Kolem její chaloupky, na kraji obce, chodily děti obloukem. Povídalo se po vsi, že je čarodějka a děti s očima vykulenýma, každému kolemjdoucímu vyprávěly, že tam bydlí čarodějnice. Neznaly rozdíl těch slov, ani jejich obsah. Když jsem k ní poprve zašla, byla neochota sama. Nechěla se se mnou bavit. Nic jí není, tak ať si pan doktor léky nechá. Dalo mi hodně práce přesvědčit ji, že jí nic nenesu, ale spíše si jdu jenom povídat. Neochotně otevřela vrzavé dveře do síně a pustila mě dál. Omamná vůně, která mi vnikla do nosu mě skoro rozkašlala. Úplně mi vehnala slzy do očí. Všude na policích byly ošatky a na nich se sušily nějaké byliny. Vešly jsme do kuchyně, kde nad velkým kachlovým sporákem viselo nespočet plátěných pytlíků všech možných barev a velikostí. Na peci leželo několk koček a vedle koše s dřívím malý černý psík. Nikomu jsem nepřekážela, nikomu jsem nestála za jediný pohled. Bylo tu příšeří, tak spali. Čarodějka, jak jsem jí v duchu říkala, mě vybídla ke stolu a ať se teda ptám! Zdálo se mi divné začít hned sondovat její život, tak jsem to vzala oklikou. Nejdříve jsem do nebes vychválila jejího pejska a kočičky. Pak se mé dotazy obrátily k té pronikavé vůni. Jakoby okřála a začala povídat. Vyprávěla o tom jak se která bylinka jmenuje, co z rostlinky, když ji najde se používá, jak se to suší a hlavně, jak se bylinka používá. Dozvěděla jsem se spousty zajímavých věcí, jak se správně vaří čaj, co je to odvar a vývar. Co se používá na extrakt do hojivých mastí apod. Bylo toho tolik, že jsem ani nepostřehla, že uběhly skoro dvě hodiny. Loučily jsme se jako dvě staré známé. Při dalších návštěvách u paní Hedviky, jak se jmenovala , mě čekalo pokaždé nějaké překvapení. Skoro vždycky poznala, co mě trápí a pokaždé jsem od ní dostala bylinky na čaj nebo mastičku na zahojení rány. Musela být dobrým psychologem, protože po návštěvě u ní jsem vždycky měla lepší náladu. Když se dnes nad tím zamýšlím, mám dojem, že pomáhala více ona mě. Když poprve vážně onemocněla, léčila se sama svými bylinkami, dlouho se jí dařilo držet své nemoci v mezích. Na poslední nemoc byla ale krátká, skončila v nemocnici a tam zemřela v požehnaném věku 89 let. Ještě dlouho po její smrti jsem opatrovala skleničku s extraktem na léčbu bradavic! Opravdu fungoval!
Srpen 2008
Když mě honí mlsná
6. srpna 2008 v 20:38 | Něco dobrého na zub![]() Borůvkové koláče |
| Na těsto: |
| 1 balení Buchty v prášku Dr.Oetker 260 ml vlažné vody 12 PL oleje |
| Na obložení: |
| borůvky |
| Žmolenka: |
| 35 g másla 50 g cukr krupice 1 balíček Vanilínového cukru Dr. Oetker 70 g mouka hrubá |
Pít nebo nepít?
