Je sychravo a na loužích se tvoří bubliny. Jak říkávala babička, to bude pršet dlouho. V pokoji je šero, Elinka podřimuje v pelíšku a já vzpomínám. Na naše dětské hry v takovou dobu. Ven se nesmělo, byli bychom brzo nemocní, tak jsme vyhledávali zábavu doma. Loutkové divadlo, které jsme měli, bylo bezpečně uschováno na hůře, jak se u nás říkalo, a tak jsme se rozhodli, že si vyrobíme divadýlko z papundeklu - kartonu na krabice. Vzali jsme vodové barvy, nůžky, špulku s nití a šlo se na věc. Nejdříve jsme si nakreslili postavy, které budeme potřebovat, pak jsme je vybarvili a dokreslili. Jehlou jsme jim přišili pohyblivé části, např. ruce, koni ocas, a do jeskyně hlavu draka, která se taháním vykláněla ven. Zahráli jsme jednu nebo dvě hry a přestalo nás to bavit. Všechno se uklidilo do lepenkové krabice. Po chvilce přemýšlení jsme vzali pytlík s kuličkami a hráli v kuchyni na linoleu čáru. Mamince jsme se sice pletli pod nohy, ale ona jako správná kvočna měla nejraději svá kuřata doma u sebe. Ale ani kuličky nás dlouho nebavily. Karel si vzal knihu a šel si číst. No a já klekla na židli u okna a koukala se ven, jak tam prší. V duchu stejně jako dneska jsem snila své sny. Oblohou občas prolétl blesk, udeřil hrom a zhasla elektřina. Kája nemohl číst, přišel proto za námi do kuchyně a začal mi vyprávět své fantastické vize, jakže bude vypadat svět v roce 2000. Letěli jsme na křídlech jeho fantazie do vesmíru, procházeli se těmi nejmodernějšími městy, povídali si a povídali ..... a než jsme se nadáli, byla bouřka tatam a světlo svítilo. Ještě dlouho po večeři jsme s imaginárními postavičkami Jardajsem a Pavlajsem stavěli svůj budoucí svět. Vzpomínám si, že v našem společném domě jezdil rychlovýtah, na chodbách i ve městech byly jezdící chodníky. Dům byl řízen z centrální místnosti, všude byly obrazovky a na nich šlo sledovat pohyb všech členů rodiny, mohli jsme si objednat letenku přímo z domu, na jehož střeše byl heliport. Pro mě to byly věci nepředstavitelné, ale bráška, který v té době hltal veškerou scifi literaturu, která byla u nás k dispozici, viděl budoucnost jinak. Mnoho věcí se splnilo, ale jeho velký sen o letu na Mars ještě čeká na splnění. Možná, že se ho ještě za našeho života dočkáme.
Září 2008
Jak to, že jsme ještě tady
25. září 2008 v 8:00 | ja | Moje psaníGratuluji! Nám všem , kterým je mezi 20 až 55 lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, narození v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít... Naše postýlky byly natřené barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili... Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat... Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, šli jsme ven a vyhledali jsme si je! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si... Blahopřeji!!!
Týden knihoven
24. září 2008 v 15:12 | ja a encyklopedie | Víte, že?Druhý říjnový týden bude již po dvanácté patřit knihovnám a jejich propagační akci Týden knihoven.
Návštěvníci knihoven v našem kraji se mohou těšit na veřejná a autorská čtení, besedy, soutěže, výstavy a speciální akce pro děti. Jste-li pravidelnými návštěvníky knihovny, určitě se dozvíte více.
Návštěvníci knihoven v našem kraji se mohou těšit na veřejná a autorská čtení, besedy, soutěže, výstavy a speciální akce pro děti. Jste-li pravidelnými návštěvníky knihovny, určitě se dozvíte více.
Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku, mezi nejznámější starověké knihovny pravděpodobně patří alexandrijská. Ve středověku knihovnickou funkci převzaly křesťanské kláštery. První taková klášterní knihovna na území České republiky vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století. V období vrcholného středověku vznikají v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl. V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy je založena též první světská knihovna v českých zemích.
Po vynálezu knihtisku dochází v 16. století k vytváření velkého množství knihoven patřících různým šlechtickým a měšťanským rodinám.
Po vynálezu knihtisku dochází v 16. století k vytváření velkého množství knihoven patřících různým šlechtickým a měšťanským rodinám.
