Ten obchůdek byl docela maličký. Vlastně to byla jenom trošku širší chodba. Dřevěná podlaha vrzala, když jste po ní šli, a v rohu stála kamna, v jejichž útrobách se mihotal oheň. Obchod byl přímo na nejrušnější části náměstí a všichni do něj chodili pro noviny, cigarety a pohlednice. Provozovateli byli staří manželé a jejich styl prodeje, byl nezaměnitelný. Stará paní seděla v útrobách obchodu, a už když jste chytali za kliku, prosklenou částí dveří viděla, kdo vchází. Aniž se zvedla ze židle, volala na svého muže - "To jsou Lidové noviny a desatery Lípy". "Slečinka si jde pro Pestrý svět, tak jí ho podej." Znala všechny své stálé zákazníky nejen jménem, ale také věděla co budou kupovat. Jednoho dne je navštívil neznámý člověk, ona stále seděla na své malinkaté stoličce a on stál za pultem, v ruce dýmčičku a čekali, co si ten cizinec bude přát. Ten dlouho obcházel vystavené noviny a časopisy, prohlížel si na otočném bubnu pohlednice, nahlížel do regálů na cigarety. Trvalo nezvykle dlouho, než se paní ozvala - "A pán si přeje co?" V tu chvíli onen neznámý zvedl dosud sklopenou hlavu a jedním pohledem se na ni podíval. Ten jeden jediný pohled stačil k tomu, aby ho poznala. "Vráťo, synku! Chvála Pánu Bohu, že jsi doma," vykřikla a vstala ze svého místa. Poznala v tom vysokém, ošuntělém muži svého jediného syna. Ten se narovnal a zašeptal: "Maminko, tak mě tady máte!" Slzy se objevily v očích oněch staříků a začali ho objímat. Ten den už neprodávali. Na dveřích se objevila cedule - Dnes zavřeno -, poprvé za celou dobu jejich prodeje. Zítra je přece také den, dneska se jim vrátil jejich oplakaný syn, kterého si museli užít. Podle vyprávění mého dědečka se tento příběh odehrál přesně takhle na sklonku té první války. Vrátil se jim jejich syn, o němž dlouho nic nevěděli, vrátil se jim domů bez jedné ruky. Od té doby prodával v obchůdku s nimi. Až do smrti se už nikdy nerozdělili.
Říjen 2008
Letěl nebo ne?
23. října 2008 v 10:56 | ja | Moje psaní
Mám ráda šustění listí pod nohama. Jako malá holčička jsem vyhledávala co největší vrstvu, abych do něj mohla skákat. Co na tom, že jsem pak přišla domů plná listí a různého smetí, za tu zábavu to stálo. Z pestrobarevného suchého listí jsme skládali obrázky, lepili je na papír a pak se jimi chlubili. Navlékali jsme je na nitě a dělali z nich parádní dračí ocas, a jásali jsme, když se dráček vznesl do výšky. Na provázek jsme vázali papírky s tajným přáním a posílali je tomu "někomu", aby nám je splnil. Před několika dny jsem šla procházkou do polí za naším sídlištěm. Bylo krásně, sem tam mi přes cestu přehopkoval zajíček, nad hlavou neslyšně vytvářelo letadlo své čáry a vzadu u lesa se objevila skupinka dětí. Zpočátku jsem nepoznala, co dělají, ale po chvíli jsem zahlédla, jak běží a za nimi asi metr nad zemí se vznáší drak. No, vznáší, spíš jenom tak poletoval a točil se na provázku. Zastavila jsem se na chvíli a pozorovala je. Ta malá chvilka stačila k tomu, že jsem se zase vrátila do dětských let a byla jedna z nich. Vůbec nevadilo, že dráček nenabírá výšku, bylo to i tak krásné podzimní odpoledne.

Čas běží, vážení !
