Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2008

Tichá společnost

31. srpna 2008 v 13:17 | ja |  Moje psaní
Představte si plný vagon lidiček, cestujících za zážitky, vracejících se od rodiny nebo z výletu. Každý je plný dojmů a tak se vagonem nese podivná směsice zvuků, z nichž jen těžce něco rozumíte. Z celého toho hlomozu vám připadne srozumitelných několik slov. Je až s podivem, že ti jimž slova patří si navzájem rozumí. Pak příjde okamžik, kdy se vám celý ten hlomoz zdá k nevydržení. Trvá to takřka po celou jízdu, jedni vysednou, jiní příjdou. Proto čekáte, že se hluk vrátí, ale ouha! Skupinka , která nastoupila do vlaku se čile baví, ale jaksi jinak, je ticho. Nic neslyšíte, ale oni ano. Jsou totiž neslyšící a baví se znakovou řečí. Díváte-li se jim bedlivě do tváře a na ruce poznáte pouze, zda se smějí nebo mají nějaký problém. Jinak nevíte vůbec nic z toho, co si povídají. Obdivuji je, jejich svět ticha musí být těžký, ale na nich se to nepozná. Smějí se, pláčí, dokonce i nadávají. Vagon s tichou společností dojel na konečnou a já vysedla. Ještě dlouho jsem na tyhle lidičky musela myslet. V encyklopedii jsem si proto našla pár vět o jejich komunikaci a jejím tvoření. Je to velmi zajímavé. Proto jsem neodolala a kousek vám tady dávám k nahlédnutí.

Znaková řeč


Základem znakové řeči je zásoba znaků. Jsou buď znaky ikonické, kde na první pohled poznáte, co znamenají ("řídit", "mávat", "létat", "já", "ty", "nahoře", "dole"), u jiných to nepoznáte ("kdo", "co", "ano").

Z jednotlivých znaků se tvoří věty. Buďto tak, že si celou větu řeknete nahlas česky - a každé slovo nahradíte znakem. Tomu se říká znakovaná čeština a dál se tím nebudeme zabývat, protože neslyšící tak mezi sebou nemluví (a někdy tomu ani pořádně nerozumí).

Jazykem neslyšících je znakový jazyk, který má trochu jiná pravidla. Není to jenom řeč rukou, jak si mnozí myslí, ale "řeč celého těla". Ruce jsou samozřejmě nejdůležitější, ale pomáháme si výrazem obličeje, postavením těla, pohybem..
Znakový jazyk je primárně určen k přenosu informace a nepotrpí si na všechny ty "serepetičky a cingrlátka", která ke slovům obvykle přidává čeština. I znakový jazyk má gramatiku, ale ta je schovaná někde jinde - je právě v tom pohybu, výrazu obličeje..



Jel jednou jeden pitomec...

30. srpna 2008 v 9:56 | ja |  Moje psaní
Tak měl ten můj anděl strážný opět pohotovost. Možná, že se zrovna díval z oblačného okna, ale byl v pohotovosti. Sedět na sedadle vedle řidiče je vždycky nebezpečné, ale já jsem trochu masochista a strach mám ráda. Proto všechny kamarádky, které mě obča vezmou do auta, mi automaticky otevírají pravé přední dveře. Tak i tuto středu. Sešlo se nás po službě pět a zaplnily jsme celý vůz. Cesta probíhala dobře, zelenou vlnou jsme propluly jako nůž máslem a pokračovaly směrem k domovu. Byly jsme všechny unavené, tak se mluvilo jenom sporadicky. Cesta byla plná různých aut, hlavně osobních, které jely v obou směrech spořádaně za sebou. Až do chvíle, kdy jednoho pitomce napadlo předjíždět, bez ohledu na protijedoucí vozidla. Jen náhodou se řidičce podařilo uhnout ke krajnici, která v oněch místech byla po nedávné upravě trochu širší. Vzduch proťal výraz, který jsem od řidičky ještě nikdy neslyšela. Taky se nám hned omlouvala, ale nikdo se jí nedivil. Ostatní šoféři, před i za námi, začali na onoho ďábelského jezdce zuřivě troubit. A co myslíte, že uděla on? Nic, jenom přitlačil nohou na plynový pedál a byl fuč. Nikdo si určitě nestačil všimnout SPZ a já pevně věřím, že onen pirát silnic dojel domů v pořádku. Snad i ostatní, kteří jej potkali v ten večer jsou v pořádku! Naši andělé strážní zase jednou vykonali dobrou práci, ale stihnou to pokaždé?

