Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kdo se bál víc?

26. července 2008 v 10:32 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Vzpomínkám se člověk neubrání! Někdy vás přepadnou ve snu, tak jako mě. Zrovna dnešní noc mě zavedla nazpět v čase. Byla jsem malá holka, lítala jsem s bandou kamarádů (Já totiž vždycky raději byla s klukama, než s holkama. Těch kluků bylo kolem mě vždycky víc.) po našich lesních cestičkách a snažila se je doběhnout. Byli větší než já a proto mi neustále mizeli někde mezi stromy. Chvíli jsem jim stačila, pak jsem najednou byla sama. Strach jsem neměla, z čeho taky, znala jsem to tady jako své boty. Začala jsem si pískat náš signál, a čekala odkud se ozve odpověď. Bylo ticho. Náhle se za mnou něco ozvalo, otočila jsem se a uviděla stádečko srnčí zvěře, která se snažila za mě schovat. Byl to sen , tak tam bylo všechno možné. Už, už jsem je měla všechny schované pod svou sukní, když se objevil velikánský kňour. Jeho zahnuté zuby nevěstily nic dobrého. Znovu jsem zapískala na kluky, když se proti mě rozběhl. Celá schvácená jsem se probudila. Tento sen ve mě probudil jednu vzpomínku. Bylo horké léto a já se vypravila s tetou Aničkou (sestra mé maminky), na delší cestu. Kdo zná Hostýnské hory jistě zná i krásnou procházku z Hostýna na Tesák. Jedná se o vrcholovou cestu, z níž je nádherný rozhled. Procházka po ní je pěkná i v zimě na běžkách. Na Tesáku byl bráška na pionýrském táboře a my jej chtěly překvapit. Cestu jsme znaly a tak nám pěkně ubíhala. Ptáci zpívali do kroku, občas nám přes cestu přeběhla srna nebo zajíc. Měla jsem asi 6 let a teta v té době měla necelých dvacet. Najednou něco zašustilo na pravé straně cesty a na horizontu před náma , se objevila divoká svině a kolem ní asi 6 selátek. Strnuly jsme strachy, protože nám bylo známo, že matka se o své děti bojí. A opravdu se asi bála, protože se jenom očkem koukla našim směrem a s hlasitým zachrochtáním zmizela na druhé straně cesty. Spolu s ní zmizela i kouzelná selátka. Oběma se nám třásla kolena a ještě hodně dlouhou dobu jsme stály bez pohnutí na cestičce. Když se nic nedělo opatrně jsme vykročily dál. S hlavou plnou tohoto zažítku jsme se konečně dostaly k cíli naší cesty, ale nazpět jsme jely autobusem, protože další setkání s bachyní a jejími mladým, bychom asi ten den nechtěly. Ještě dneska vím přesně v kterých místech se toto nenadálé setkání odehrálo. I když nám všichni říkali, že jsme se nemusely tak dlouho bát, že bachyně raději odvede svá mláďata do bezpečí, než by nás napadla, přesto ten mrazivý pocit nejistoty a strachu cítím ještě dneska.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama