"Haló, je tu někdo?" ozývá se tmavou chodbou můj hlas. Jsem daleko, na pasekách, u domu revírníka a jeho rodiny. Je dopoledne a děti jsou ve škole. Paní domu je asi vzadu na zahrádce a pan revírník? Jelikož se neobjevují ani jeho dva jezevčíci, je mi jasmé, že není doma. No, jo, ale kde je? Měl na mě čekat, ví, že mu vezu očkovací látku nejen pro něj, ale také vakcínu pro jeho dva pejsky. To víte, taková terenní sestra musí splnit více věcí. Procházím chodbou, z vedlejší místnosti se ozývají kukačky. .... pět, šest, sedm, osum, oznamuje kukačka na krásných hodinách. Opatrně nahlížím do dalších otevřených dveří. V otevřených oknech se větrají peřiny, z venku se ozývá hlas paní domu. Projdu chodbou až na dvorek, jež je oddělen od síně dřevěnými vrátky. "Dobrý den paní ....ová. Jsem tady s tím očkováním!" volám na dvorek a usměvavá paní revírníková se pomalu vrací domů. Nakrmila havěť, uklidila v bytě, vytřela síň a teď má chvilku pro mou jehlu. Když jsme provedly povinné přeočkování a jako dvě správné ženské zdrbly, co se dalo, došla řeč i na pana revírníka. Ráno říkal, že jde na mýtinu, kde je krmelec, něco tam opravit. Pejsky si vzal s sebou, ostatně jako vždy. Na mě evidentně zapoměl. Protože mýtinku znám a vím kudy k ní, vydávám se za nimi. Je krásný červnový den, posečené seno na mýtině voní, z dálky je slyšet štěkot psů. Jdu si proto bezstarostně dál a čekám, kdy je uvidím. Přicházím ke krmelci a tam ... nikdo. Volám , ale nikdo se mi neozývá. Ještě chvíli se rozhlížím a pak se vydávám za psími hlasy. Cestička se stáčí prudce k polní cestě, až se mi otevře nádherná vyhlídka na paseku, a v mlze ještě zahalené údolí. Na posedu, na kraji lesa, se něco zaleskne a já už vidím pana revírníka, jak se dívá dalekohledem. Jedním mávnutím mě pozve k sobě, nahoru. Trochu se mi třesou kolena , když vylézám za nimi. Srdce mám až v krku a řeč vázne. Ten pohled, ale stojí za to! Nádhera, slovy nepopsatelná! Jsem vděčná našemu panu saniťákovi, že mě vzal s sebou. V době, kdy jsem už tak daleko v lesích, autobus teprve vyráží ze sousední vsi. Na posedu jsem aplikovala protitetanovou injekci (kde všude jsem už píchala injekce, to se ani nedá popsat), posvačila a krásně si popovídala s panem revírním. Slyšela a viděla jsem spousty lesních ptáků, které jsem do té doby ani nezaznamenala, dozvěděla jsem se mnoho zajímavého o jeho práci. Fotoaparát jsem tehdy ještě neměla, tak mám ony krásné záběry uchované ve své paměti. Díky pane revírníku!
Anketa
Byli jste někdy na posedu?
| ano, mnohokrát |
| Jednou, ale stálo to za to |
| Nikdy |
| Chtěla bych být |
| Nezajímá mě to |
| Co tam? |
Dekuji za komentár. Máte nádherný blog a budu s radostí císt dalsí díly. Omlouvám se za tu bídnou cestinu, uz zapomínám a krome toho mi tu chybí hácky :)
Preji nádherný den.
Veronica