Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Slečna Jana

8. července 2008 v 10:29 | ja |  Moje psaní
Zářivým dnem se ozvaly nádherné tóny varhan, které pronikaly otevřenými vraty kostela a bylo je slyšet až k nám hrajícím si dětem. Zbystřili jsme a hned nám bylo jasné, že přijela "slečna Jana". Tak jsme ji všichni říkali a její skutečné jméno odnesl čas. Jezdívala v létě na Hostýn, kde cvičívala hru na varhany. Cvičívala několikrát denně, v době, kdy se nekonala pobožnost. Byla mladá a nám se zdála největší umělkyní na světě. Rychle jsme zanechali hry na schovávanou a pospíchali za ní. Dveře od kostelního kůru byly jenom přivřené a pro nás byla cesta volná. Temnou chodbou a schodištěm jsme opatrně našlapovali, všechno se třáslo a dunělo zvukem varhan. Chvíli jsme stáli jenom na kraji a beze slov sledovali slečnu Janu jak brilantně umí měnit rejstříky a šlapat na nožní pedály varhan. Skladba nám nic neříkala, ale byla krásná. Z kůru byl nádherný pohled na sluncem ozářený kostelní prostor. Návštěvníci, kteří se v tuto dobu dostali do kotela, si posedali do lavic a poslouchali. Jen tak, lehce odění si odskočili z parného dne do chladivých prostor kostela a měli to i varhanním koncertem. Slečna Jana dohrála, usmála se na nás a zhasla lampičku nad notovým pultem. Bylo nám jasné, že pro dnešek končí. Zdálo se, nám, že to byla jenom chvilička, kdy jsme sem přišli, ale pohled na hodiny nás ubezpečil, že to byla skoro hodina, po níž jsme nedýchajíc a beze slov, poslouchali kouzelné tóny varhan. Pomalu jsme sestupovali dolů a když jsme se ocitli na letním sluncem ozářeném protranství před kostelem, rozštěbetali jsme se. "Slečno Jano, na jak dlouho jste přijela?" "A budete dneska ještě hrát?", "Můžeme se přijít zase podívat?", vyptávali jsme se jeden přes druhého i když nám bylo jasné, co nám odpoví. "Můžete přijít, ale musíte být potichu a nerušit!" Zamilovala jsem se do zvuku varhan, přesto, že nemám hudební sluch. Tu nádhernou skladbu, kterou tak často slečna Jana hrála, jsem časem poznala a našla její jméno. Byla to Toccata a Fuga J.S. Bacha. Když se stane a navštívím hostýnský kostel v uších tuto skladbu slyším dodnes. Slečna Jana jezdila několik let, čas plynul, my odrostli hrám, prázdniny jsme trávili jinak. Viděla jsem se s ní ještě několikrát. Co se s ní stalo nevím, ale byla to ona, kdo ve mě probudil zájem o vážnou hudbu.
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 8. července 2008 v 19:15 | Reagovat

Mám kamarádku Janu, učitelku v ZUŠ, varhanici...

2 hadimrcha | 10. července 2008 v 10:23 | Reagovat

To je dobrá náhoda, ale moje Jana už snad ani nežije.

3 Mirka | Web | 11. července 2008 v 19:57 | Reagovat

krásná vzpomínka..krásnou hudbu jsi vybrala. Já poslouchám vážnou hudbu, když je ta správná nálada, i když jsem často terčem posměchu..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama