close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2008

Náhoda!?!

18. srpna 2008 v 17:59 | ja |  Moje psaní
Máte rádi náhody? Já po dnešním ránu ano. Unavená a nevyspaná jsem po noční zamířila na zastávku MHD . Sluníčko na mě pomrkávalo za rohem, a nabádalo mě k ranní procházce s fotoaparátem. No, co dodat, neodolala jsem a vydala se pěšky. Každý krok mě odkrýval něco nového. V ulici, kterou jsem prošla snad tisícekrát, jsem objevila mnoho nových věcí. Domečky s novými fasádami dostávají parádní vzhled. Mnoho majitelů si domečky zatepluje a dáva si nová okna, ale vzhled vilek z počátku 20. století jim zůstává. Potkávala jsem spousty lidiček spěchajících do zaměstnání a mě blažil pocit, že už to pro dnešek mám za sebou. Udělala jsem několik fotografií párku holubu, kde zvláště partner předváděl taneční kreace, které na obrázcích moc zřetelné nejsou. Svou vyvolenou neopouštěl ani na krok. Všude byla cítit obrovská úleva, že konečně trochu popršelo. Čas plynul a já pohledem na hodinky zjistila, že mám už jenom 5 minut. A cestu ještě dlouhou. Trochu jsem zrychlila a v duchu se titulovala těmi nej slovy. Už z dálky se mi zdálo, že je už zastávka prázdná, což by znamenalo, že autobus už odjel. Polilo mě horko a ztuhnul mi krok. Co teď, další spoj jede až za hodinu. No,nadávala jsem si v duchu, proklínala sluníčko, které mě tak bezostyšně vylákalo a nechalo mě zapomenout na čas. Jak tak kráčím s hlavou sklopenou, zastaví téměř u mých nohou auto. Dvířka se otevřou a milý hlas mě zve dále. Chvíli koukám jako puk a pak nadšením bez sebe nasedám. "Náhodou", můj známý jede do VM a poznal mě. Po tolika letech! "Náhodou", má auto prázdné, plné bude až na zpáteční cestě. Co mám povídat, cesta uběhla při milém povídání. Když jsem vysedala u nás na náměstí, děkovala jsem všem náhodám. Ještě zamávat a je pryč, snad někdy zase nějakou náhodou se potkáme. A představte si, nakonec jsem byla doma dříve než autobusem. Tak tomu říkám náhodička.

Bouřka na čele? Proč?

17. srpna 2008 v 10:19 | ja |  Moje psaní
Tak už se nám to zase krátí, myslím tím denní světlo. Včerejší bouřka prodloužila noc skoro o dvě hodiny a hned to na náladě lidí bylo vidět. Zasmušile jsme se dívali jeden na druhého a litovali jsme toho, že nemůžeme být ještě chvíli v posteli. Bouřka to byla pořádná, bouchalo to všude kolem, z oblohy se hrnuly proudy vody a po silnicích se spíš plavalo, než jezdilo. Taky jste měli náladu špatnou z toho nadělení? Přes všechno to nadělení jsem si vzpoměla na jednu šílenou bouřku, kterou jsem prožila ve vysokém lese. Účastnila jsem se nějakého branného pochodu, který se konal v nočních hodinách. Z večera se zdálo všechno dobré, pak se však najednou přihnaly bouřkové mraky a pak to začalo. Prááásk! Práásk! - ozvalo se ze dvou stran najednou. Ozvěna všechno pochopitelně zopakovala, takže se ty rány za chvíli nedaly počítat. Kdo nebyl v bouřce v horách, ten si to nedovede představit, jaké to je. Při každém zabouření se zachvěla země a se stromů se sypalo jehličí a drobné úlomky větví. I když to trvalo asi jenom 15min. stálo to za to. Ale pryč s melancholickými vzpomínkami. Hlavu vzhůru a smát se. Přidávám několik obrázků pro vylepšení nálady.
Tak co? Máte lepší náladu? Já ano. Tak přeju hezký zbytek víkendu.

Bude dost dravé?

15. srpna 2008 v 8:57 | ja |  Moje psaní
Rozhodla jsem se koupit si nějaké popojíždědlo. Nic velkého, jen tak co by do něj člověk vešel s nákupní taškou. Všichni říkají, že si mám koupit něco dravého, protože silniční provoz slabochy nebere. Hledala jsem, hledala, až jsem narazila na tohle! Myslíte, že na naše silnice to bude dosti dravé auto? Vždyť kdykoliv jedu autem nebo autobusem, ze všech stran slyším to samé! To je blázen (mírně řečeno), co to dělá? Viděla jsi toho vo.., on se chce někde rozflákat! Proboha, kam se cpe? Tak až si koupím tohoto dravce, tak na silnicích pozor! Všechny vás sežeru a předjedu!

