close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2008

Co bude dobrého k obědu?

18. září 2008 v 12:54 | ja |  Moje psaní
Je něco po dvanácté a já se právě rozmýšlím, zda si jít něco vařit, nebo se odbýt jenom studenou stravou. Když je člověk doma sám, tak se mu pochopitelně vařit nechce. Já si ale našla pár receptíků, které se dají udělat rychle i pro jednoho. Je to například těstovinový salát, těstoviny se sýrovou omáčkou, kukuřice na slano politá máslem apod. Nakonec vyhrává chléb s rajskými jablíčky. Je taky dobrý. Ale po minulém týdnu se mi nynější obědy zdají velmi chudé. Tak například v řecké restauraci u Zorby jsem si dala zapečený lilek s mletým masem a sýrem, k tomu chléb pita a na konec jako chuťovku špenátové pesto. To vám byla taková pochoutka, že jsem pomalu začala pěstovat špenát za oknem. Jindy jsem ochutnala mexické tortilas, plněné mletou masovou směsí, to dělají velmi dobře spolu s indiánskou polévkou u Mc Donalda ve Vaňkovce. Nebo takové kalamáry, jako mají v Rybářské baště na přehradě, no jedna báseň. Pokaždé když jsem v Brně, snažím se ochutnat něco, co v běžném životě není k mání. Dělám to tak odedávna. Při mé první návštěvě Ruska, tehdy ještě SSSR, jsem neopomněla ochutnat kumys, bliny i uchu. Když jsem tam byla podruhé, byli jsme jenom v Petrohradě (dříve Leningradě). Ubytovali nás do moderního interhotelu, kde však byla nejen národní kuchyně, ale i báječná čajovna. Za několik málo rublíků, jsme tam dostali na stůl, nádherný samovar, plný báječného čaje. Ochutnali jsme jedinečné finské zákusky, které s ruským čajem tvořily báječnou tečku za celým dnem. V jídelně nás vítal Švédský stůl plný ruských originalit. Už si nepamatuji jejich jména, ale převládaly mořské plody, houby a zelenina. Tak jsem snědla chléb s rajčaty a při tom vzpomínání na dobroty mi vyhládlo. Musím jít ještě něco zbodnout! A to mám, prosím, na doktorovo doporučení hubnout! Ach, jo, mám já to život.

Život je krásný

18. září 2008 v 10:52 | ja |  Co se mi líbí
Právě jsem se dodívala na fantasticky krásný film Roberta Benigniho - Život je krásný
Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice, překypující energií a hýřící bláznivými nápady, přijíždí z venkova do velkého města. Na první pohled se tu zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, on však udělá vše, aby ji zachránil od sňatku s nemilovaným byrokratem. Získá její lásku a vezmou se. Narodí se jim syn Giosué.
Život je krásný
Po pěti letech šťastného manželství je Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Hra, na jejímž konci na oba čeká velká odměna...
Nádherný i když smutný děj, doprovázený nádhernou písničkou. Doporučuji.

Drobný dárek

18. září 2008 v 9:43 | ja |  Moje psaní
Tak už je tady! Nikým nepozvána, protivná, vlezlá zima. Jak krásně se vzpomíná na ten minulý týden, kdy jsme v záři sluníčka, laskáni jeho teplými paprsky doháněli, co se v létě nestihlo. Dneska je všechno jinak! Zima, déšť a zachmuřená obloha nás provází celý den. Jako malá holčička jsem tyto dny měla ráda, jenom v teplém pelíšku, s knížkou v ruce. Jé, co já jich přečetla. Doslova jsem hltala příběhy dětí z Bullerbynu, prožívala dobrodružství Trosečníků z Vlaštovky aj. Milovala jsem podzimní podvečery, kdy se zatopilo v kuchyňských kamnech, úkoly byly napsány, se sporáku se usmívala konvice čerstvě navařené melty, tu jsem ráda popíjela. Byla sice hořká jako čert, ale zahnala dokonale žízeň. Ve druhém hrnci bylo čerstvě svařené mlého s nádherným škraloupem na povrchu. Ještě k tomu čerstvý chléb namazaný máslem, trochu posolit, sednout ke knize a nejblaženejší chvíle celého podzimního dne mohly začít. Na to všechno jsem si vzpomněla právě dneska, když s nohou zabandážovanou, nacpaná prášky a napatlaná mastí, jsem usedla k PC. Chybí mi ta atmosféra pohody v rodinném kruhu. Všichni jsou pryč a já sama, jenom s Elinkou na klíně, teď sázím písmenko za písmenkem a stále se objevují nové a nové vzpomínky. Třeba ta na jeden podzimní večer, kdy k nám dorazila teta Pepča z Prahy. Její vysoká, kostnatá postava se objevila ve dveřích a spolu s dědou, svým bratrem, nás přišla navštívit. Co jsme si povídali, nevím. Ale dostala jsem od ní drobný dárek. Malou cvičenku v sokolském oděvu, na připnutí na svetr. Její historii si nepamatuji, ale vím, že jsem ji dlouho nosila. Brožka byla svítivá, zlatá a moc se mi líbila. Kdepak je jí konec. Teta zmizela, tak jako se objevila, a já se opět ponořila do čtení knížky. V dlaních jsem svírala dárek, jediný, který jsem od tetičky dostala. Zůstala jenom tahle drobná vzpomínka.

