Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2008

Domácí jogurt

30. září 2008 v 14:00 Víte, že?
Máte rádi jogurt? Já ano a hodně, přečetla jsem si o něm totiž, že je velice bohatým zdrojem bílkovin, vápníku, fosforu a různých vitamínů skupiny B. Nejen pravidelné cvičení, ale také dobrá a výživná strava může nám, které jsme trošku víc při těle, pomoci k vysněné postavě. Jogurt si nemusíte dávat jenom ráno k snídani či svačince, lze ho použít jako zálivka do salátů jako desert (např. s medem a ořechy, mražený jako zmrzlina, jako náplň palačinek).
A jestlipak víte, že první společnost, která začala s výrobou jogurtů v Evropě, byla společnost Danone, která už v roce 1919 dodávala jogurty do lékáren, kde byly na předpis.
Jogurt má i své muzeum, které se nachází v bulharské vesničce Studen Izvor, kde se narodil objevitel jogurtové bakterie lactobacilus bulgaricus.
A víte, že jogurt můžete použít jako dobrý prostředek při první pomoci u popálenin?
A tuto dobrotu si můžete připravit i doma!
Doba přípravy asi 30 minut + čas na uležení
Na 6 malých skleniček potřebujete - 1 litr plnotučného mléka, 1 kondenzované mléko, 1 bílý jogurt s živou kulturou. Mléko smíchejte s mlékem kondenzovaným a ohřejte na 50 °C. Pak přidejte jogurt a pečlivě promíchejte. Směs nalijte do pečlivě vymytých sklenic a dobře uzavřete, Vložte do předehřáté trouby (cca 50 °C) a "pečte" alespoň 3 hodiny.

Anglický pacient

30. září 2008 v 8:24 | ja a internetové stránky |  Co se mi líbí


Druhá světová válka už končí, přesto si miny na opuštěné silnici vybírají stále svou daň. Mladá zdravotní sestra - francouzská Kanaďanka Hana - doprovází těžce zraněného muže, a protože i zde přijde o své nejbližší, věří, že je prokletá. Každý, kdo k ní pocítí lásku, je odsouzen k smrti. Proto se rozhodne opustit své přátele a kolegy a odveze do starého opuštěného toskánského kláštera svého pacienta. Má pocit, že tak je to správné - ukrýt se zde a věnovat se péči o muže, který si nepamatuje na své jméno, ani na svůj život. Hana mu chce vytvořit podmínky nejen pro důstojnou smrt, ale snaží se ulehčit a zpříjemnit mu i poslední okamžiky života. Čte mu proto z jeho knihy, která je jedinou stopou k minulosti. Herodotovy dějiny, které má tenhle anglický pacient u sebe, jsou plné osobních dopisů, kreseb, map a fotografií.Ve chvíli, kdy mu Hana začne předčítat, pacient si jako zázrakem začíná vzpomínat na útržky minulých událostí - na své přátele, povolání, cestu do Afriky, kde vzplane láskou ke krásné, čerstvě provdané Angličance, ženě svého kolegy. Právě tenhle příběh zapovězených vášní a osudové lásky se tak stává ústředním motivem filmu, není ovšem zdaleka jediným zajímavým vztahem, který snímek nabízí. Klid kláštera navíc narušuje i náhlá přitomnost tajemného cizince, jehož jediná myšlenka se soustředí na odplatu za nejasnou zradu, jejímž původcem je snad právě onen anglický pacient...
Další z oblíbených filmů, které mohu vidět mnohokrát, a vždycky u nich roním slzy.

