Měli jsme je jistě každý stokrát. Barevné, kulaté, nádherně se vznášející balonky. Od dětství, toho nejprvnějšího, kdy nám zdobívaly naše kočárky, po ručky našich dětí, které pevně svíraly motouz. Někdy se nám je podařilo donést až domů, jindy nám je silný vítr utrh, a ony i přes náš usilovný pláč, pomaloučku stoupaly k obloze až zmizely z dohledu. Po pouti nebo oslavě Prvního máje, byly stromy v okolí posety stovkami barevných kuliček, které časem splaskly a smutně viselyna větvích, dokud je vítr nesmetl do trávy. Nikdy jsme se pokoušeli je se stromu sundat, hlavně kluci, kteří se neskrývali svou odvahou, ale málokomu se to podařilo. Přemýšleli jste o tom, kam až takový balonek, hnán příhodným větrem, může dorazit? Je to hodně daleko. Nedávno při procházce za městem, našla jedna moje známá takový balonek na zemi. Při prohlížení uviděla na šnůrce přivázaný silonový sáček s ručně psaným lístkem. Když jej rozbalila, nevěřila vlastním očím. Na lístečku byla prosba Mathildy z německého města Waren, nedaleko Roztoku, o zaslání zprávy, kam až její balonek doletěl. Takové prosbě se musí vyhovět. Vzala proto milé torzo balonku a zanesla ho na radnici. Pan starosta koupil nový balonek se znakem našeho města, přidal nějaké propagační papíry a milé holčičce poslali balíček s pozdravem a mapou, kam se její balonek dostal. Podíváte-li se na mapu, uletěl opravdu úctyhodnou cestu. Ze severního Německa, až k nám, to dělá asi 800 km. Mathilda určitě skákala radostí, když se dozvěděla kam až její balonek doletěl. Možná, že to byla nějaká soutěž a právě ona ji vyhrála.


JJ balonky. To je kouzlo dětství. Už jsem ho neměla v ruce ani nepamatuju