Dobré ořechové řezy

30. srpna 2008 v 9:25 | Dr. Oetker |  Něco dobrého na zub
Řezy s vlašskými ořechy
Na těsto:
8 žloutků
1 balíček Skořicového cukru Dr.Oetker
1 balíček Vanilínového cukru Dr.Oetker
190g cukru
8 bílků
100g strouhanky
200g strouhaných vlašských ořechů
Na náplň:
1 balíček Pudingu s vanilkovou příchutí Dr.Oetker
500ml mléka
40g cukru
250g změklého másla
100g moučkového cukru
1 balíček Vanilkového cukru Dr.Oetker
3 PL rumu
50g strouhaných vlašských ořechů
Na posypání a ozdobu:
50g strouhaných vlašských ořechů
30 půlek vlašských ořechů

Na pouti

28. srpna 2008 v 11:47 | ja |  Moje psaní
Jeden schod, jedna motlitba, druhý schod, druhá motlitba. Všechno na kolenou, podložených ručníkem, či kapesníkem. Tašku u nohy, v rukou růženec a hlava skloněná na prsa. Rty šeptající slova motlitby. Desítky mužů, žen i dětí, roztroušených po celé délce schodiště, vedoucího od Vodní kaple až nahoru ke kostelu. Takový býval pohled na poutníky, přicházející na slavnou pouť k panence Marii. Tak si je pamatuji z dětství. Byl to obdivuhodný výkon, který trval několik desítek minut, možná i několik hodin. A to měli za sebu pěší výšlap na Hostýn. U Vodní kaple posvačili, posilnili se zdravou vodou , ti odvážnější se ve studené vodě umyli a vydali se na další cestu po kolenou. Ale, když hříšník skončil nahoře u kostela, byla jeho duše hodna vstoupit do kostela. Letošní pouť se vydařila, počasí přálo, kopec byl plný poutníků, no jak se to vezme. Poutník je od slova putovat, samozřejmě se myslí po svých. Pohled na přeplněné parkoviště, autobusy plné lidí, kteří nahoře div nepadnou z horka, to je dnešní představa pouti. Všude fronty na občerstvení, na suvenýry, na vstup do kostela. Tam, kde by člověk očekával pár babiček sedících na dece při svačince, kterou si přinesly z domu, stojí několik desítek kol, spojených velkým zámkem. Všechny lavičky plné, všude křik a hluk. Tak jsem se chtěla vrátit do doby mých vzpomínek. Už to nejde, je to všechno pryč. I ty suvenýry jsou jiné, než bývaly. Ještě, že ten pohled dolů je stejný.

Moji první učitelé.

26. srpna 2008 v 13:33 | ja |  Moje psaní
Zase se blíží 1. září, den začátku školy. V tyto dny si každoročně vzpomenu na svou první třídu a její učitelku. Chodívala jsem do dvoutřídky, která byla umístěna na druhém konci města, v budově, bývalého městského útulku pro chudé, tzv Chudobinci. Cesty vedla kolem zámecké zdi a pak dlouhou ulicí, vedoucí ven z města. Mojí první paní učitelkou byla starší slečna, na jejíž tváři bylo vidět mnoho zkušeností a let. Byla na nás hodná a snažila se, nás co nejlépe připravit, na další školní léta. Ze dnů strávených v první třídě si mnoho nepamatuji, nejvíce se mi do paměti vryly přestávky, kdy jsme společně vybíhali na prostranství před školou, a tam při mnoha dětských hrách trávili oddech. Společně s námi, trávili zde své přestávky děti ze druhé třídy s jejich učitelem. Byl vysoký, štíhlý, v té době pro nás také starý, dneska bych si tipla, že měl kolem padesáti. Nic jsme nevěděli o osudu školy po prázdninách, ani o tom, kdo náhle onemocnělou slečnu učitelku nahradí. Školní rok utekl jako voda, byl tady závěr a já s prvním vysvědčením pospíchala domů. Nebyla jsem samozřejmě sama, kdo měl první prázdniny a s kým jsem se měla po prázdninách sejít, v nové, krásné škole. Následoval nás tam i pan učitel, který se stal mým třídním až do konce prvního stupně. Slečnu učitelku jsem už pak nikdy neviděla, ani nevím, kde a jak žila. Přes moji matnou vzpomínku na slečnu učitelku, myslím si, že byla dobrá a to základní nás určitě dobře naučila.