Nejmenší kniha na světě
- Nejmenší kniha na světě má 24 stran a rozměry 2,4 mm x 2,9 mm. Najdete v ní obrázky a jejím autorem je Josua Reichert.
Největší knihovna na světě
- Největší knihovna na světě je bezpochyby Library of Congress (knihovna kongresu USA) ve Washingtonu. Náruživý čtenář v ní najde zhruba 119 000 000 knih, její poličky zabírají 853 kilometrů a má 4.600 zaměstnanců.
Nejplodnější autor
- K nejplodnějším autorům všech dob patří španělský dramatik Lope de Vega. Počet jeho her odhadujeme na 2000, z nichž se nám dochovala jen necelá čtvrtina. Nejúspěšnější byly jeho hry s historickým námětem, držící se typického schématu - "komedie pláště a kordu". Konflikt mezi tyranským šlechticem a poddaným je obvykle spravedlivě rozsouzen králem, většinou ve venkovanův prospěch. Dodnes se hraje jeho hra Fuente Ovejuna, která zobrazuje lidové protišlechtické povstání.
Bible přeložena do 2426 jazyků
Stuttgart (KAP) Lidé si mohou přečíst jednotlivé biblické spisy nebo celé Písmo svaté už ve 2426 světových jazycích. Německá biblická společnost dále uvedla, že v minulém roce přibylo 23 nových jazyků. Kompletní Bible je přeložena do 429 jazyků. Nový zákon existuje v 1145 jazycích. Bible tak zůstává nejčastěji překládanou knihou historie od vynálezu knihtisku Johannem Gutenbergem.
Codex Gigas - Ďáblova bible
Tajemství největší knihy světa. Codex gigas je opravdu největší rukopisná kniha na světě, rozměry jejích listů jsou 89 x 49 centimetrů. Vznikla v dnes již zaniklém benediktinském klášteře v Podlažicích na Chrudimsku, pravděpodobně začátkem třináctého století. Po rozmanitých peripetiích skončila ve Švédsku.
Svou obrovitostí udivoval Codex gigas už dávno. Proto nepřekvapí, že nemůže být dílem smrtelníka, ale jedině ďábla - aspoň v pověsti. Podle ní chtěl mnich odsouzený k smrti vykoupit svůj život opsáním obří bible za jedinou noc. Kolem půlnoci mu začalo být jasné, že fatálně nestíhá. Zavolal tedy ďábla a za pomoc při psaní mu slíbil duši. Navíc ještě čerta do knihy z vděčnosti vymaloval. Odtud pochází název Ďáblova bible.
Svou obrovitostí udivoval Codex gigas už dávno. Proto nepřekvapí, že nemůže být dílem smrtelníka, ale jedině ďábla - aspoň v pověsti. Podle ní chtěl mnich odsouzený k smrti vykoupit svůj život opsáním obří bible za jedinou noc. Kolem půlnoci mu začalo být jasné, že fatálně nestíhá. Zavolal tedy ďábla a za pomoc při psaní mu slíbil duši. Navíc ještě čerta do knihy z vděčnosti vymaloval. Odtud pochází název Ďáblova bible.
Která kniha je nejkrásnější a která je neoblíbenější u nás? Pokusme se trochu přemýšlet. Napište mi váš názor, jsem na něj hodně zvědavá.
Hádanka
23. září 2008 v 17:34 | ja | Víte, že?Mám tady fotografii keře, který roste i u nás. Pozná jej někdo z vás?

Odpověď napište na můj email.

Odpověď napište na můj email.
Moje poprvé VI.
