close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2008

Kloboukový klub

6. září 2008 v 12:28 Víte, že?

Kloboukový klub (nejen) pro Brňanky

Brněnský Kloboukový klub vznikl z vášně pro klobouky a chce podporovat nadšenkyně klobouků. Klub bude organizovat setkání, kde bude účast s pokrývkou hlavy nutností. Příznivce tohoto módního doplňku potěší přehlídkami klobouků, setkáními s modistkami a radami, jak se klobouky nosí a jaký typ je pro kterého nositele nejvhodnější.


Na adrese http://www.kloboukovyklub.cz/, najdete vše podrobně. Jak jsem se ze stránek klubu dozvěděla, jeho činnost se zdárně rozjela. Členky klubu mají slevu při koupi kloboučku, klobouku, či letního klobouku. Moje švagrová, ráda nosí klobouky odjakživa a nemohlo to být jinak, ani v její svatební den. S jejím svolením, jsem sem vložila jednu z mnoha podařených fotek. Jistě se mnou budete souhlasit, že ženám klobouk sluší. Kéž by jich v ulicích bylo více.

Padesátníky

6. září 2008 v 10:41 | ja |  Moje psaní
Tak a jsou pryč! Kdo, nebo co? Padesátníky. Zmizely náhle v propadlišti dějin, jak se říká. Tak jsem tuhle přemýšlela kolik těch různých mincí a bankovek, za mého života platilo. Jejich kupní hodnotu pominu a zaměřím se jenom na vzpomínky, jak si je vybavuji. Jak jsem již psala dříve, rodiče , zvláště maminka se věnovala prodeji ve stánku na Hostýně. Tak jsem od útlého dětství nahlížela do šuplíčku s tržbou. Měla jsem ráda papírové jednokoruny. Byly akorát tak do malé ručky, která je skládala na hromádky, pak se po přepočítání páskovaly a chystaly na odevzdání na poště. Byly hnědé a bylo jich nejvíce. V té době, najít někde na kopci poztrácené, tyhle nejmenší bankovky, nebylo tak nezvyklé. Vzpomínám, že mnozí, zvláště muži, měli plné kapsy drobných bankovek a při placení jim některá upadla. Kasičky v kostele byly těmito bankovkami přeplněné. Další malou bankovkou byla tříkoruna, tu si ale tak dobře nepamatuji, brzy byly nahrazeny pětikorunou. Ta už byla hodnotnější. Jít do obchodu na sladkosti s pětikorunou, to byla věc. Maminka bankovky rovnala velmi pečlivě, každý i málo pokřivený rožek se musel narovnat, aby pak ve svazečku nedělal neplechu. Papírové dvacetipětikoruny, modré barvy s portrétem Jana Žižky, byly jedny z nejčastějších bankovek. Těch jsme měli hromady. Méně už bylo padesátikorun a zelených stokorun. Mince jsme rovnali do špalíčků a po sčítání se balily do papírku a ve válečku odevzdávali na poště. Malé mince jako jeden haléř, tříhaléř a pětihaléř se neodváděly, ty byly jenom na vracení. Desetníky a pětadvacetníky, spolu s korunami , šly na poštu. Hliníkové pětadvacetníky byly průměrem největší a tak je člověk v kapse celkem snadno našel. Jak se postupně vytrácely haléře, tříhaléře, měnily svou tvář i bankovky. Nejvíce si asi všichni pamatujeme zelené stokoruny. Za několik let zmizí i dnešní bankovky a nahradí je Eura. Tak si ještě nějaký čas naše peníze užívejme.