5. srpna 2008 v 8:00 | ČTK | Víte, že?Když se rtuť teploměru vyšplhá ke třicítce, není rozumné chladit se pitím studených nápojů. Stejně jako zmrzlina dají jen zdánlivý pocit úlevy, za chvíli je člověku znovu horko. Vhodnější jsou nápoje teplé až horké. "Čím vyšší je okolní teplota nebo zahřátí organismu, tím vyšší by měla být i teplota nápoje. Proto také obyvatelé Sahary pijí horký čaj," řekl ČTK Pavel Suchánek z Fóra zdravé výživy. Připomněl, že pití studených nápojů v horku také zvyšuje riziko infekce horních cest dýchacích. Podle odborníků by dospělý zdravý člověk měl vypít dva až tři litry tekutin denně, v horku a při námaze více. Kromě vody z vodovodu jsou vhodné stolní a minerální vody, bylinné i ovocné čaje a ředěné ovocné šťávy. Minerálky by měly tvořit třetinu příjmu, tedy půl litru až litr. Tělo totiž ztrácí pocením minerály, jež je nutné doplnit. "K doplňování tekutin nemůže sloužit alkohol ani káva s kofeinem, které tělo odvodňují," upozorňují odborníci. Naopak potřebné tekutiny tělu dobře dodá ovoce a zelenina, jako rajčata, okurky nebo meloun. Pít se má v menších dávkách v průběhu celého dne, nečekat až na pocit žízně a pak vypít velké množství naráz. Pitím by měl člověk naopak pocitu žízně předcházet. V Evropské unii se vypije na osobu 100 litrů vody ročně. Ve spotřebě balené vody vedou Italové, ročně vypijí 150 litrů na obyvatele. Na těchto příznivých číslech se podílejí především mladí lidé, kteří si zvykli pít a běžně nosí s sebou láhev vody.
Mám vztek !!
3. srpna 2008 v 14:36 | ja | Moje psaníMusím si trochu ulevit! Moje švagrová byla na operaci bypassu v Olomouci. Všechno dopadlo dobře, a po deseti dnech od operace byla propuštěna. A tady jsem u toho, co mě vytočilo. Z našeho interního oddělení se pac. propouštějí domů sanitkou. Pouze v případě, že nám příbuzní oznámí, že si pro svého nemocného přijedou, se čeká na ně. Vždycky se snažíme nahlásit dispěčerovi odvozy jedním směrem najednou. Vím, jak je nepříjemné, když se řidič sanitky musí několikrát vracet. A stalo se, v olomoucké FN naložili plnou sanitku propuštěných (mezi nimi mou švagrovou) a ve středu v 9 hodin (upozorňuji na to v 9.00) sanita vyrazila směrem Horní Bečvy a Val. Meziříčí. Ostatní zastávky nevím, neboť v tomto případě nejsou podstatné. Cestou někoho vyložili, někde byla objížďka a když se blížili k VM, těšila se milá švagrová, že bude za chvíli doma. Upozorňuji na to, že ve středu panovalo poměrně horké počasí. Těšila se, že se konečně napije , neboť už to bylo delší dobu, co odjeli. Sanitka prosvištěla Val. Meziříčím a pokračovala směrem na Horní Bečvy. Tu se milá švagrová odhodlala upozornit řidiče, že ještě ona by měla vysednout, (jeli kousek od ulice, kde bydlí), dostalo se jí však odpovědi, že to má řidič jinak poskládané a tak se s jeho přičiněním projela. Než dojeli a vyložili paní v Horních Bečvách , než se vrátili nazpět do VM, uběhlo určitě víc jako hodina. Milá švagrová, hladová, žíznivá (mimo jiné má také cukrovku) se tedy dostala - a teď se posaďte, ať nespadnete - domů někdy před druhou hodinou odpoledne!!! Nepochopitelné a neomluvitelné. Škoda, že onoho "milého" pana saniťáka neznám. Asi bych se ho zeptala, zda v ten den se dostatečně napil, neboť ti pro něž v Olomouci byl a jež vezl domů, měli díky němu tekutinový deficit. Stále mi to nejde hlavou, nevíte někdo náhodou, kolik je kilometrů do VM a proč cesta sanitního vozu trvala tak strašně dlouho?
Letní připomenutí, co dělat když.....
