
Tak měl ten můj anděl strážný opět pohotovost. Možná, že se zrovna díval z oblačného okna, ale byl v pohotovosti. Sedět na sedadle vedle řidiče je vždycky nebezpečné, ale já jsem trochu masochista a strach mám ráda. Proto všechny kamarádky, které mě obča vezmou do auta, mi automaticky otevírají pravé přední dveře. Tak i tuto středu. Sešlo se nás po službě pět a zaplnily jsme celý vůz. Cesta probíhala dobře, zelenou vlnou jsme propluly jako nůž máslem a pokračovaly směrem k domovu. Byly jsme všechny unavené, tak se mluvilo jenom sporadicky. Cesta byla plná různých aut, hlavně osobních, které jely v obou směrech spořádaně za sebou. Až do chvíle, kdy jednoho pitomce napadlo předjíždět, bez ohledu na protijedoucí vozidla. Jen náhodou se řidičce podařilo uhnout ke krajnici, která v oněch místech byla po nedávné upravě trochu širší. Vzduch proťal výraz, který jsem od řidičky ještě nikdy neslyšela. Taky se nám hned omlouvala, ale nikdo se jí nedivil. Ostatní šoféři, před i za námi, začali na onoho ďábelského jezdce zuřivě troubit. A co myslíte, že uděla on? Nic, jenom přitlačil nohou na plynový pedál a byl fuč. Nikdo si určitě nestačil všimnout SPZ a já pevně věřím, že onen pirát silnic dojel domů v pořádku. Snad i ostatní, kteří jej potkali v ten večer jsou v pořádku! Naši andělé strážní zase jednou vykonali dobrou práci, ale stihnou to pokaždé?
Hadimrško, anděl strážný držel nad Vámi perutě, jak psal někde Děda Lebeda, ale co ten, co ujel ? To nebyly perutě, to byl plyn, ale stejně by mu bylo jedno, jestli někomu ublížil, nebo ne a to je hrozné a neomluvitelné. Měj se hezky...Motýl.