Zlatovlasá Anička

4. září 2008 v 15:21 | ja |  Moje psaní
Se začátkem září začíná škola nejen pro prváčky a ostatní děti, ale rovněž tak se zaplní Mateřské školky nováčky. Mezi nimi byl letos i náš Petřík. Nadšením nemohl dospat. Byla jsem zvědavá, jak se mu bude líbit mezi dětmi, v klektivu individualit. Je totiž jedináček a na děti málo zvyklý. Podle slov maminky byl statečný, pustil se její ruky, jenom uviděl otevřené dveře třídy. Neměl ani čas zaplakat.
Odpoledne po návratu, plný zážitků vyprávěl, že má na skříňce pejska, paní učitelka ho pochválil, že si umí dobře zapnout knoflíky a "maminko, já jsem si našel kamarádku! Má zlaté vlásky a jmenuje se Anička!" Bylo nám krásně, při jeho povídání. Byl to ale první den a my čekaly, co bude dál. Maminka dostala sáhodlouhý seznam věcí a dali jsme se do nakupování. Představte si, co děti potřebují do školičky - krátké pravítko, desky na výkresy, nůžky s kulatou špičkou, pastelky trojhranné, ořezávátko, dva balíky papírových kapesníčků, toaletní papír a já nevím co ještě. Přišlo mi to snadné, ale vyvedli mě brzy z omylu. Rodiče běhali po papírniství a sháněli, ptali se na ceny a srovnávali, kde je co, jak drahé. Peněz na zbyt nemají, tak se snažili. Dneska, prý už ráno tak skvělé nebylo, nechtělo se nám vstávat. Se slzičkami v očích kráčel Peťka k autobusu. Jak bylo ve školičce nevím, snad dobře. Ach, jo! Už nám to taky nastalo.

Jak jsem nechápala

4. září 2008 v 11:28 | ja |  Moje psaní
Je vrcholné léto, slunce svítí a prázdniny se přechylují do druhé poloviny. Na prosluněné pasece, kde to voní smůlou, maliním a houbami se rozlehl křik sojky. Někdo se blíží. Ještě chvíli nikoho není vidět, pak se ozve dívčí smích. Je vysoký a jeho trylky se rozléhají po celém kopci. Nejde však sama , spolu s dívkou se na pasece objevuje mladík. Už z dálky jsou na něm vidět rozpaky. Já sedím , nikým neviděna na jednom z pařezů a odpočívám. Vydala jsem se na maliny, ale v hrnečku jich mnoho není. Sleduji ty dva, kteří se právě teď chytili za ruce a stojí tváří v tvář. Co asi dělají, co si povídají? Je mi asi 8 let a tak jsem netrpělivostí celá bez sebe. Oba se líbají a nevidí svět. Júúú, to je něco pro malé děvčátko, které tuto scénu hltá ani nedutajíc. A teď se spolu posadili , chlapec drží dívku kolem krku a pomaličku se i s ní ukládá do trávy. Její smích pomaličku slábne, až utichne. Není slyšet nic, jakoby i příroda sledovala tohle divadlo. V dálce slyšet zvuk letadla a houkání vlaku. Mám ústa dokořán a nechci se ani hnout. Cítím, že se zde děje něco, co ještě neznám a vím, že se na to nemůžu ani ptát. Ale, co to? Najednou se z trávy pode mnou ozve výkřik, který jednoznačně zní - "Ne, já nehci!". Dívka vstává, upravuje si sukni, obrací se k ležícímu chlapci a něco mu říká. V jejím hlase se objevuje smutek a po tváři ji stékají slzy. Odchází a už se ani neohlédne. Všude je ticho, v trávě cvrččí muzika hraje svůj koncert a já jsem zmatená. Nechápu co se stalo, vždyť ještě před chvílí se smáli a teď? Pak se zvedne i onen hoch, otřepe si trávu z kalhot, pohodí hlavou a směrem k odcházející dívčí siluetě zavolá - " však si běž, já si najdu lepší!" , proč, co si za tak krátkou chvilku udělali? Nic nechápající, jsem se vydala nazpět. Ještě dlouho po onom zážitku jsem nechápala. A bylo to tak dobře!

Leť balonku, leť!