Jako ve středověku

14. srpna 2008 v 21:53 | ja |  Moje psaní
Jako u moře jsem si dneska připadala v práci. Bylo úděsné horko, všechno se na člověka lepilo a každý pohyb znamenal úbytek energie. Šla jsem zrovna zanést džbán s čajem paní, která nemohoucně lěží už několik měsíců, když jsem to zaslechla. Tssssss, tssssss, tssssss! A pořád dokola. Co to může být? Že by nějaký nový přístroj? I nahlédla jsem do sousedního pokoje a nevěřícně zůstala stát ve dveřích. Naše ošetřovatelka stála u jednoho lůžka s ležícím nemocným a vydávala podivný zvuk jakousi napodobeninou pumpičky na kolo. Ne, nehrála si, ale pilně pracovala. Přifukovala totiž ucházející, starou antidekubitní podložku. Jsou už natolik opotřebované, že ucházejí a kompresorky, které je mají dofukovat se již nedají opravit. No, a to je vysvětlení oněch podivných zvuků, které se nesly dneska našim oddělením. Ano, dofukujeme podložky pod ležícími pacienty ruční pumpičkou. Na oddělení dneska leží 12 nehybných lidí a my máme jenom jednu pumpičku, tak jsem tedy navrhovala, že bychom to zkusily nafukovat ústy! Efekt by byl naprosto stejný, tedy nulový. Představte si, že dneska ve 21. století nemáme kompresorky a tyto práce musíme provádět ručně. Nezdá se vám, že je něco nezdravého v naší nemocnici? Mě už tedy ano!

... a on nejde a nejde!!!

13. srpna 2008 v 18:42 | ja |  Moje psaní
Jsem si jista, že jste každý už jednou seděli na autobusovém nádraží a čekali. Třeba na přítele, nebo odjezd autobusu. Není to nic nového. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, lidé se mění. Dneska jsem seděla na zastávce o něco déle, protože pršelo a tak jsem si hrála v duchu hru. Dívala jsem se na lidi kolem sebe. V hlavě jsem si dosazovala jejich důvod a směr jízdy. Tamhle ta babička jistě byla na trhu, nakoupit zeleninu a teď celá netrpělivá čeká na svůj spoj. Na další lavičku se posadila rodinka s malými dětmi. Podle zavázané hlavy, se dá usuzovat, že byli ošetřit úraz chlapce. Maminka je nervozní a tatínek kouří jednu cigaretu za druhou, i když se to na nástupišti nesmí. Občas se kolem mé lavičky prošel mladík se sluchátky na uších. Čeká na stejný autobus jako já a tak má ještě čas. Jede asi z nějaké brigády a cestu si krátí posloucháním hudby. Právě přijíždí několik cyklistů a zastavují u vedlejší lavičky. Čekají na Cyklobus, který je odveze do našich kopců. Jsou to kamarádi a čekají ještě na další. Naproti seděla dívka v černém, netrpělivě si probírala vlasy, kouřila cigaretu velmi decentním způsobem a stále se kolem sebe rozhlížela. Aha, asi na někoho čeká a on nejde a nejde! Pak mě napadlo, co když kouří a nesmí a ten, kdo má přijít to nesmí vidět. Čekala jsem na pointu. Bohužel, můj autobus dojel dříve a tak jsem konec neviděla. Ráda pozoruji svět kolem sebe a lidi v něm.

Autobus plný emocí.

12. srpna 2008 v 11:14 | ja |  Moje psaní
Dneska po ránu mě něco šimralo za levým uchem. Aha, pomyslela jsem si už je tady - múza. Konečně budu mít článeček jedna báseň. Ale realita je jiná. Dnešní zápis bude asi o ničem. Včerejší služba proběhla dobře, v autobuse cestou nazpět sedělo jenom několik lidiček vracejících se odněkud z dálky. Měli obrovské bágly, tváře jim hořely nadšením a byl jich najednou plný autobus. Všichni jsme poslouchali jejich zážitky, co kde viděli, prolezli a snědli. Byli s nimi i dvě krásné děti, asi 4 letá holčička a 7 letý klučík. Brebentili o sto šest. Najednou se mi zdálo, že jim skoro nic nerozumím. Ať jsem napínala uši jako slon, nic! To bylo podivné. Pak na ně promluvila maminka a také tou podivnou změtí slov. Po chvíli jsem pochopila, byli to cizinci a mezi sebou se bavili svou mateřštinou. Obě děti byly roztomilé a nikomu nevadilo jejich pošťuchování. Smály se, dělaly na sebe různé pošklebky a mě se najednou vybavila jiná sourozenecká dvojice. Já a můj strarší bráška. Úplně jsem se dokázala vžít do jejich hry a najednou se mi zdálo, že jim docela rozumím. Chlapeček se jí posmíval, že má na culíčku jenom jednu mašličku, druhou asi někde zapoměla. Bylo jí to líto a tak pořád natahovala ruku a žadonila po mamince, aby jí sundala i tu druhou. Nakonec udělala sama rázný krok, mašličku strčila do kapsy, a na brášku (který se jmenoval Manuel) vyplázla jazyk. To mě docela rozesmálo a děti vidouce, že je někdo pozoruje, se začaly škorpit a smát. Cesta rychle utekla a oni vysedali. Ještě z venku na mě udělali oba pobavený obličej, já jim zamávala a už jsme byli pryč. Nevěřili by jste, jakou energii do mě ty dvě nádherné děti vlily, hned se mi lépe šlapalo domů.


