Při průjezdu vesnicí ji neminete. Nádherná dřevěná chaloupka, posazená ve stráni. Přístup k ní byl dosti neschůdný i v létě. Kdo jel autem, musel skoro celou vesnici objet a pak se pomalu spouštět po lesní cestě až k dřevěnému plotku. Já jsem pochopitelně šla přímo strání, chytajíc se větví keřů a za pomoci dřevěné hole (kterou jsem si pro tyto účely schovala hned u cesty). Dalo to zabrat, zvláště po dešti, když byla tráva mokrá a všechno pěkně klouzalo. Chaloupku jsem obešla kolem prosklené verandy a po třech schůdcích se dostala ke dveřím. Nestačila jsem chytit kliku a už se dveře otvíraly. Poprvé mě to značně překvapilo, pak jsem se dozvěděla, že paní učitelka, která v chaloupce bydlela, o mě věděla dlouho předem. Její syn byl velmi šikovný a pomocí zrcadel jí zprostředkoval pohled dolů k silnici. A tak než jsem se vyškrabala do stráně, paní o mě věděla a nejen to, při každé další návštěvě už stavěla na kávu. Však mi vždycky přišla vhod. Obdivovala jsme tuhle drobounkou paní učitelku. V době, kdy jsem ji poznala, měla už 78 let. Svou vitalitou však předčila mnohé šedesátníky. Doma měla jako v klícce, oba pokojíky zdobily nádherné vyšívané dečky a ubrusy její výroby. V chodbě před kuchyní visely na zdi krásné pestrobarevné kytičky, které paní učitelka sušila. Sama si je nasbírala na své minizahrádce a na palouku před chalupou. V zimě, když nemohla ven, si z nich dělala různé vazby, které darovala příbuzným a známým. Na kuchyňském kachlovém sporáčku měla v konvici uvařenou čerstvou voňavou kávu a pokaždé mně ji nabídla v jiném hrníčku. To byla také její záliba, nádherný porcelán, zdobil v jednom pokoji celou jednu stěnu. Ale nebyly to veké polévkové soupravy, nýbrž jednotlivé kousky, jak si je sama kdysi dávno nakoupila a přivezla z cest. Byla velmi sečtělá, poslouchala rozhlas, četla noviny. Věděla snad o všem, co se ve světě děje. Po povinném převazu její pravé nohy, kde se jí udělal ošklivý vřed, jsme jako dvě kamarádky usedly ke kávě a ona vždycky dala k dobru nějakou historku ze svého života. Hodně jsem jich zapomněla, ale jedna se mi zachovala v paměti.
Na studiích ji vydržoval její strýc, pastor. Když ukončila školu a našla místo učitelky, již nikdy si nevzala od strýčka ani korunu. Sama se protloukala životem a ještě přispívala rodičům domů, aby podpořila své sourozence. Vzpomínala na příhodu z doby protektorátu. Tehdy učila někde za Zlínem, život to nebyl jednoduchý, ale kdo se zrovna neangažoval do protinacistického odboje, měl relativní klid. V té době učila v jednotřídce a v hodině přírodovědy si vyprávěli o slepici, zrodu kuřátka a jeho postupné proměně v nosnici. Jednoho dne při vyučování se jí zdálo, že slyší nějaký hluk ze zadních lavic. Napomenula děti a šla se podívat, co se tam děje. V zadních lavicích sedávaly nejstarší děti. a tak byla zvědavá, co se tam děje. Nevěřila vlastním očím. Jeden její žák měl pod lavicí velkou krabici plnou vajec! Divila se proč a on jí řekl, že se budou s klukama dívat, jak se kuřátka líhnou. No to ale přece ve škole nejde, poručila mu je ihned odnést. Kluk poslechl a za nějakou dobu, když se vrátil, paní učitelka na příhodu zapoměla. O to větší bylo její překvapení, když v neděli po mši si ji zavolal důstojný pán na slovíčko. Vedl ji do sakristie, kde na ni čekal šok. Všude kolem pobíhalo plno malých kuřátek. Onen žáček nevěděl, kam honem s těmi vajíčky, pak si vzpoměl na pana faráře a jeho skříň v sakristii kostela. Jako ministrant tam měl přístup a věděl, že je tam dostatečně teplo, aby se kuřátka mohla vylíhnout. Pak ovšem na celou věc zapomněl a až ráno přišli do kostela, bylo pozdě. Pochytali spolu s knězem kuřata, paní učitelka si je dala do sváteční tašky a nesla je rodičům žáčka. Ti je však nechtěli, že mají kuřátek dost, a tak se paní učitelka stala chovatelkou drůbeže.
Možná že právě tato událost v ní zanechala onu vlídnost, laskavost, pochopení pro lidská pochybení.
Na studiích ji vydržoval její strýc, pastor. Když ukončila školu a našla místo učitelky, již nikdy si nevzala od strýčka ani korunu. Sama se protloukala životem a ještě přispívala rodičům domů, aby podpořila své sourozence. Vzpomínala na příhodu z doby protektorátu. Tehdy učila někde za Zlínem, život to nebyl jednoduchý, ale kdo se zrovna neangažoval do protinacistického odboje, měl relativní klid. V té době učila v jednotřídce a v hodině přírodovědy si vyprávěli o slepici, zrodu kuřátka a jeho postupné proměně v nosnici. Jednoho dne při vyučování se jí zdálo, že slyší nějaký hluk ze zadních lavic. Napomenula děti a šla se podívat, co se tam děje. V zadních lavicích sedávaly nejstarší děti. a tak byla zvědavá, co se tam děje. Nevěřila vlastním očím. Jeden její žák měl pod lavicí velkou krabici plnou vajec! Divila se proč a on jí řekl, že se budou s klukama dívat, jak se kuřátka líhnou. No to ale přece ve škole nejde, poručila mu je ihned odnést. Kluk poslechl a za nějakou dobu, když se vrátil, paní učitelka na příhodu zapoměla. O to větší bylo její překvapení, když v neděli po mši si ji zavolal důstojný pán na slovíčko. Vedl ji do sakristie, kde na ni čekal šok. Všude kolem pobíhalo plno malých kuřátek. Onen žáček nevěděl, kam honem s těmi vajíčky, pak si vzpoměl na pana faráře a jeho skříň v sakristii kostela. Jako ministrant tam měl přístup a věděl, že je tam dostatečně teplo, aby se kuřátka mohla vylíhnout. Pak ovšem na celou věc zapomněl a až ráno přišli do kostela, bylo pozdě. Pochytali spolu s knězem kuřata, paní učitelka si je dala do sváteční tašky a nesla je rodičům žáčka. Ti je však nechtěli, že mají kuřátek dost, a tak se paní učitelka stala chovatelkou drůbeže.
Možná že právě tato událost v ní zanechala onu vlídnost, laskavost, pochopení pro lidská pochybení.
Tak vidíš, tady se vylíhla kuřata v sakristii a bez kvočny a u nás kvočna seděla a seděla a nic nevyseděla. Nakonec tam měla dvě mrtvá kuřátka, která se ani nevyklubala.