21. října 2008 v 12:09 | ja | Moje psaníUž nám zase začal další pracovní týden. Víkend tak jako každé volno uběhl strašně rychle a nám se zdá, že do dalšího je hodně daleko. Ale není to tak zlé, zítra už je středa, láme se týden a nový víkend nás přivítá, ani se nenadějeme. Čas nemilosrdně utíká a snad čím jsme starší, tím rychleji. Jako by se chtěl předvést, co všechno dokáže, obleče přírodu do pestrého šatu, chvíli se jím chlubí, a než si stačíme pořádně té krásy užít, je pryč. Dneska ráno na mě do okna hledí ze sousedovy zahrady stromeček svými holými větvemi. Na tržišti ve městě se to jenom hemží tzv. všesvatkami, které signalizují, že je třeba zajít upravit hroby našich blízkých. I vzala jsem si ruky kanystřík s vodou, metličku a měkký papír na otření skla v lampě. Několik dvacetikorun do kapsy, jimiž nakrmím automat na kalíšky a lampičky, a vydala jsem se na hřbitov. Byla jsem mile překvapena, všude sestříhané stromky, tújky a smrčky, a upravené tak, aby listí nepadalo na hroby. Metličku jsem nesla zbytečně. Jenom jsem použila vodu z kanystru k zalití všesvatek a aster. Očistila skla na lampičce, dala do ní světlo a práce byla hotová, Stejně jsem pokračovala u všech hrobů, které mám na starosti. Vzpomínkami mě bolelo srdíčko, tak jsem práci urychlila a šla se potěšit krásným výhledem na zlaté stromořadí , nahlédla do upravených zahrádek a zase šla domů. Eliška byla ráda, když uslyšela klíče v zámku, proto jsem ji vzala na vodítko a šla se ještě projít s ní. Je to malá rošťanda, kterou zajímá kde co, kachničky u rybníka, slepice volně se pohybující za jednou zahradou, cyklisté i malé dětičky jdoucí na procházku s paní učitelkou. Pokaždé si z procházky něco donese. Tentokrát to byl malý kousek kůry, který nechtěla a nedala z (chtěla jsem napsat z ruky) papulky. Doma jej pak poctivě rozkousala na malinkaté kousky, aby měla panička co uklízet. A čas běží nezadržitelně dál, už je poledne, zítra jdu zase na denní, takže den opět uteče a můžeme se připravovat na další víkendové dny. Ach jo, proč se ten čas nedá trochu zpomalit.


Babiččina zásuvka
20. října 2008 v 8:00 | ja | Moje psaníMoje babička ráda a dobře vařila. Pěkně po staru. Když jste přišli do její kuchyně, vždycky to tam vonělo tak, že se vám sbíhaly sliny na jazyce. Domácnost byla provoněná zeleninovou polévkou, čerstvě opečenými škubánky, jablečným štrúdlem nebo cikorkovou kávou. Ačkoliv měla domeček malý a špížku ji nahrazovalo několik regálů pod schodištěm na půdu, nikdy jí nic nepochybělo. Ve špížce se bělal tzv. sádlák, přikrytý pečlivě víkem, a přesto jste domácí sádlo cítili na hony daleko. Jaká to byla pochoutka, když jsem dostala čerstvý "výražkový" chléb, namazaný sádlem a droboučce posypaný cibulkou. V regálech byly naskládané kompoty, vždycky podle druhu, třešně, hrušky, ringloty, jablíčka, dýně, rybíz s angreštem, dole pod regálky se krčila fáska s domácím zelím a druhá s kvašenými okurkami. Na nejhořejší polici visel na šňůrce přivázaný cop česneku a druhý cibulový. Na zemi byla bedýnka s mrkví a petrželkou v písku. V kuchyňském kredenci byla mouka, cukr, sůl, strouhanka aj. věci potřebné k vaření. Nejraději jsem ale měla malou zásuvku, v ní bylo v drobných sáčcích voňavé koření. Skořice, badyán, majoránka, kmín, nové koření, hřebíček a ještě něco, co mě přitahovalo nejvíc ze všeho. V jednom sáčku byly černé tlusté lusky svatojánského chleba. Jak se to správně nazývá, nevím, ale bylo to exotické a mně se to líbilo stejně jako vanilkové lusky v dlouhé papírové krabičce, která trošku připomínala svým vzhledem krabičku na doutník. A ještě něco tam v tom "šuflíčku" bylo, pod papírem na dně opatrovala babička papírové pbrázky, které se rok co rok lepily na mikulášský perník. Byl tam Mikuláš i čert, šohaj s děvčetem, koník, husar aj. Obrázky byly docela vespod, aby se nepokrčily a daly se opět použít. Já byla všetečka a o všem jsem věděla, tak ani tenhle babiččin poklad mi neunikl.