Smůla

17. září 2008 v 13:55 | ja |  Moje psaní
Dnešní návrat domů ze služby nebyl šťastný. Vypovědělo mi službu pravé koleno a já se slzami v očích se ploužila jako stín domů. Nožka bolí, šlápnout na ni nelze. Takže směr obvodní lékař, pak ortopedie a tím pádem pracovní neschopnost. Doufám, že neskončím na kudle a budu si moci opět , sice v bolestech, ale přece jenom, užívat psaní. Držte mi palce.

Trocha zamyšlení po ránu.

16. září 2008 v 11:24 | ja |  Moje psaní
Znáte to? Zazvoní telefon a vy běžíte z druhého konce bytu, abyste nepropásli hovor. Někdy se to povede, někdy ne a ne mobil najít. Zvoní, nebo hraje , vy ho slyšíte, ale nemůžete ho najít. Stalo se mi to dneska ráno. Ještě jsem nebyla takříkajíc úplně vzhůru, zašátrala jsem po nočním stolku, kde by mobil za normálních okolností ležel. Ale nic, nikde není a přitom hraje a hraje. Když už jsem se několikrát prošla bytem a nikde jej nenalezla, zmlkl. Asi to nebylo tak důležité, utěšuju se a pomalu dělám ranní hygienu. Snídaně, dát čistou vodičku Elince, když se znovu ozval. No, tak to už je vážný, a znovu hledám a hledám. Já trouba, včera večer jsem přišla v tom dešti a tašku nechala i s deštníkem schnout na chodbě. A odtamtud se mobil marně snaží dovolat svého pána. Když jsem jej konečně chňapla do ruky a vzala hovor, ozvalo se z něj - Prohráváš, máš nejhorší čas! No, zkrátka, někdo si dělá šprťouchlata a já se tady honím, abych vřískající krabičku našla. Chvíli nadávám a pak jsem si vzpoměla na jednu příhodu z internátu. Holky měly dlouhou chvíli, a tak si ji krátily voláním na telefonní čísla. Jedna měla v ruce jehlici a tu se zavřenýma očima zastrčila mezi stránky seznamu. Tam pak našla nějaké číslo. To se na přístroji vytočilo a teď se čekalo, kdo se ozval. Nejčastěji jsme se ptali na délku šňůry k přístroji. Lidé nejdříve nechápali, pak se dali do měření šňůry. To jsme my už nevydržely a s hlasitým smíchem pokládaly sluchátko. Jednou se stalo, že nás při tom veselí odhalila a po hlase poznala naše třídní. To nám pak do smíchu moc nebylo. Proto jsem se dneska ráno zlobila jenom chviličku, pak jsem se v duchu omluvila všem , kdo se takto po ránu proběhli mou hloupostí a tomu dnešnímu vtipálkovi jsem odpustila.


Na návštěvě v Brně

14. září 2008 v 10:57 | ja |  Moje psaní
Ranní procházka ulicemi Brna skýtá zajímavý pohled na život zdejších lidí. V jedné z mnoha zahrádek jsem se posadila ke snídani, sledovala život kolem sebe, vyslechla si nechtěně mnoho úryvků z hovoru. Počasí bylo nádherné, tak těch posezení bylo víc než dost.

