
Máte rádi náhody? Já po dnešním ránu ano. Unavená a nevyspaná jsem po noční zamířila na zastávku MHD . Sluníčko na mě pomrkávalo za rohem, a nabádalo mě k ranní procházce s fotoaparátem. No, co dodat, neodolala jsem a vydala se pěšky. Každý krok mě odkrýval něco nového. V ulici, kterou jsem prošla snad tisícekrát, jsem objevila mnoho nových věcí. Domečky s novými fasádami dostávají parádní vzhled. Mnoho majitelů si domečky zatepluje a dáva si nová okna, ale vzhled vilek z počátku 20. století jim zůstává. Potkávala jsem spousty lidiček spěchajících do zaměstnání a mě blažil pocit, že už to pro dnešek mám za sebou. Udělala jsem několik fotografií párku holubu, kde zvláště partner předváděl taneční kreace, které na obrázcích moc zřetelné nejsou. Svou vyvolenou neopouštěl ani na krok. Všude byla cítit obrovská úleva, že konečně trochu popršelo. Čas plynul a já pohledem na hodinky zjistila, že mám už jenom 5 minut. A cestu ještě dlouhou. Trochu jsem zrychlila a v duchu se titulovala těmi nej slovy. Už z dálky se mi zdálo, že je už zastávka prázdná, což by znamenalo, že autobus už odjel. Polilo mě horko a ztuhnul mi krok. Co teď, další spoj jede až za hodinu. No,nadávala jsem si v duchu, proklínala sluníčko, které mě tak bezostyšně vylákalo a nechalo mě zapomenout na čas. Jak tak kráčím s hlavou sklopenou, zastaví téměř u mých nohou auto. Dvířka se otevřou a milý hlas mě zve dále. Chvíli koukám jako puk a pak nadšením bez sebe nasedám. "Náhodou", můj známý jede do VM a poznal mě. Po tolika letech! "Náhodou", má auto prázdné, plné bude až na zpáteční cestě. Co mám povídat, cesta uběhla při milém povídání. Když jsem vysedala u nás na náměstí, děkovala jsem všem náhodám. Ještě zamávat a je pryč, snad někdy zase nějakou náhodou se potkáme. A představte si, nakonec jsem byla doma dříve než autobusem. Tak tomu říkám náhodička.