Recept na štěstí
19. října 2008 v 8:42 | došlo emailem | Zaujalo měRECEPT JAK UDĚLAT ŽENU ŠŤASTNOU
Abys udělal ženu šťastnou, stačí být:
Abys udělal ženu šťastnou, stačí být:
1) Přítelem
2) Druhem
3) Milencem
4) Bratrem
5) Otcem
6) Učitelem
7) Vychovatelem
8) Kuchařem
9) Elektrikářem
10) Vodoinstalatérem
11) Mechanikem
2) Druhem
3) Milencem
4) Bratrem
5) Otcem
6) Učitelem
7) Vychovatelem
8) Kuchařem
9) Elektrikářem
10) Vodoinstalatérem
11) Mechanikem
12) Pokojovým designérem
13) Stylistou
14) Sexuologem
15) Gynekologem
16) Endokrinologem
17) Psychologem
18) Psychiatrem
19) Terapeutem
13) Stylistou
14) Sexuologem
15) Gynekologem
16) Endokrinologem
17) Psychologem
18) Psychiatrem
19) Terapeutem
20) Výkonný
21) Organizovaný
22) Dobrý otec
23) Velmi čistotný
24) Sympatický
25) Atletický
26) Citlivý
27) Pozorný
28) Kavalír
29) Inteligentní
21) Organizovaný
22) Dobrý otec
23) Velmi čistotný
24) Sympatický
25) Atletický
26) Citlivý
27) Pozorný
28) Kavalír
29) Inteligentní
30) S fantazií
31) Kreativní
32) Sladký
32) Sladký
33) Silný
34) Chápavý
34) Chápavý
35) Tolerantní
36) Starostlivý
37) Ambiciózní
38) Schopný
39) Odvážný
36) Starostlivý
37) Ambiciózní
38) Schopný
39) Odvážný
40) Rozhodný
41) Důvěryhodný
42) Vděčný
43) Náruživý
44) Dávající komplimenty
41) Důvěryhodný
42) Vděčný
43) Náruživý
44) Dávající komplimenty
45) Který má rád nákupy
46) Který nikdy nedělá problémy
47) Velmi bohatý
48) Nebýt přítěží
49) Nekoukat se za jinými
Současně je třeba dávat pozor na:
50) Nebýt žárlivý (ale ani bez zájmu)
51) Rozumět si s její rodinou
52) Dát jí prostor (ale mít starost o to, kam jde)
46) Který nikdy nedělá problémy
47) Velmi bohatý
48) Nebýt přítěží
49) Nekoukat se za jinými
Současně je třeba dávat pozor na:
50) Nebýt žárlivý (ale ani bez zájmu)
51) Rozumět si s její rodinou
52) Dát jí prostor (ale mít starost o to, kam jde)
Mimo to je velmi důležité:
53) Nezapomenout datum: Výročí (svatby, zasnoubení, prvního
střetnutí, narozenin, menstruace)
53) Nezapomenout datum: Výročí (svatby, zasnoubení, prvního
střetnutí, narozenin, menstruace)
Bohužel, i když dodržíte tyto instrukce, nemusíte
dosáhnout 100% jejího štěstí, protože ona se cítí být pod tlakem
příliš perspektivního života a utéci mu s prvním alkoholikem
a zlodějem, nebo úchylem, kterého potká
Kvůli tomu asi Bůh řekl: "Miluj ji!"
a zlodějem, nebo úchylem, kterého potká
Kvůli tomu asi Bůh řekl: "Miluj ji!"
Ale nikdy neřekl: "Chápej ji!!!!"
NO, A JAK UDĚLAT ŠŤASTNÝM MUŽE? Jednoduše:
Dej mu!!!
NO, A JAK UDĚLAT ŠŤASTNÝM MUŽE? Jednoduše:
Dej mu!!!