Lidé kolem byli spokojení, setkávali se a rozcházeli, telefonovali a sjednávali si schůzky. Bylo po deváté hodině a na ulicích byl nevídaný shon. Ve stínu kavárenských deštníků seděly starší dámy při kávičce a první ranní cigaretce, mladá děvčata se skripty, v ruce pití a pohled upřený do textu. Několik obchodních zástupců při kávě prohlíželo obchodní papíry a na kousek papírku si dělali podrobný rozpis své cesty. Mezi návštěvníky byli i cizinci, jejichž oči bedlivě sledovaly okolní arcitekturu a nádheru květinové výzdoby.

Ta je i přes nastupující podzim nádherná. Je vidět, že umíme prostředí udělat příjemné. Všechny pasáže, dvorečky i náměstí lákají návštěvníky k posezení. Zahrádek je tolik, že mnohdy nejdete po normálním chodníku, ale procházíte přímo kavárničkami.
Na jednu zbrusu novou kavárnu jsem taky narazila. Zkušební provoz kavárny Savoy nalákal starší lidi k návštěvě. V nádherně opraveném prostředí, s příjemně znějící hudbou, v duchu prvorepublikové kavárny si člověk náramně odpočinul.

Koukám kolem sebe

12. září 2008 v 9:06 | ja |  Co se mi líbí
Cestování po větších městech se mi nesmírně líbí. Nasednete na číslo 5 a jedete, kam je libo. Integrovaný systém vám dovolí cestovat až za okraj městské aglomerace a při delší cestě se vám z jízdenky něco málo odečte. To je výhoda, pokud máte koupenou dlouhodobou jízdenku, např. roční, čtvrtletní, týdenní nebo jen na 72 hodin. Tak jsem skoro každý den využívala tohoto ježdění a přejíždění z místa na místo. Nikde se nemusím shánět po lístku, jenom si vychutnávám požitek z jízdy. Ráda se projíždím jenom tak, z jednoho konce města na druhý a obdivuji jeho krásu. Jenom tady v Brně je tolik krásných zákoutí, nádherných starých vilek a ozdobných fasád, že to jeden ani nestačí fotografovat. Ale nebojte se, něco z toho snad bude. Už se blíží doba mého návratu, tak se těšte.

Lenoším

10. září 2008 v 8:42 | ja |  Moje psaní
Dneska jenom krátce, jsem na dovolené v Brně. Je nádherné počasí, ve městě plno lidí, fotím o 106, vše po návratu. Večer je člověk velmi ucabrtaný, tak nemá náladu něco psát. V zásobníku moc nemám, tak až příště.

Podhostýnské září

8. září 2008 v 13:01 | ja |  Co se mi líbí
Hlasitá hudba, zpěv a potlesk diváků, provázel folklorní setkání pod názvem Podhostýnské září. V sobotu po obědě jsem se i já vydala nasát atmosféru, nafotit pár fotek a zažít príma odpoledne. Na nádvoří bystřického zámku bylo vytvořeno pódium a hlediště, v předzámčí byl malý jarmark lidových předmětů. Prodávali zde krásné, ručně dělané loutky, keramické nádobí, píšťalky pro děti, cukroví, medovinu, klobásy a spousty dalších věcí. Všechny stánky čelily obležení jen do doby, než zazněly první zvuky cimbálu. To se pak všichni přesunuli do hlediště, které bylo v odpoledním slunci vyhřáté jako vroucí kotel. Diváci i účinkující byli vystaveni nemilosrdným paprskům zářijového slunce, které opět předvedlo, co umí. Na teploměru na zámecké zdi se vyšplhala rtuť na úctyhodných 34 st.
Ale stálo to za to. Od vystoupení těch nejmenších z našeho souboru Píšťaličky, přes dokonalý projev souboru Hlubina, po taneční vystoupení souboru Oldšina z Uherského Brodu. Ne, nepřeklepla jsem se. Na bystřické oslavy tentokrát dorazili většinou zasloužilí členové souborů, jejich věk byl znát jen v těch názvech - Oldšina, Rusavští kardiaci a pod. Čas ubíhal nemilosrdně, ale tanečníci a zpěváci z jednotlivých souborů jakoby netrpěli únavou, obveselovali diváky svými vystoupeními do pozdních večerních hodin. Škoda, že jsem musela odejít předčasně, ráno jsem byla nucena jet do práce, ale i tak to byl krásně prožitý den s nádherným zážitky.

Více fotografií najdete na adrese http://picasaweb.google.com/hadimrcha