Kuřátka v kostele

29. září 2008 v 9:41 | ja |  Moje psaní
Při průjezdu vesnicí ji neminete. Nádherná dřevěná chaloupka, posazená ve stráni. Přístup k ní byl dosti neschůdný i v létě. Kdo jel autem, musel skoro celou vesnici objet a pak se pomalu spouštět po lesní cestě až k dřevěnému plotku. Já jsem pochopitelně šla přímo strání, chytajíc se větví keřů a za pomoci dřevěné hole (kterou jsem si pro tyto účely schovala hned u cesty). Dalo to zabrat, zvláště po dešti, když byla tráva mokrá a všechno pěkně klouzalo. Chaloupku jsem obešla kolem prosklené verandy a po třech schůdcích se dostala ke dveřím. Nestačila jsem chytit kliku a už se dveře otvíraly. Poprvé mě to značně překvapilo, pak jsem se dozvěděla, že paní učitelka, která v chaloupce bydlela, o mě věděla dlouho předem. Její syn byl velmi šikovný a pomocí zrcadel jí zprostředkoval pohled dolů k silnici. A tak než jsem se vyškrabala do stráně, paní o mě věděla a nejen to, při každé další návštěvě už stavěla na kávu. Však mi vždycky přišla vhod. Obdivovala jsme tuhle drobounkou paní učitelku. V době, kdy jsem ji poznala, měla už 78 let. Svou vitalitou však předčila mnohé šedesátníky. Doma měla jako v klícce, oba pokojíky zdobily nádherné vyšívané dečky a ubrusy její výroby. V chodbě před kuchyní visely na zdi krásné pestrobarevné kytičky, které paní učitelka sušila. Sama si je nasbírala na své minizahrádce a na palouku před chalupou. V zimě, když nemohla ven, si z nich dělala různé vazby, které darovala příbuzným a známým. Na kuchyňském kachlovém sporáčku měla v konvici uvařenou čerstvou voňavou kávu a pokaždé mně ji nabídla v jiném hrníčku. To byla také její záliba, nádherný porcelán, zdobil v jednom pokoji celou jednu stěnu. Ale nebyly to veké polévkové soupravy, nýbrž jednotlivé kousky, jak si je sama kdysi dávno nakoupila a přivezla z cest. Byla velmi sečtělá, poslouchala rozhlas, četla noviny. Věděla snad o všem, co se ve světě děje. Po povinném převazu její pravé nohy, kde se jí udělal ošklivý vřed, jsme jako dvě kamarádky usedly ke kávě a ona vždycky dala k dobru nějakou historku ze svého života. Hodně jsem jich zapomněla, ale jedna se mi zachovala v paměti.
Na studiích ji vydržoval její strýc, pastor. Když ukončila školu a našla místo učitelky, již nikdy si nevzala od strýčka ani korunu. Sama se protloukala životem a ještě přispívala rodičům domů, aby podpořila své sourozence. Vzpomínala na příhodu z doby protektorátu. Tehdy učila někde za Zlínem, život to nebyl jednoduchý, ale kdo se zrovna neangažoval do protinacistického odboje, měl relativní klid. V té době učila v jednotřídce a v hodině přírodovědy si vyprávěli o slepici, zrodu kuřátka a jeho postupné proměně v nosnici. Jednoho dne při vyučování se jí zdálo, že slyší nějaký hluk ze zadních lavic. Napomenula děti a šla se podívat, co se tam děje. V zadních lavicích sedávaly nejstarší děti. a tak byla zvědavá, co se tam děje. Nevěřila vlastním očím. Jeden její žák měl pod lavicí velkou krabici plnou vajec! Divila se proč a on jí řekl, že se budou s klukama dívat, jak se kuřátka líhnou. No to ale přece ve škole nejde, poručila mu je ihned odnést. Kluk poslechl a za nějakou dobu, když se vrátil, paní učitelka na příhodu zapoměla. O to větší bylo její překvapení, když v neděli po mši si ji zavolal důstojný pán na slovíčko. Vedl ji do sakristie, kde na ni čekal šok. Všude kolem pobíhalo plno malých kuřátek. Onen žáček nevěděl, kam honem s těmi vajíčky, pak si vzpoměl na pana faráře a jeho skříň v sakristii kostela. Jako ministrant tam měl přístup a věděl, že je tam dostatečně teplo, aby se kuřátka mohla vylíhnout. Pak ovšem na celou věc zapomněl a až ráno přišli do kostela, bylo pozdě. Pochytali spolu s knězem kuřata, paní učitelka si je dala do sváteční tašky a nesla je rodičům žáčka. Ti je však nechtěli, že mají kuřátek dost, a tak se paní učitelka stala chovatelkou drůbeže.
Možná že právě tato událost v ní zanechala onu vlídnost, laskavost, pochopení pro lidská pochybení.

