě nebude tak moc vadit, a stejně na jaře dělám ve skříni pořádek zase. Tak proč bych to opět nemohla vyházet k popelnici, že!

Jak jsem marně šlapala

8. října 2008 v 13:23 | ja |  Moje psaní
Safra práce! Tak jsem si chtěla udělat krásný den! Vzala jsem si svou starou Babetku, foťáček, do kapsy pár drobků pro kačenky a vydala jsem se do sluncem ozářené přírody. Babetka sice už doma signalizovala, že něco postrádá, ale já nic. Pořádně jsem jí dolila benzín, abych nemusela potom cupat pěšky, kopla do stojanu a frrr, už se jelo. Sluníčko krásně svítilo, aut na cestě bylo málo, tak se mi to šupajdilo. Dojela jsem na první kopec za město, když v mém stroji něco začalo chrastit. Ale já tomu nevěnovala pozornost. Na příhodné lesní cestičce jsem odstavila stroj, zamkla jej a hupky, šupky dál od silnice. Na zemi něco zašustilo, a než jsem se vzpamatovala, byla veverka ta tam. Na kraji lesa se páslo stádečko srnčí zvěře, blik a mám je. Na posedu nikdo, támhle vzadu na kopci se pase stádo kraviček. Ve výšce nade mnou si prozpěvuje skřivan. Stromy jsou už jedna báseň, krásné barvičky. Na zemi to šustí listím, sem tam jsem zahlédla šípkový keř. U rybníka kačen jako máku, tak jsem si sedla na lavičku a spokojeně nakrmila jejich hladové krky. Všude krásně a klid. To se to odpočívalo. Pohled na hodinky mě ubezpečil o tom, že se blíží konec mých vycházek, mám stále ještě neschopenku na to koleno. Ač nerada, šourala jsem se krokem ke stroji. Čekal na mě a už zdálky se mi zdálo, že se nějak divně tváří. No, nic, odemknout, přílbu na hlavu a jedu. Houby jedu, startér mlčí, tak se marně snažím rozjet šlapáním! Nic, ani neškytne. Počkej, však z kopečka se rozjedeš, dotlačila jsem motorečku až na vrcholek a spustila se dolů, V motoře něco párkrát škytlo, a pak se šlapadla točí kolem dokola, ne a ne zabrat. Už jsem byla skoro pod kopcem, když konečně mašina jedna protivná chytla, kuckala sice, prskala, ale domů mě dovezla. Ještě, že mě nenapadlo jet dál a zastavila jsem na prvním kopci. Při představě, že bych musela jít pěšky a ještě s sebou táhnout těžkou máry, tak na mě jdou mrákoty. Uf, nohy mě bolí od marného šlapání, ale v duši mám obrázek nádherného podzimního lesa.