22. září 2008 v 12:34 | ja | Moje psaníByla jsem asi ve třetí třídě, když k nám přijel cirkus. Nevím jméno, ale byl to asi nějaký menší cirkus se zvěřincem, kouzelníkem a několika artisty. V paměti mi z celého programu uvízl pouze kouzelník a jeho parádní číslo se slečnou, jíž se díky jeho kouzlu měnila barva šatů, a nakonec jí z kapsy vytáhl několik bílých holubic. To bylo moje první setkání s kouzelníkem. Se školou jsme chodili pravidelně několikrát za rok do kina na pohádky a dobrodružné filmy. Bývalo to príma, celý den bez vyučování. Tak se jednou stalo, že jsme šli na předem ohlášený film Zpívající pudřenka, a protože film nebyl dodán, promítali nějaké kreslené pohádky. Starší děti povykovaly a nebyly spokojené, ale mě tenkrát poprvé nadchlo umění kreslířů ze SSSR. Název rovněž nevím, ale byla to nádherná podívaná na princeznu, prince, zlého draka a čaroděje. Od té doby jsem měla nesmírně ráda kreslené pohádky. Do divadla jsem se dostala trochu později, nejdříve u nás na ochotnické představení, mimochodem dávali pohádku Z kapsáře naší babičky a byla pěkná. Opravdové divadlo na mě počkalo až do deváté třídy, kdy jsme byli na posledním školním výletě. Navštívili jsme Národní divadlo, skoro všechny jeho prostory byly přístupné, a na vlastní představení jsme měli lístky do lóží. Název představení opět nevím, dokonce si nepamatuji ani herce, kteří tam hráli. Já měla oči jenom pro nádhernou výzdobu a neustále jsem nahlížela do sousední lóže, která měla na zábradlí velikánský státní znak. Byla to prezidentská lóže a já se bláhově domnívala, že tam uvidím prezidenta... Výstavy jsem navštěvovala s tatínkem u nás, jednou do roka byla výstava místního klubu filatelistů, jehož byl členem. Pamatuji si, s jakou důležitostí a jak pečlivě jsem si prohlížela jednotlivé archy se známkami. Dokonce jsem na ní i jednou vystavovala své známky. Další výstavy byly hospodářské a drobnochovatelské. Tam jsem obdivovala holuby, malé liliputí slepičky a kohoutky, kočky a perličky, někdy tam byli i papoušci a rybičky. Na jednu takovou výstavu mám neuvěřitelnou vzpomínku. Chodila jsem si tak po sále, jedním okem hlídajíc tatínka, když jsem nedopatřením narazila do klece s kohoutem. Ne, neotevřela se, ale kohout se rozkřičel, a já bych se hanbou propadla. Ještě několikrát jsem se ocitla v blízkosti jeho klece a on, asi si mě pamatoval, vždycky začal svou. Všichni se na mě dívali, co mu dělám, smáli se mé zarudlé tváři, tak jsem raději vyšla ven a čekala na tatínka venku. Dodnes nevím, proč mi to ten kokrháč dělal, asi z toho měl hróznou radost.
Kolo a pes
22. září 2008 v 11:50 | ja | Moje psaníBylo léto a já se učila jezdit na kole. Svoje jsem neměla, ale lákalo mě velké kolo, dospělácké, na němž jezdil tatínek do práce. Když se v poledne přijel domů naobědvat, měla jsem možnost kolo vzít a na jedné šlapce se projíždět po zahradě. Bylo to trošku těžké, jenom zvednout kolo a udržet jeho váhu. Ale já to pokoušela den co den. Chtěla jsem mít své kolo, ale nějak na něj nezbývaly peníze. Jedna moje kamarádka měla kolo Pionýr krásné červené barvy. Jak já jí ho záviděla. Bráška měl kolo Pionýr rovněž, ale byl na ně hrozně opatrný. Nikdy mi ho nechtěl půjčit. Až jednou se mi naskytla přílležitost. Byl někde na výletě a kolo zůstalo osamoceno doma. To se ví, že jsem využila chvíle a kolo si vypůjčila, šlo to skoro samo, kolečko bylo lehké, menší a moje průprava na dospěláckém kole se jevila dosti dobrá. Jezdila jsem po zahradě a za chvíli jsem měla pocit, že můžu na chodník. Klíče od branky jsem měla, tak jsem vyjela a nikomu neřekla ani slovo. Auta naší ulicí nejezdila, tak se mi nemohlo nic stát! To jsem si ale jenom myslela. Najednou se vedle mě objevil psík jedněch sousedů a neustále dorážel na moji mohu. Ať jsem jela seberychleji, byl stále vedle mě a štěkal zběsile. Co, teď, pomyslela jsem si? Když zastavím, kousne mě do nohy, když pojedu dál, dostanu se na polní hrbolatou cestu, kde musím zákonitě upadnout. Už jsem si představovala, jak někam padám do křoví, kolo pokřivené a já celá dodrápaná a dokousaná se vracím domů. Slzy jako hrách se mi koulely po tvářích a já si nevěděla rady. Najednou se ozvalo písknutí a milé psisko se otočilo a pádilo za jeho zvukem. To se mi ulevilo! Šlápla jsem do pedálů a cestou domů jsem asi překonala všechny rekordy. Po zabouchnutí branky a uložení kola se mi ulevilo. Uf, ještě, že mě nikdo neviděl, byl by průšvih. Od té doby jsem dál jezdila na jedné šlapce a pokorně čekala, až bráška odroste z modrého kola a ono připadne mně.