Testovala jsem sama sebe

28. září 2008 v 15:47 | ja |  Moje psaní
Já jsem ale skvělá, já jsem to dokázala, řeknete si leckdy. Já jsem hvězda, jsem jednička - to jsou hodnocení slovní, která všichni denně používáme. Stejně jako sebe hodnotíme i své kolegy v práci, své děti, svoje drahé polovičky. Tak mě napadla taková menší anketka, v níž můžeme ohodnotit sami sebe známkami od jedné do pěti. Začala jsem hodnotit sebe a zjistila, že to není tak jednoduché. Kdykoliv jsem začala koketovat s jedničkou, napadlo mě spousta věcí, proč tou jedničkou nemůžu být. Tak se můj papírek začal plnit dvojkami a trojkami. Mé sebevědomí dostalo velkou ránu, když jsem známky sečetla a zjistila si průměr. Ne, nejsem hvězda ani jednička a jak sám název blogu říká, jsem jen obyčejná ženská. A které otázky jsem si bodovala, tak to neprozradím, každý si může zvolit své a sám podle pravdy si na ně odpoví. Mě bude zajímat, budete-li chtít do komentů mi napsat, jak jste dopadli. Já měla průměr 2,2. Otázek jsem si dala 25, Byla to trošku větší zabíračka, ale dá se to, tak to zkuste a napište.

Mám ráda čokoládu

28. září 2008 v 8:00 | ja a internetové stránky |  Co se mi líbí
Jednoho nevlídného dne přijedou Vianne a Anouk do pitoreskního městečka, upjatého a řádně seskládaného jako architektura zdejších kamenných domů s nejdůležitějším místem - kostelem - uprostřed. Vianne si od zapšklé stařeny Armande pronajme zaprášený obchod v jeho těsné blízkosti. Okamžitě vyvolá ve stojatém životě místních starousedlíků rozruch - jak zvědaví kocouři chodí kolem zakryté výlohy a čekají, co jim záhadná Vianne nabídne. Hrabě de Reynaud, starosta a přísný ochránce křesťanských mravů, se však ještě dříve, než první zákazník vstoupí do provoněného obchůdku, postará o to, aby jediným Vianniným hostem byla pouze zatracená Armande. Otevřít si obchod s čokoládou v postní době? Být samostatnou ženou? A mít nemanželské dítě? Pro přiškrcenou morálku provinčního městečka je toho přespříliš. Jenomže dlouho dušené chutě kombinované s pokušením očím lahodících Vianniných bonbónů přivádějí do zakázaného obchodu jednoho svedeného za druhým. Kdo jednou podlehne Vianninu přesnému odhadu zákazníkovy chuti, bude se půst nepůst do příjemné společnosti laskomin neustále vracet. Hořkosladká směsice vůní a chutí je však pouze katalyzátorem uvolnění i jiných skrývaných chtíčů a pocitů. Válka se starostou, jenž cítí ohrožení své přísné pověsti, začne gradovat poté, co v říčním přístavu města zakotví plující houseboat plný cikánských kočovníků. Bojkot nemorálnosti, jejž Reynaud proti nechtěným návštěvníkům vyhlásí, poruší jako první Vianne, když malé dívence neodmítne podat čisté vody a za čas dokonce sympatického mladíka Rouxe zaměstná na drobné opravy ve svém obchodě. S hrstkou dalších odvážlivců, kterým Viannina čokoláda obnažila smysly, uspořádají na lodi u příležitosti Armandiných narozenin divokou oslavu. Ale Reynaud si také vychoval svoje ovečky a rozhodně svůj bojkot uvolněného života bez přetvářky a strojené askeze nehodlá vzdát.
Příběh osamělé bojovnice Vianne napsala v roce 1998 Jeanne Harrisová.
Už se těším na úterní večerní vysílání NOVA Cinema. Film si rozhodně nenechám ujít.

Jede se dál!

27. září 2008 v 18:00 | ja |  Moje psaní
Sedím a koukám z okna. Sousedův ořech žloutne, blíží se podzim. Mám zavřené oči a naslouchám zvukům kolem sebe. Polovička s mladším synem se venku snaží opravit něco na autě, Elinka se vyhřívá na poledním sluníčku. Hlavou se mi honí vzpomínky na školní léta, počátek zaměstnání, dvě mateřské, změny, kterými jsem za celý svůj pracovní život prošla. Proč tak najednou? Ozvala se mi jedna milá osůbka, která u nás v létě pracovala. Nastoupila na vysokou školu a tam dostali úkol - rozhovor s pracovně starší sestrou. A ona si vzpomněla na mě. Tak teď na ni čekám a v hlavě si dávám dohromady své vzpomínky. Jak jsem nastoupila uprostřed léta 1971 do svého prvního zaměstnání. Ještě teď cítím to rozechvění při podpisu své první pracovní smlouvy a na papíře se na mě směje základní plat ve výši 1400,- Kč. Ó, jak jsem svou první výplatu prožívala. Několikrát obrátila každou korunku, než jsem ji vydala. Nebo blahopřání od primáře, když jsem zdárně ukončila nástupní praxi. Byl vysoký, štíhlý a velmi chytrý. Můj nástup do jesliček, kde jsem začala realizovat svou představu o výchově dětí. Jejda, kolik jenom obrázků a výtvarných dílek jsem vyrobila pro ty špunty. Stále vidím nástěnku, na níž jsme s kolegyněmi vytvářely trojrozměrnou vílu Amálku spolu s motýlem Emanuelem. Vidím to překvapení v očích dětí, druhý den, když přišly ráno do herny. Nebo společné vycházky do parku, kde se trpaslíci vedli za ruce a s otevřenou pusou poslouchali vyprávění o zámecké paní a princi, který si do zámku pro ni přijel. Park byl přímo u zámku a tak to byla příhoda, která jaksi vyplynula ze situace. Neustále, měsíc co měsíc, jsem podpisovala novou dohodu o zaměstnání na dobu určitou. Trvalo to skoro pět let, než jsem byla přijata na pevnou smlouvu. Mezi tím vším jsem prožila dvě těhotenství a dvě mateřské. Po té druhé jsem chtěla jít dál a ne do jeslí, proto jsem si podala žádost o změnu pracoviště. Dostalo se mě jí, nastoupila jsem jako geriatrická sestra a místo dětí jsem se starala o naše dříve narozené. Bylo to náročné, ale krásné zároveň. Těch vzpomínek a příhod (mnohé jsem již zveřejnila) co jsem prožila! Pak dlouhá léta na obvodním středisku, po ukončení speciální školy při zaměstnání. Opět noví známí, nové zkušenosti a zážitky. Tak si to tady všechno promítám v hlavě, abych měla o čem vyprávět. A že toho za těch 37 pracovních let bylo.

