Představte si plný vagon lidiček, cestujících za zážitky, vracejících se od rodiny nebo z výletu. Každý je plný dojmů a tak se vagonem nese podivná směsice zvuků, z nichž jen těžce něco rozumíte. Z celého toho hlomozu vám připadne srozumitelných několik slov. Je až s podivem, že ti jimž slova patří si navzájem rozumí. Pak příjde okamžik, kdy se vám celý ten hlomoz zdá k nevydržení. Trvá to takřka po celou jízdu, jedni vysednou, jiní příjdou. Proto čekáte, že se hluk vrátí, ale ouha! Skupinka , která nastoupila do vlaku se čile baví, ale jaksi jinak, je ticho. Nic neslyšíte, ale oni ano. Jsou totiž neslyšící a baví se znakovou řečí. Díváte-li se jim bedlivě do tváře a na ruce poznáte pouze, zda se smějí nebo mají nějaký problém. Jinak nevíte vůbec nic z toho, co si povídají. Obdivuji je, jejich svět ticha musí být těžký, ale na nich se to nepozná. Smějí se, pláčí, dokonce i nadávají. Vagon s tichou společností dojel na konečnou a já vysedla. Ještě dlouho jsem na tyhle lidičky musela myslet. V encyklopedii jsem si proto našla pár vět o jejich komunikaci a jejím tvoření. Je to velmi zajímavé. Proto jsem neodolala a kousek vám tady dávám k nahlédnutí.
Znaková řeč
Základem znakové řeči je zásoba znaků. Jsou buď znaky ikonické, kde na první pohled poznáte, co znamenají ("řídit", "mávat", "létat", "já", "ty", "nahoře", "dole"), u jiných to nepoznáte ("kdo", "co", "ano").
Z jednotlivých znaků se tvoří věty. Buďto tak, že si celou větu řeknete nahlas česky - a každé slovo nahradíte znakem. Tomu se říká znakovaná čeština a dál se tím nebudeme zabývat, protože neslyšící tak mezi sebou nemluví (a někdy tomu ani pořádně nerozumí).
Jazykem neslyšících je znakový jazyk, který má trochu jiná pravidla. Není to jenom řeč rukou, jak si mnozí myslí, ale "řeč celého těla". Ruce jsou samozřejmě nejdůležitější, ale pomáháme si výrazem obličeje, postavením těla, pohybem..
Znakový jazyk je primárně určen k přenosu informace a nepotrpí si na všechny ty "serepetičky a cingrlátka", která ke slovům obvykle přidává čeština. I znakový jazyk má gramatiku, ale ta je schovaná někde jinde - je právě v tom pohybu, výrazu obličeje..

Mám podobný zážitek z nedávné doby z autobusu: dvě ženy - mladá maminka a pravděpodobně její matka středního věku cestovaly s kočárkem, seděla jsem u dveří a mohla jsem pozorovat, jak celou cestu živě mezi sebou komunikovaly znakovou řečí, oční kontakt a výraz tváře, samozřejmě práce rukou jsou důležité. Byly veselé, smály se, obracely se na dítě, jen to ticho...