Kdo by neměl rád koně! Ta krásná, ušlechtilá zvířata, s nádhernýma očima. Chodívala jsem jako malá, kolem místního kováře a s posvátnou úctou sledovala koně, kteří čekali na okutí. Každý měl na krku zavěšen košík nebo pytlík s ovsem nebo jiným krmením. Jejich hřívy byly sčesány do strany a kolem se šířil zvláštní zápach. Něco mezi vůní potu, kouře z ohně a živočišnou vůní zvířat. Mnohdy jsem stála blízko, blizoučko, jen se jich dotknout. Vůně byla tak intenzivní, že jsem si ji zafixovala na hodně dlouho. Časem jsem na ni zapoměla. Až do onoho dne. Vracela jsem se ze služební cesty po vesnicích našeho rajonu. Byl jarní den, mezi mraky vykukovalo sluníčko a pofukoval větří. Proto jsem velmi brzy uslyšela auto. Najednou vedle mne zastavila skříňová Avia. Řidič mě zval dovnitř, že mě sveze až domů. Znala jsem ho od vidění, tak jsem svolila Po chvilce v kabině jsem si uvědomila, že mě něco známého udeřilo do nosu. Ano, byla to vůně koní a kouře z kovářské výhně. Onen pán byl kovář a se svým vozem, objížděl pracoviště kde v lese pracující dělníci potřebovali okout koně. Jeho oděv a posléze i kabina, tak byly nasycené onou směsicí kouře a pachu koně. Tou vůní, která mi připoměla dětství.