Peprilus triacanthus, Butterfish
21. září 2008 v 17:14 | ja | Moje psaní
Takhle tedy vypadá, báječná "máslová ryba", kterou jsem si dala v Rybářské baště na Brněnské přehradě. Je báječná, chuťově vůbec nepřipomíná rybu a co je nejlepší, skoro nemá žádné kosti. I na talíři vypadá docela dobře. Vřele doporučuji.
Fotosoutěž
20. září 2008 v 18:52 | DiplomyZa třetí místo ve fotosoutěži jsem dostala diplom.

Děkuji všem za vaše hlasy.
Fontána
20. září 2008 v 10:22 | ja | Moje psaníKapky dopadají na okno a mě se ještě zdá sen. Sen o krásném výletě, nádherné procházce zámeckou zahradou v nepoznaném městě. Všude vůně, barvy a nádherná kašna, která stříká vodu do ohromné výšky. Kapičky se ve sluncem ozářeném dni třpytí a lesknou a zvolna dopadají na hladinu. Jsem mladá a prožívám nejkrásnější dovolenou po své svatbě. Spolu se svým novomanželem nahlížíme do obrovského bazénu, kam voda dopadá. Na jeho dně je vidět spousta drobných mincí , kamínků, několik plechovek od piva a tam, někde úplně dole se zvolna pohybuje několik rybek. Už vím, kde se sen odehrával. Byla to Budapešť a její Margaretin ostrov. Tam jsem viděla tu nejkrásnější podívanou, kdy sluníčko s vodními paprsky vytvářelo neuvěřitelně krásné obrazce. Seděli jsme ruku v ruce na lavičce a oba jsme snili. Snili o krásném společném životě, o tom co nás v životě čeká, o našich dosud nenarozených dětech. Je to už dávno, ale dnešní déšť a jeho klepání na sklo mi tento den úplně jasně připomenul. Od té doby jsem viděla spousty fontán a vodních hříček, ale tato fontána je pro mě stále tou nejkrásnější.
Ulice
20. září 2008 v 9:26 | ja | Moje psaníSledujete seriál Ulice? Občas se na něj dívám a nevěřím vlastním očím. Děj se odehrává v ulici většího města. Navzájem se znají, kamarádí a mají zájem o své problémy. Když jsem se tak procházela ulicemi a sledovala ruch, vybavila se mi jedna vzpomínka z mého dětství. Bydleli jsme v ulici, kde bylo asi 6 domů. Dále byly jenom zahrady a pole. Jako dítě mě naši vedli k tomu, abych vždy a každého z ulice pozdravila. Jednotlivé lidi jsem dobře znala a věděla o nich skoro všechno. Tamhle sousedi k nám přišli z Volyně, kde to je, mě nezajímalo, jenom jsem věděla, že přišli odjinud. Druzí mají jediného syna, ten je prokurátorem a za války se u nich v domě schovávali parašutisté skupiny Clay Eva. V dalším domě bydlela rodina zdatných obchodníků, dále paní, která se přistěhovala ze Slovenska. Tak bych mohla vyjmenovat všechny z naší ulice. S přibývajícími lety se naše ulice rozrostla, stala se oboustrannou, přibylo domů a lidí. Pomalu ale jistě se začala ztrácet mezi obyvateli vzájemná soudržnost. Už vám sousedka nenabídne koláče, které tak krásně voní z jejího okna. Nechat u někoho peníze pro pošťáka, to už dneska také nejde. Telefon, který jsme měli jako jedni z prvních, byl k dispozici celé ulici a nebýt jeho dostupnosti, mnohý úraz či nemoc by dopadl špatně. Děti běhají kolem zahrad, potkávají mě, a já marně čekám na pozdrav. Dospělí se na vás ani nepodívají, jenom s hlavou mezi rameny pospíchají domů. Nevím, do kterého domečku patří, ale jsou od nás, z naší ulice. Co dělají, nevím, když se nastěhovali do naší ulice, dalo se očekávat, že se nějakým způsobem seznámíme, např. při jarním úklidu nebo jinak. Nic, nemají asi zájem. Když se u našeho rohu zastaví poštovní auto a ptají se mě, kde by našli paní XY, jsem vedle, jelikož jména neznám. Proto se při seriálu Ulice směju, jak se všichni v tak velkém městě znají a co všechno o sobě nevědí. Jo, to bejvávalo.