Byla jsem asi ve třetí třídě, když k nám přijel cirkus. Nevím jméno, ale byl to asi nějaký menší cirkus se zvěřincem, kouzelníkem a několika artisty. V paměti mi z celého programu uvízl pouze kouzelník a jeho parádní číslo se slečnou, jíž se díky jeho kouzlu měnila barva šatů, a nakonec jí z kapsy vytáhl několik bílých holubic. To bylo moje první setkání s kouzelníkem. Se školou jsme chodili pravidelně několikrát za rok do kina na pohádky a dobrodružné filmy. Bývalo to príma, celý den bez vyučování. Tak se jednou stalo, že jsme šli na předem ohlášený film Zpívající pudřenka, a protože film nebyl dodán, promítali nějaké kreslené pohádky. Starší děti povykovaly a nebyly spokojené, ale mě tenkrát poprvé nadchlo umění kreslířů ze SSSR. Název rovněž nevím, ale byla to nádherná podívaná na princeznu, prince, zlého draka a čaroděje. Od té doby jsem měla nesmírně ráda kreslené pohádky. Do divadla jsem se dostala trochu později, nejdříve u nás na ochotnické představení, mimochodem dávali pohádku Z kapsáře naší babičky a byla pěkná. Opravdové divadlo na mě počkalo až do deváté třídy, kdy jsme byli na posledním školním výletě. Navštívili jsme Národní divadlo, skoro všechny jeho prostory byly přístupné, a na vlastní představení jsme měli lístky do lóží. Název představení opět nevím, dokonce si nepamatuji ani herce, kteří tam hráli. Já měla oči jenom pro nádhernou výzdobu a neustále jsem nahlížela do sousední lóže, která měla na zábradlí velikánský státní znak. Byla to prezidentská lóže a já se bláhově domnívala, že tam uvidím prezidenta... Výstavy jsem navštěvovala s tatínkem u nás, jednou do roka byla výstava místního klubu filatelistů, jehož byl členem. Pamatuji si, s jakou důležitostí a jak pečlivě jsem si prohlížela jednotlivé archy se známkami. Dokonce jsem na ní i jednou vystavovala své známky. Další výstavy byly hospodářské a drobnochovatelské. Tam jsem obdivovala holuby, malé liliputí slepičky a kohoutky, kočky a perličky, někdy tam byli i papoušci a rybičky. Na jednu takovou výstavu mám neuvěřitelnou vzpomínku. Chodila jsem si tak po sále, jedním okem hlídajíc tatínka, když jsem nedopatřením narazila do klece s kohoutem. Ne, neotevřela se, ale kohout se rozkřičel, a já bych se hanbou propadla. Ještě několikrát jsem se ocitla v blízkosti jeho klece a on, asi si mě pamatoval, vždycky začal svou. Všichni se na mě dívali, co mu dělám, smáli se mé zarudlé tváři, tak jsem raději vyšla ven a čekala na tatínka venku. Dodnes nevím, proč mi to ten kokrháč dělal, asi z toho měl hróznou radost.
Mas pekne zazitky, a tomu kohoutovi se vubec nedivim, urcite kricel preventivne, abys mu zas necloumala s kleci, treba myslel, ze nevidis. ;o)