Scházíš mi!

25. srpna 2008 v 8:59 | ja |  Moje psaní
Čím jsem starší, tím více mi schází! Usměvavá tvář, veselé oči, její smích! Vždycky jsem si přála mít alespoň jednu dceru. Malinkaté děvčátko s blonďatými vlásky, které by běhalo po domě. Dvakrát jsem tajně doufala, že to bude ona, ale nebylo mi přáno. Mám dva syny, nyní již chlapy, ale to děvče mi schází stále víc. Jak by se mi krásně usínalo s její malou ručkou ve své, ráno bychom vyčesali culíky, nandali berušky a v sukýnce vyrazily do ulic. Hopsala by kolem a stále by se smála. Večer bychom si povídaly pohádku a společně šly spát. Až by vyrostla, chodily bychom spolu na nákupy hadříků, povídaly si o tom, jaký je který kluk, bavila by nás stejná móda, měly bychom stejné zájmy. Možná! A možná, by to také bylo jinak, děvčátko by se víc podobalo chlapcům i v jejich zájmech. Lozilo by po stromech, hrálo fotbal, zajímalo by se o auta a motocykly. Kdopak ví, zda bych nakonec nebyla víc sama než teď. To jenom s přibývajícími lety mi schází dušička, která by si občas vyposlechla mé bolístky a stesky. Mám dva krásné syny, ale to děvčátko mi schází.

Povědomá vůně.

24. srpna 2008 v 18:46 | ja |  Moje psaní
Kdo by neměl rád koně! Ta krásná, ušlechtilá zvířata, s nádhernýma očima. Chodívala jsem jako malá, kolem místního kováře a s posvátnou úctou sledovala koně, kteří čekali na okutí. Každý měl na krku zavěšen košík nebo pytlík s ovsem nebo jiným krmením. Jejich hřívy byly sčesány do strany a kolem se šířil zvláštní zápach. Něco mezi vůní potu, kouře z ohně a živočišnou vůní zvířat. Mnohdy jsem stála blízko, blizoučko, jen se jich dotknout. Vůně byla tak intenzivní, že jsem si ji zafixovala na hodně dlouho. Časem jsem na ni zapoměla. Až do onoho dne. Vracela jsem se ze služební cesty po vesnicích našeho rajonu. Byl jarní den, mezi mraky vykukovalo sluníčko a pofukoval větří. Proto jsem velmi brzy uslyšela auto. Najednou vedle mne zastavila skříňová Avia. Řidič mě zval dovnitř, že mě sveze až domů. Znala jsem ho od vidění, tak jsem svolila Po chvilce v kabině jsem si uvědomila, že mě něco známého udeřilo do nosu. Ano, byla to vůně koní a kouře z kovářské výhně. Onen pán byl kovář a se svým vozem, objížděl pracoviště kde v lese pracující dělníci potřebovali okout koně. Jeho oděv a posléze i kabina, tak byly nasycené onou směsicí kouře a pachu koně. Tou vůní, která mi připoměla dětství.

Balon plný vody

22. srpna 2008 v 15:19 | ja |  Moje psaní
Kap, kap, kap, ozvalo se v noci a já poslouchala co to je. Venku zakřičela sojka a pod okny se mrouskají kočky. Dneska v noci nám prasklo potrubí od topení. Ne, doma ne, v mé milované práci. Pod radiátorem se tvoří obrovská louže a já nevím co s ní . Jednou rukou strkám pod radiátor nádobu a druhou vytáčím telefonní číslo údržbáře, jež má pohotovost. "Halo!" ozvalo se ve sluchátku. Hlas vichřici podoba, člověk by se až bál, co na něj ze sluchátka vyskočí. Prosím o záchranu a pomoc a dostává se mi jenom nevrlého zabručení. "No, a co mám teď ve 2 hodiny jako dělat?" Tak, a co mám dělat já, které teče voda už tak říkajíc do bot. Oddělení se noří do ticha a tmy, venku tma jako v ranci a já stojím na kraji karastrofy. Představuji si, jak se ošetřovna pomalu zaplňuje vodou, kolem plave materiál, papíry a věci ze všech šuplíků. A já stojím a stojím a nic mě nenapadá. V tom, mě napadne, co se stane, když se pokusím tu díru obvázat a zalepit vším dostupným, co skýtá v noci naše ošetřovna. Beru si do ruky velký igelitový pytel, do něhož se dává odpad, obalím celý radiátor a nahoře jej zavážu. Voda se v pytlíku shromažďuje, ale neteče mi na zem. Pohled na hodinky říká, že ty tři hodiny, by to mohlo vydržet. A ráno, ať si to naše vrchnost s údržbáři vyřídí. Pokračovala jsem ve své obvyklé práci a na pytel plnící se vodou jsem úplně zapoměla. Vydržel, ale jenom tak tak. Když se po šesté hodině konečně objevil, ten na nějž jsem spoléhala v noci, byl z pytle učiněný balon, plný vody. Díval se na něj, pak na mě a nevěděl co dál. Když pytel odváže, vylijí se litry vody do ošetřovny. Dobře ti tak. myslela jsem si, měl jsi přijít hned. No, ale mezi náma, byl docela šikovný. Balon odvázal, šikovně nahoře přidržel a s mojí pomocí jsme jej odtáhli do výlevky, a vodu poslali tam kam patří. Dnešní noc byla opravdu dramatická.