Mandolina kapitána Correliho

27. září 2008 v 8:00 | ja |  Co se mi líbí
V poslední době se stále častěji vracím ke starším, krásným filmům, které mám ve své videotéce.
Je jich několik, které mě dokáží vždycky potěšit a navodit tu správnou atmosféru pohody. Včera jsem se vrátila k tomuto válečnému filmu. Jeho děj je dramatický, smutný, ale nechybí mu ani humor a lovestory. Pro osvěžení vaší paměti trochu stručný děj.
Krásná Pelagia žije se svým otcem na poklidném řeckém ostrově Kefallonia. Pelagiin otec Jannis je vesnický doktor a kromě toho je velmi vzdělaný. Pak ale roku 1941 dorazí do Řecka válka. Na Kefallonii přijíždějí italské a německé okupační jednotky. V Jannisově domě je ubytován italský kapitán Antonio Corelli. Dokonce na táborových latrínách své baterie vedl operní klub. Doktor Jannis s dcerou jsou k němu nepříjemní už jen z principu. Kapitán Corelli je vtipný, velmi pohledný a také hraje na mandolínu. Pelagia se do něj proti své vůli zamiluje, jenže jsou tady dvě překážky. První překážku představuje snoubenec Mandras u řeckých partyzánů a druhá překážka je to, že Ital je de facto nepřítel. Když se Mandras vrátí domů, Pelagia zjistí, že je komunista a Mandras se ji pokusí znásilnit. To se mu ale nepovede, protože ho Pelagia postřelí. Po tomto incidentu se Mandras jde utopit v moři. Po kapitulaci Itálie jsou všichni Italové na ostrově zajati Němci a popraveni. Jediný, kdo masakr přežije, je Corelli a jeho zranění mu ošetří Jannis. Poté, co se Corelli uzdraví, musí odjet do Itálie. Corelli Pelagii slíbí, že se vrátí a jako záruku jí nechává svůj prsten a milovanou mandolínu. Jednoho dne dojde na ostrově k zemětřesení a Jannisův dům spadne. Doktor umírá v jeho troskách a Pelagia se přestěhuje k Mandrasově matce, kde spolu nadále žijí. Pak jim někdo na prahu zanechá miminko a Pelagia ho vychovává. Mezitím se několikrát objeví Corelli, ale když vidí Pelagii s dítětem, myslí si, že je vdaná, a tak odjíždí, aniž by si s ní promluvil. Když adoptovaná dívka vyroste a vdá se, má také syna, kterého zajímá hudba. Pelagia mu poví, kde je schovaná kapitánova mandolína a on si ji najde. Když na ni jednou hraje, objeví se Corelli a poznává svou mandolínu. Chlapec zavede Corelliho za Pelagiou, a tak se oba konečně po dlouhé době setkávají.

Já, povaleč kavárenský

26. září 2008 v 22:32 | ja |  Moje psaní
Myslím si, že bych už měla být v důchodě! Nejvíce jsem si tuhle skutečnost uvědomila nedávno v Brně. Vyhovovalo mi spát do 8 hodin, vědět, že nikam nemusím, nic mě nehoní. A když jsem někam musela na určitou hodinu dorazit, vše jsem hravě stíhala. Autobuskem jednu stanici, přesednout na šalinu a byla jsem v centru města. Počasí nahrávalo mým bláznivým choutkám, a tak jsem se v téhle zahrádce zastavila na pohár, v téhle zase na dobrou kávičku, poseděla s jinými důchodci na lavičce u fontány, prošla se Špalíčkem a v pasáži si pochutnala na mňam čokoládě. Takto nenásilně, ale pohodově uteklo dopoledne a já si došla na smluvené místo na oběd. Čas jako by neexistoval, odpolední program jasný, návštěva nové kavárny ve starém stylu, poslechnout si příjemnou hudbu, cournout se parkem a pozorovat lidi. Foťáček cvakal a cvakal, a já si užívala báječné podzimní nebo ještě skoro letní dovolené. V PL jsem nakoukla na Zahradní slavnost, prohlédla si jejich park, se švagrovou nahlídla do knihovny a pak zase šalinka, cukrárna a kafíčko. Večer u skleničky dobrého vína a pěkného filmu, to se pak spí. Na přehradě jsem byla svědkem asi poslední letošní letní projížďky lodí, nádherného ohňostroje. Nejsem žádný nákupní šílenec, takže veškeré nakupování jsem zvládla v jeden den. Stačila mně k tomu Vaňkovka, neboť obchodů je tam víc než dost a nedají se ani projít. Po nákupu opět šup do kavárny na presso a pozorovat lidi, přečíst noviny a v pohodě docestovat domů. Tolik káviček, kolik jsem za těch pár dnů vypila v Brně, tolik nevypiju doma snad ani za 14 dnů. Tak se mi zdá, že bydlet v Brně, tak ten titulek bude zcela na místě.

