Vedro k zalknutí. Probouzím se a ještě ve spánku slyším podivné vrrrz, hrrrz, skrrrz! S očima ještě slepenýma hledám příčinu. Dlouho nic, pak ho uvidím. Koník, co koník, přímo kůň. Krásný zelený, hledí na mě svýma velkýma očima, přímo kousek u mé hlavy na polštáři. Tak to byl teda šok. Opatrně se snažím vysoukat z pod deky, abych koníka nepostrašila. Každý můj pohyb znamená mírný otřes a koník se snaží odhopsat do bezpečí. Když už jsem byla dole z postele, napadlo mě foťák - honem pro něj. Než jsem ho nachystala, milý koníček odskákal za pelest a zmizel pod postelí. Škoda, říkám si, pak mě ale napadá, vyhnat ho na světlo. Posílám na něj Elinku, velmi ochotně se hrne do pokoje, kam jindy nesmí. Neomylně zamíří pod postele, kam nevidím. Začíná trošku poštěkávat, až se šíleně rozštěká a pomalu vycouvává ven. Čekám až vyleze ven a pak ji zase odvedu vedle. Když se po nějaké době vrátím, koník si vesele skáče prostředkem pokoje. Beru do ruky fotoaparát a snažím se, co nejvíce, ke koníkovi přiblížit. Skáče a skáče, až je nahoře na zácloně a na parapetu a frnk, je pryč. Vstávám ze země a prohlížím fotky. No, to je hrozné, tady koníčkovi chybí kus nohy, tady nemá hlavu, ach jo. Tak se mi podařila jenom jedna a ta je trochu rozostřená. Ale co, alespoň něco, tak se na něj koukněte a moc ho nehodnoďte.

Hadi, to je ale macek! :o) Mít ho já vedle hlavy, také bych měla šok.