Koulelo se , koulelo
18. října 2008 v 19:50 | ja | Moje psaníKonečně jsou v koši! O čem je řeč? No o jablíčkách. Máme jich letos plno, stromy jenom tři, ale jablíček hromadu. Celé odpoledne jsme si dali práci a sbírali a sbírali. Košík za košíčkem, pytel za pytlem. Odpoledne bylo krásně, slunečné, pracovalo se dobře. Ale teď mě bolí v zádech, klouby vržou a vržou. Už vím, co udělám, napustím si vanu, vlezu do ní a budu relaxovat. Tak mě nikdo nerušte a zítra ahoj.

Nechci !
17. října 2008 v 17:08 | ja | Moje psaníNašla jsem starou pohlednici. Obracím ji v ruce ze strany na stranu. Prohlížím a přemýšlím.
Je z I. světové války a na její zadní straně je napsáno - Ich will nicht.
Pak ještě několik rozpitých čar a víc nic. Ani podpis, ani adresa. Na obrázku je několik polorozbořených domů a ohořelé stromy. Odkud jsou záběry, nevím, ale celý obrázek působí velmi skličujícím dojmem. Při pohledu na něj člověka napadají divné myšlenky. Kdo asi ten divný vzkaz napsal? Co chtěl někomu sdělit? A proč nakonec tak neučinil? Kde jsem k obrázku přišla, nevím, ale je to stejně zvláštní. Človíček se ztratil v nenávratnu a já tady hledím na jeho rukou psaný vzkaz - Nechci! Možná už nechtěl dál střílet, možná už nechtěl někoho vidět, možná...? Otázky se jenom hrnou. Tak to je ta stopa, která po člověku zůstane na světě! To je jedna z mnoha nezodpovězěných otázek, na něž marně hledáme odpověď.

Johann
16. října 2008 v 13:37 | ja | Moje psaníJohann - jméno, které známe jenom z historických knih. Z denního používání zcela vymizelo. Kdybych se zeptala zda, znáte nějakého muže, kdo tohle jméno měl, asi se vám vybaví slavní muži historie - J. W. Goethe, J. S. Bach, J. G. Mendel, J. Strauss apod. Kdo rád čte, vzpomene si na jméno Johann nejspíš v souvislosti s Babičkou B. Němcové. Toto dříve hojně používané jméno se u nás ujalo jako jméno Jan. Ale proč vzpomínám zrovna jméno Johann? Tak se kdysi dávno jmenoval dárce krásného hrníčku, jenž se mi dostal do rukou. Stará paní, jež mi ho kdysi dávno darovala, jej měla jako památku na svou matku, která sloužila v mládí ve Vídni. Bylo to ještě před první válkou, když ona mladá slečna se seznámila na jedné nedělní tancovačce s vysokým, štíhlým mládencem. Protancovali spolu nejednu neděli, jeden ve druhém našli zalíbení, a tak se spolu několik let scházeli. Čím onen mladík byl, nebo kde pracoval, nevím, nevěděla to ani ona dárkyně hrníčku. Čas plynul, přišla doba, která rozděluje lidi od sebe. Nastala válka. Rodiče měli o svou dívčinu strach, proto jednoho krásného dne přijel do vídeňské uličky forman, naložil její věci a se slovy, že jde na oběd, ať na něj počká, odešel. Dívka byla velice smutná, věděla, že když odjede, svého milého neuvidí. Seděla na voze a čekala na formana, až se vrátí. Najednou, kde se vzal, objevil se u vozu její chlapec a se slzami v očích jí oznamoval, že právě dostal povolávací rozkaz, že musí jít na vojnu. To byl konec jejich lásky, Rozloučili se a ona se vrátila na Moravu k rodičům. Určitě si slíbili, že si budou psát, ale jak už to tak chodí, od slibů k činům je někdy daleko. Milé dívce zůstaly jenom vzpomínky a jeden hrníček se jménem toho, jehož kdysi měla ráda.

15. říjen - Mezinárodní den bílé hole
15. října 2008 v 16:02 | Víte, že?Možná jste je dneska potkali také, děvčata a chlapce, jež vám nabízeli bílou pastelku. Bílou pastelku jako symbol veřejné sbírky na podporu speciálních programů pro nevidomé a slabozraké.
