Jako u moře jsem si dneska připadala v práci. Bylo úděsné horko, všechno se na člověka lepilo a každý pohyb znamenal úbytek energie. Šla jsem zrovna zanést džbán s čajem paní, která nemohoucně lěží už několik měsíců, když jsem to zaslechla. Tssssss, tssssss, tssssss! A pořád dokola. Co to může být? Že by nějaký nový přístroj? I nahlédla jsem do sousedního pokoje a nevěřícně zůstala stát ve dveřích. Naše ošetřovatelka stála u jednoho lůžka s ležícím nemocným a vydávala podivný zvuk jakousi napodobeninou pumpičky na kolo. Ne, nehrála si, ale pilně pracovala. Přifukovala totiž ucházející, starou antidekubitní podložku. Jsou už natolik opotřebované, že ucházejí a kompresorky, které je mají dofukovat se již nedají opravit. No, a to je vysvětlení oněch podivných zvuků, které se nesly dneska našim oddělením. Ano, dofukujeme podložky pod ležícími pacienty ruční pumpičkou. Na oddělení dneska leží 12 nehybných lidí a my máme jenom jednu pumpičku, tak jsem tedy navrhovala, že bychom to zkusily nafukovat ústy! Efekt by byl naprosto stejný, tedy nulový. Představte si, že dneska ve 21. století nemáme kompresorky a tyto práce musíme provádět ručně. Nezdá se vám, že je něco nezdravého v naší nemocnici? Mě už tedy ano!
Bojím se vážně onemocnět. Raději si rovnou umřu doma.