Dneska po ránu mě něco šimralo za levým uchem. Aha, pomyslela jsem si už je tady - múza. Konečně budu mít článeček jedna báseň. Ale realita je jiná. Dnešní zápis bude asi o ničem. Včerejší služba proběhla dobře, v autobuse cestou nazpět sedělo jenom několik lidiček vracejících se odněkud z dálky. Měli obrovské bágly, tváře jim hořely nadšením a byl jich najednou plný autobus. Všichni jsme poslouchali jejich zážitky, co kde viděli, prolezli a snědli. Byli s nimi i dvě krásné děti, asi 4 letá holčička a 7 letý klučík. Brebentili o sto šest. Najednou se mi zdálo, že jim skoro nic nerozumím. Ať jsem napínala uši jako slon, nic! To bylo podivné. Pak na ně promluvila maminka a také tou podivnou změtí slov. Po chvíli jsem pochopila, byli to cizinci a mezi sebou se bavili svou mateřštinou. Obě děti byly roztomilé a nikomu nevadilo jejich pošťuchování. Smály se, dělaly na sebe různé pošklebky a mě se najednou vybavila jiná sourozenecká dvojice. Já a můj strarší bráška. Úplně jsem se dokázala vžít do jejich hry a najednou se mi zdálo, že jim docela rozumím. Chlapeček se jí posmíval, že má na culíčku jenom jednu mašličku, druhou asi někde zapoměla. Bylo jí to líto a tak pořád natahovala ruku a žadonila po mamince, aby jí sundala i tu druhou. Nakonec udělala sama rázný krok, mašličku strčila do kapsy, a na brášku (který se jmenoval Manuel) vyplázla jazyk. To mě docela rozesmálo a děti vidouce, že je někdo pozoruje, se začaly škorpit a smát. Cesta rychle utekla a oni vysedali. Ještě z venku na mě udělali oba pobavený obličej, já jim zamávala a už jsme byli pryč. Nevěřili by jste, jakou energii do mě ty dvě nádherné děti vlily, hned se mi lépe šlapalo domů.
Nádherný clánek, mela byste se stát spisovatelkou :)