2. srpna 2008 v 12:15 | ja | Víte, že?Léto je v plném proudu, horko vyhnalo lidi k vodě, do lesa, do hor. To jsou všechno místa, kde i dnes hrozí nebezpečí úrazů, otrav tonutí apod. Ale představte si, že i ve vylidněném a horkem sálajícím městě vás může potkat nepříjemnost v podobě zhroucení se. Jde o nehodu vznikající z různých příčin, většinou z dehydratace organismu a z přehřátí. Jako u většiny problémů platí: ihned volejte záchranku! Zkontrolujte, zda postižený dýchá a jestli mu bije srdce. Pokud ano, položte jej na rovnou podložku, lavičku nebo zem a pokuste se jej probrat voláním, poplácáváním po tvářích. Nepodkládejte, ani nezaklánějte mu hlavu. Mohlo by dojít k zablokování dýchacích cesta pacient by se mohl udusit. Zajistěte mu kousek stínu a klid. Odežeňte čumily. Pokud nedýchá a srdce nebije, ihned zahajte resuscitaci: umělé dýchání kombinované s nepřímou masáží srdce. Ta se provádí rychlými stisky hrudního koše v místě hrudní kosti (frekvence by měla být 80-100 za minutu). Střídejte patnáct stlačení s dvěma vdechy do úst. Před započetím dýchání, se přesvěčte, že pacient má volné dýchací cesty, pohledem do krku, má-li zapadlý jazyk, pomocí kapesníku mu jej vytáhněte a pak teprve provádějte dýchání. Nezapomeňte střídat masáž srdce s dýcháním, do příjezdu záchranky. Každá minuta je tady otázkou života nebo smrti.
Kde jste, pane revírníku?
1. srpna 2008 v 9:32 | ja | Moje psaní"Haló, je tu někdo?" ozývá se tmavou chodbou můj hlas. Jsem daleko, na pasekách, u domu revírníka a jeho rodiny. Je dopoledne a děti jsou ve škole. Paní domu je asi vzadu na zahrádce a pan revírník? Jelikož se neobjevují ani jeho dva jezevčíci, je mi jasmé, že není doma. No, jo, ale kde je? Měl na mě čekat, ví, že mu vezu očkovací látku nejen pro něj, ale také vakcínu pro jeho dva pejsky. To víte, taková terenní sestra musí splnit více věcí. Procházím chodbou, z vedlejší místnosti se ozývají kukačky. .... pět, šest, sedm, osum, oznamuje kukačka na krásných hodinách. Opatrně nahlížím do dalších otevřených dveří. V otevřených oknech se větrají peřiny, z venku se ozývá hlas paní domu. Projdu chodbou až na dvorek, jež je oddělen od síně dřevěnými vrátky. "Dobrý den paní ....ová. Jsem tady s tím očkováním!" volám na dvorek a usměvavá paní revírníková se pomalu vrací domů. Nakrmila havěť, uklidila v bytě, vytřela síň a teď má chvilku pro mou jehlu. Když jsme provedly povinné přeočkování a jako dvě správné ženské zdrbly, co se dalo, došla řeč i na pana revírníka. Ráno říkal, že jde na mýtinu, kde je krmelec, něco tam opravit. Pejsky si vzal s sebou, ostatně jako vždy. Na mě evidentně zapoměl. Protože mýtinku znám a vím kudy k ní, vydávám se za nimi. Je krásný červnový den, posečené seno na mýtině voní, z dálky je slyšet štěkot psů. Jdu si proto bezstarostně dál a čekám, kdy je uvidím. Přicházím ke krmelci a tam ... nikdo. Volám , ale nikdo se mi neozývá. Ještě chvíli se rozhlížím a pak se vydávám za psími hlasy. Cestička se stáčí prudce k polní cestě, až se mi otevře nádherná vyhlídka na paseku, a v mlze ještě zahalené údolí. Na posedu, na kraji lesa, se něco zaleskne a já už vidím pana revírníka, jak se dívá dalekohledem. Jedním mávnutím mě pozve k sobě, nahoru. Trochu se mi třesou kolena , když vylézám za nimi. Srdce mám až v krku a řeč vázne. Ten pohled, ale stojí za to! Nádhera, slovy nepopsatelná! Jsem vděčná našemu panu saniťákovi, že mě vzal s sebou. V době, kdy jsem už tak daleko v lesích, autobus teprve vyráží ze sousední vsi. Na posedu jsem aplikovala protitetanovou injekci (kde všude jsem už píchala injekce, to se ani nedá popsat), posvačila a krásně si popovídala s panem revírním. Slyšela a viděla jsem spousty lesních ptáků, které jsem do té doby ani nezaznamenala, dozvěděla jsem se mnoho zajímavého o jeho práci. Fotoaparát jsem tehdy ještě neměla, tak mám ony krásné záběry uchované ve své paměti. Díky pane revírníku!