Letem, světem

21. srpna 2008 v 10:20 | ja |  Moje psaní
Dám vám otázku! Víte, kde můžete za jediný den, obejít celý svět? Nevíte? A přitom je to tak jednoduché. Včera jsme si udělali výlet do světa. Navšívili jsme totiž ZOO Lešná. Kdo jste tam ještě nebyli, udělejte si někdy výlet. Je to tam opravdu nádherné. Za posledních několik let se změnila k nepoznání. Všude informační tabule, rozcestníky, tabulky se jmény jednotlivých sponzorů, názvy rostlin i zvířátek. Paráda. Průchozí pavilony, kde můžete na vlastní kůži poznat, jaká je atmosféra např. u indonezských jezer, tropickém pralese nebo v australské buši. Zvířátka pobíhají kolem vás, doslova na dosah. Klokan přeběhne přes cestu, jelínci se příjdou pohladit. Mezi tím vám nad hlavou přeletí se stromu na strom pták, ani jej nestačíte postřehnout. Všude je plno míst k posezení, k relaxaci. Kouzelný pohled je na lachtany, kteří se v parném dni prohánějí vodou. Leniví lvi se jenom tak, kousek od vás, povalují a odpočívají. Všude ve vodě to žije spoustou ryb, kachniček a želv. Krásné tropické orchideje i kaktusy rozkvétají takřka na dosah. Pro děti ráj s projížďkou na velbloudu, nebo projížďka celým areálem mašinkou. Opravdu zajímavě prožitý den uteče jako voda, večer sice trochu bolí nohy ale ten zážitek stojí za to.

Už je to 40 let.

19. srpna 2008 v 8:00 | ja |  Něco z historie
Byli u nás celé léto. Vojáčci , mladí kluci, kteří rádi hráli volejbal, povídali si s děvčaty a zdálo se být všechno v pořádku. Léto bylo docela teplé a tak si všichni užívali dovolených a prázdnin. Jako každý rok jsme prožívali prázdniny s mladším bráškou prodáváním ve stánku. Bavilo nás to někdy více někdy méně. Já v prudké pubertě, bráška desetiletý. Večerní procházky s kamarádkami a kamarády, táboráky, hra na kytaru, večerní posezení s ruskými malčiky. Všechno se zdálo krásné, jasné, život jsme měli před sebou. Jednoho dne náhle přišel rozkaz, kluci zabalili antény a vysílačky, nasedli do aut a naposledy nám zamávali. Obyčejní kluci. Pár dnů smutku a jelo se dál. Veselé prázdniny pokračovaly až do toho rána. Jako každý den jsem si pustila transistorák a nemohla jsem pochopit co se tam říká. Mluvili právě něco o tanku, který stojí před budovou rozhlasu v Praze a míří na něj. V první chvíli jsem to chápala jako rozhlasovou hru z květnových dnů války. Ale proč, vždyť je srpen! Pořád jsem nemohla pochopit , co se stalo! Vratili se, naši kamarádi, kterým člověk důvěřoval, ale ne hlavními dveřmi, ale jako zloděj v noci. Prázdniny byly u konce a naše krásné dny, které začaly na jaře také. Přišla šeď, na dlouhých jedenadvacet let.