... a furt se něco děje!

10. srpna 2008 v 13:18 | ja |  Moje psaní
Alespoň u nás, v nemocnici. Dostali jsme nový způsob roznášení stravy. Možná jste se již někde setkali s takzvaným tabletovým systémem rozvážení jídla. Jedná se o uzavřené boxy, do nějž se naloží jednotlivé porce a uzavřou se víkem, které zabraňuje chládnutí pokrmu. Tyto krabice se pak naskládají do pojízdného boxu a rozvážejí po jednotlivých odděleních, na jednotlivé pokoje . Je zde velká výhoda pro sestry, které nemohou poplést jednotlivé diety, každá krabice je popsaná jménem pacienta a číslem diety. Pacient krabici otevírá až na pokoji a jídlo má teplé. Potud, co se týká výhod tabulového systému. Naše vedení se rozhodlo pro inovaci a zakoupilo nové podnosy, na něž nyní ukládáme talíře s jídlem a zakrýváme je plastikovým poklopem. Nyní každý jednotlivý podnos musí sestra uchopit a rychle odnést pacientovi do pokoje, aby nevychládl. Když máte oddělení se 30 pacienty na několika dlouhých chodbách , dovedete si jistě představit kolik se sestra nachodí, zvláště, když při rozdávání oběda je sama na oddělení. Zkrátka, proč bychom koupili již vyzkoušený systém, který je jistě trochu drahý, když jej můžeme nahradit běhající a uštvanou sestrou, která si nesmí práci ani usnadnit tím, že by si těchto podnosů najednou vzala několik na vozíček a tak jej rozvezla. Nepochopitelné! U nás se zkrátka zastavil čas.

Není vejce jako vejce.

9. srpna 2008 v 10:31 | ja |  Moje psaní
Vídávám ho velmi často. Vysoký, urostlý, člověk by řekl krasavec. Byl by, kdyby nebyl zarostlý, špinavý a páchnoucí. Bezdomovec, jakých jsou naše města plná. Brzy ráno se pomalu šourá kolem nádražní budovy, spací deku, zavázanou do roličky přehozenou přes záda. Je vyspaný a jde se na nádraží nasnídat. V igelitce má pět láhví od piva a za ně si jde koupit jedno celé. Posnídá a při tom neustále něco mrmlá. Je ho slyšet po celém nástupišti, kde na něj lidé hledí s despektem a štítívě jej obcházejí. Ptám se sama sebe, proč? Snad, že nám nelibě voní a je nečesaný? Každý, kdo tohoto fešáka zná, vám řekne, že je to zvláštní bezdomovec. On dokonce pracuje. Chodí uklízet do bufetu WC, paní bufetářce vynese koš a uklidí odpadky ze stolů. Dostane pár drobných a jde pracovat dál, projde několik ulic a tam u stánku se zeleninou, je jeho další pracoviště. Nikdy jsem ho neviděla žebrat, to spíš prolézá keře a nahlíží do odpadkových košů, aby měl láhve na výměnu za pivo. Celý den je někde v ulicích města a vydělává si. Kolik asi , nevím? Vím, ale, že je jeden z mála, nebo možná jediný z nádražních bezdomovců, který si vydělává na" živobytí". Je na tom proti ostatním celkem dobře. Občas má nové boty, v zimě si "pořídil" teplou bundu, prý za dvacku v sekáči. Prohodím s ním občas pár slov, protože už jsem měla tu čest, ošetřovat jej u nás na oddělení. Proto se ke mě vždycky hlásí. Nechci popisovat ani hodnotit jeho dosavadní život, ale určitě se jako jeden z mála snaží si trochu pomoci.

Začíná olympiáda

8. srpna 2008 v 12:32 | ja |  Víte, že?
Tak dneska to propukne v plné slávě! Ptáte-li se co, pak vám oznamuji, že začínají Olympijské hry!! Nevím kolikáté, ale strašně se těším na jejich zahájení. To si nikdy nenechám ujít. Již od dětství jsem tyto ceremoniály sledovala, byť i pozdě v noci. O to víc se těším, až uvidím ty letošní, o nichž se již toho tolik napsalo, jako snad nikdy dříve. Čína je pro nás tak exotická, že se dá očekávat cokoliv. Od draků a tradičního divadla, po nejmodernější vymoženosti, jakými jsou laserová show či počítačové animace. A další zažitky, sportovní ty jsou samozřejmé. Budu se těšit na každé vysílání naší Tv, a přeji všem, kdo mohou být přítomni ,přímo tam v tom mnohamilionovém kotli, hodně dobrých výsledků, krásných zážitků a hlavně dobré počasí.