Něco pro zasmání:

26. září 2008 v 16:14 | různí |  Fotografie



Moje střevíčky jsou jako ze zlata

26. září 2008 v 13:37 | ja |  Moje psaní
Ono se řekne boty, ale není bota jako bota. Představte si takovou botu středověké dámy. To je uzoulinká botička, šitá z brokátu, nebo jiných drahých látek. Podražená kůží, nazdobená drahými kameny a chodí se v ní jenom po drahých kobercích. Ještě bych možná v takové botě uměla cupitat po schodišti a chodbě, ale někde přejít za deště dvůr, nebo courat se po zahradě... No, nevím, jak by botička dopadla. Proto se také na zámcích a mnohých hradech nasedalo na koně nebo do kočárů a nosítek pěkně v teple pod střechou. To pak taková bota vydržela hodně let, a není divu, že se dochovaly i do dneška. Nebo bota někde z tichomořských ostrovů. Musela být především odolná vůči slanému povětří a na jejím vzhledu již tolik nezáleželo. Mezi eskymáky se zase dobře hodily boty z tulení kůže nebo ušité z huňaté kůže medvědí. V těch bylo teplíčko, panečku! Ale já potřebuji boty, v nichž se bude chodit po kamení, v blátě, při dešti, schnout budou na topení motoráku, pak zase pěkně na déšť a do vyhřáté haly nádraží. Sotva chudinky trochu obeschnou, šup s nima ven na mráz a pěkně hřejte. V autobuse opět na ně čeká teplá náruč, vyhřátá topením. To to zase schne. Pak cesta od zastávky do práce, vyhřáté schodiště a nakonec útulná šatna, kde budou dosychat 12 hodin. Večer se to vše jenom opačně bude opakovat. Tak a teď mi, drazí přátelé, poraďte, jaké boty si koupit. Lítala jsem jako divá po obchodech, sháněla patřičnou velikost (G42), dívala se na pohodlnost a praktičnost a koupila jsem houby s octem. Ta bota, která byla v G, nebyla praktická (špatné a složité zapínání), velikost 42 jenom v druzích, které se mi nelíbily. Když už jsem skoro jásala, že je mám, pěkné černé, docela pohodlně vypadající střevíce, vypadl na mě z krabice lístek. Čtu - gratulujeme vám k výběru boty zn........ Jsou vyrobeny z kvalitní usně, opracovány ručně. Chcete-li, aby vám bota sloužila co nejdéle, řiďte se našimi radami. Boty si zkoušejte zásadně ráno, kdy nemáte nateklé nohy (bomba, já je mám nateklé pořád). Po každém obutí je řádně očistěte, a pokud možno nechte zvolna proschnout (no, to by snad šlo). Nesušte na přímém tepelném zdroji a na slunci (tak, pozor, když bude svítit slunce, nechat boty doma). Boty jsou určeny na procházku městem, nikoliv na turistiku a nerovný terén, také ne za deště (tak to je konec, já kolikrát letím jako šílenec a žádný procházkový rytmus. A teď ještě neužívat za deště!). Budete-li se řídit našimi pokyny, budou vám boty ..... na prd! Strčila jsem rychle boty i s oním lístečkem do krabice, krabici na regál a jak nejrychleji jsem mohla, opustila jsem obchod. Tak nevím, poraďte, mám si koupit boty na treking nebo dokonce na horskou turistiku? Ty nepromokají a slunce jim nevadí.