Tak a jsou pryč! Kdo, nebo co? Padesátníky. Zmizely náhle v propadlišti dějin, jak se říká. Tak jsem tuhle přemýšlela kolik těch různých mincí a bankovek, za mého života platilo. Jejich kupní hodnotu pominu a zaměřím se jenom na vzpomínky, jak si je vybavuji. Jak jsem již psala dříve, rodiče , zvláště maminka se věnovala prodeji ve stánku na Hostýně. Tak jsem od útlého dětství nahlížela do šuplíčku s tržbou. Měla jsem ráda papírové jednokoruny. Byly akorát tak do malé ručky, která je skládala na hromádky, pak se po přepočítání páskovaly a chystaly na odevzdání na poště. Byly hnědé a bylo jich nejvíce. V té době, najít někde na kopci poztrácené, tyhle nejmenší bankovky, nebylo tak nezvyklé. Vzpomínám, že mnozí, zvláště muži, měli plné kapsy drobných bankovek a při placení jim některá upadla. Kasičky v kostele byly těmito bankovkami přeplněné. Další malou bankovkou byla tříkoruna, tu si ale tak dobře nepamatuji, brzy byly nahrazeny pětikorunou. Ta už byla hodnotnější. Jít do obchodu na sladkosti s pětikorunou, to byla věc. Maminka bankovky rovnala velmi pečlivě, každý i málo pokřivený rožek se musel narovnat, aby pak ve svazečku nedělal neplechu. Papírové dvacetipětikoruny, modré barvy s portrétem Jana Žižky, byly jedny z nejčastějších bankovek. Těch jsme měli hromady. Méně už bylo padesátikorun a zelených stokorun. Mince jsme rovnali do špalíčků a po sčítání se balily do papírku a ve válečku odevzdávali na poště. Malé mince jako jeden haléř, tříhaléř a pětihaléř se neodváděly, ty byly jenom na vracení. Desetníky a pětadvacetníky, spolu s korunami , šly na poštu. Hliníkové pětadvacetníky byly průměrem největší a tak je člověk v kapse celkem snadno našel. Jak se postupně vytrácely haléře, tříhaléře, měnily svou tvář i bankovky. Nejvíce si asi všichni pamatujeme zelené stokoruny. Za několik let zmizí i dnešní bankovky a nahradí je Eura. Tak si ještě nějaký čas naše peníze užívejme.


Ano,je to už nostalgie. Tříkoruny byly myslím modré a pětikoruny zelené. Mně se naše současné bankovy líbí,narozdíl od bankovek eura.