Člověk, který přišel o svůj zrak, je více či méně odkázán na solidaritu ostatních. Právě tento den je příležitostí rozhlédnout se kolem sebe a projevit účast s nevidomými. Téměř každý z nás si někdy na vlastní kůži zažil tu chvilku nejistoty a strachu při pohybu poslepu - třeba když na schodech náhle zhaslo světlo nebo při hře "na slepou bábu". Žijí však mezi námi lidé, kteří se bez zraku musí obejít 24 hodin denně. I ty nejobyčejnější činnosti všedního dne pak vyžadují vedle odhodlání, pevné vůle a soustředění také jistou dávku speciálních dovedností. Cílem projektu je pomoci nevidomým a slabozrakým k maximální samostatnosti a navrácení zpět do běžného života, např. formou výuky prostorové orientace a samostatného pohybu, výuky čtení a psaní Braillova bodového písma, doporučením vhodných rehabilitačních a kompenzačních pomůcek a nácviku práce s nimi.
Nelitovala jsem peněz a děvčatům jsem přispěla, neboť co může být horšího než nevidět náš svět, nevidět květiny, slunce.
O jednom houslistovi
15. října 2008 v 15:49 | ja a netové stránky | Moje psaníOnemocnění dětskou obrnou bývalo v minulém století velmi častým.
dětská obrna
Poliomyelitis anterior acuta, poliomyelitida, Heine-Medinova choroba - infekční onemocnění nervové soustavy postihující hlavně děti. Původcem je enterovirus z čeledi Picornaviridae. Vyskytuje se epidemicky. Zdrojem nákazy je vždy člověk. Vstupní branou infekce je zažívací ústrojí. Virus je vylučován stolicí. Nákaza se přenáší přímým stykem a kontaminovanými předměty, vzduchem i vodou. Onemocnění zanechává trvalou imunitu. Zavedení povinného očkování Sabinovou vakcínou (od roku 1960) vymýtilo výskyt dětské obrny v České republice.
Itzhak Perlman

Perlman se narodil 31. srpna 1945 v Tel Avivu, v tehdejším Britském mandátu Palestině, současném Izraeli a o hru na housle se poprvé začal zajímat, když slyšel záznam vážné hudby v rozhlase. Před tím než se odstěhoval do USA, vystudoval Hudební akademii v Tel Avivu. Ve Spojených státech vystudoval Juilliardovu školu společně s Ivanem Glamianem a Dorothy DeLay. Debutoval v Carnegie Hall v roce 1963 a vyhrál prestižní Leventrittovu soutěž v roce 1964. Krátce poté začal cestovat a vystupovat v zahraničí. Kromě velkého počtu hudebních nosičů také od počátku 70. let často vystupoval jako host v mnohých amerických pořadech. Mimo jiné také mnohokrát vystupoval v Bílém domě.
Když mu byly čtyři roky, prodělal dětskou obrnu. Díky dobré léčbě se naučil chodit s berlemi. Celý život používá berle k pohybu a na housle hraje v sedě.
V roce 1987 se připojil k Izraelské filharmonii při jejích koncertech ve Varšavě, Budapešti a také v dalších zemích východního bloku. Zúčastnil se také turné Izraelské filharmonie na jaře roku 1990, kdy poprvé vystupovala v Sovětském svazu, ve městech Leningrad a Moskva. Znovu se k ní připojil o čtyři roky později při koncertech v Číně a Indii.
Přestože je sólista, vystupuje také často se svým dobrým přítelem a předním izraelským houslistou Pinchasem Zukermanem. Kromě klasické hudby hraje též jazz a klezmer. Jako sólista se podílel na hudbě k mnoha filmům, z nichž mezi nejznámnější patří Schindlerův seznam.
V současnosti žije se svou manželkou Toby v New Yorku. Mají pět dětí, Noa, Nava, Leoru, Rami a Arielu .
Na záznamu hraje s američanem čínského původu Yo-Yo-Ma, jež je v současné době jedním z nejlepších cellistů.