Bylo léto a já se učila jezdit na kole. Svoje jsem neměla, ale lákalo mě velké kolo, dospělácké, na němž jezdil tatínek do práce. Když se v poledne přijel domů naobědvat, měla jsem možnost kolo vzít a na jedné šlapce se projíždět po zahradě. Bylo to trošku těžké, jenom zvednout kolo a udržet jeho váhu. Ale já to pokoušela den co den. Chtěla jsem mít své kolo, ale nějak na něj nezbývaly peníze. Jedna moje kamarádka měla kolo Pionýr krásné červené barvy. Jak já jí ho záviděla. Bráška měl kolo Pionýr rovněž, ale byl na ně hrozně opatrný. Nikdy mi ho nechtěl půjčit. Až jednou se mi naskytla přílležitost. Byl někde na výletě a kolo zůstalo osamoceno doma. To se ví, že jsem využila chvíle a kolo si vypůjčila, šlo to skoro samo, kolečko bylo lehké, menší a moje průprava na dospěláckém kole se jevila dosti dobrá. Jezdila jsem po zahradě a za chvíli jsem měla pocit, že můžu na chodník. Klíče od branky jsem měla, tak jsem vyjela a nikomu neřekla ani slovo. Auta naší ulicí nejezdila, tak se mi nemohlo nic stát! To jsem si ale jenom myslela. Najednou se vedle mě objevil psík jedněch sousedů a neustále dorážel na moji mohu. Ať jsem jela seberychleji, byl stále vedle mě a štěkal zběsile. Co, teď, pomyslela jsem si? Když zastavím, kousne mě do nohy, když pojedu dál, dostanu se na polní hrbolatou cestu, kde musím zákonitě upadnout. Už jsem si představovala, jak někam padám do křoví, kolo pokřivené a já celá dodrápaná a dokousaná se vracím domů. Slzy jako hrách se mi koulely po tvářích a já si nevěděla rady. Najednou se ozvalo písknutí a milé psisko se otočilo a pádilo za jeho zvukem. To se mi ulevilo! Šlápla jsem do pedálů a cestou domů jsem asi překonala všechny rekordy. Po zabouchnutí branky a uložení kola se mi ulevilo. Uf, ještě, že mě nikdo neviděl, byl by průšvih. Od té doby jsem dál jezdila na jedné šlapce a pokorně čekala, až bráška odroste z modrého kola a ono připadne mně.
Tak to jeste nastesti dobre dopadlo. Stejne je to ale smutne, ze bracha kolo mel, a ty ne... a nepujcil ti ho.