2. září 2008 v 17:41 | ja |  Moje psaní
Měli jsme je jistě každý stokrát. Barevné, kulaté, nádherně se vznášející balonky. Od dětství, toho nejprvnějšího, kdy nám zdobívaly naše kočárky, po ručky našich dětí, které pevně svíraly motouz. Někdy se nám je podařilo donést až domů, jindy nám je silný vítr utrh, a ony i přes náš usilovný pláč, pomaloučku stoupaly k obloze až zmizely z dohledu. Po pouti nebo oslavě Prvního máje, byly stromy v okolí posety stovkami barevných kuliček, které časem splaskly a smutně viselyna větvích, dokud je vítr nesmetl do trávy. Nikdy jsme se pokoušeli je se stromu sundat, hlavně kluci, kteří se neskrývali svou odvahou, ale málokomu se to podařilo. Přemýšleli jste o tom, kam až takový balonek, hnán příhodným větrem, může dorazit? Je to hodně daleko. Nedávno při procházce za městem, našla jedna moje známá takový balonek na zemi. Při prohlížení uviděla na šnůrce přivázaný silonový sáček s ručně psaným lístkem. Když jej rozbalila, nevěřila vlastním očím. Na lístečku byla prosba Mathildy z německého města Waren, nedaleko Roztoku, o zaslání zprávy, kam až její balonek doletěl. Takové prosbě se musí vyhovět. Vzala proto milé torzo balonku a zanesla ho na radnici. Pan starosta koupil nový balonek se znakem našeho města, přidal nějaké propagační papíry a milé holčičce poslali balíček s pozdravem a mapou, kam se její balonek dostal. Podíváte-li se na mapu, uletěl opravdu úctyhodnou cestu. Ze severního Německa, až k nám, to dělá asi 800 km. Mathilda určitě skákala radostí, když se dozvěděla kam až její balonek doletěl. Možná, že to byla nějaká soutěž a právě ona ji vyhrála.


Hromada skla a noha v sádře.

1. září 2008 v 20:16 | ja |  Moje psaní
Všechno to začalo nenápadně. Ráno jsem si uvařila kávu - s octem! Někdo totiž vyvařil konvici a ocet v ní nechal.To byla ale chuť, bléé! Pak mi upadl knoflík na sáčku, právě ve chvíli, kdy pro mě přijelo auto. Do obřadu zbývá ještě hodina. Doufám, že na nic nezapomenu, abych nedopadla jako jedna moje tetička, která přišla do kostela v papučích. Auto mě vyvrhlo před kostelem, právě v okamžiku, kdy byl odváděn jeden nechtěný návštěvník kostela. Běhal kolem a křičel nesrozumitelná hesla. Kolem sebe mával rukama a kdo neutekl, dostal ránu. Svatebčané se jen pohoršeně dívali jak jej vyvádějí policisté.
Když přijel ženich, nastal ruch. Všichni se kolem něj shlukli, smáli se na něj, podávali si navzájem ruce, chválili si oblečení, zkrátka pohoda, a do toho všeho se ozval výkřik. "Krucinál, já nemám občanku" - to se zoufalý svěděk obrátil ke své manželce. Ta jenom zavrátila oči a zmizela v autě. Tak ještě by scházelo, aby se nevěsta nedostavila a bylo by to. Ta však dojela včas a nebýt čekání na svědkův návrat s občankou bylo by se začalo přesně. Byl krásný obřad , nevěstě to mimořádně slušelo, všichni se usmívali. Den jako víno. Hosté se fotili , připíjeli si mezi sebou a vládla pohoda. Jenom do té chvíle než se objevil druhý ze svědků, bílý jako stěna. " Co se stalo?" "Nic, jenom jsem prošel sklem", řekl a omdlel. Chvíli jsme ho polévali a pleskali po tváři. Probral se, až ve chvíli, kdy mu majitel restaurace oznámil cenu skla. Počet politých kalhot, převržených káv, natrhnutých rukávů a bolavých hlav, jsem nezjišťovala. Stačila informace o jedné zlomené noze z řad příbuzenstva a nenastartovaném voze pro nevěstu. Prostě svatba jak má být.