close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2008

Děvčata v černém

14. července 2008 v 10:49 | ja |  Moje psaní
To teda byla včera bouřka! Blesky křižovaly oblohou a k tomu ty provazy deště. Vlak se zvolna šinul smutnou krajinou a i lidé byli smutní. Do vagonu přisedla skupinka děvčat, všechny oblečené v černém. Jely z pohřbu. Z jejich tlumeného hovoru se dalo pochytit jenom málo. Jedno slovo však opakovaly neustále -" motorka". Asi jely z pohřbu nějakého kamaráda a nepřetržitě probíraly jeho podrobnosti. Byly uplakané a smutné. Nedivím se jim, v jejich letech přijít o kamaráda není nic záviděníhodného. Když vystupovaly všimla jsem si, že na ně čekají rodiče s autem. Asi aby nešly v tom dešti. A hrom burácel stejně jako motorka jejich kamaráda. Vlastně, ta už neburácí, někde tiše odpočívá, stejně jako její majitel. Škoda, denně o tom čteme v novinách, denně se to objevuje v Tv, a stejně si nedají pozor. Těch děvčat mi bylo opravdu líto. Když jsem vysedala u nás na nádraží, čekalo tam několik lidí, až se živly trochu uklidní. Hřmění nepřestávalo, déšť byl stále silný, když se před nádražní halou objevilo zářící světlo. Jeden z čekajících se rozběhl směrem k němu, nasedl na motorku a zmizel v deštěm zmáčené ulici. Tak nevím, zdali bych v tomto počasí na motorku usedla? Oni odjeli, ale ví někdo zda dorazili do cíle?
Ještě než jesm dopsala tento text, objevila se nová nepříjemná zpráva -

Motorkář zemřel na Příbramsku

U další smrtelné dopravní nehody motocyklisty zasahovali záchranáři ve středních Čechách po půl sedmé ráno mezi Věšínem a Míšovem na Příbramsku.
Co k tomu dodat?

Raději neslyšet !!!

12. července 2008 v 20:18 | ja |  Moje psaní
Tak právě odvysílali v Tv zprávu o tom, že z vlaku vypadl tříletý chlapec, paní našla v musli tyčince střep, na veřejnosti si narkomani píchají svou dávku, z ropovodu Družba nám teče jenom poloviční příděl ropy, v Labi budou hledat potopený tank, na dálnicích vedoucích na jih do Chorvatska jsou zácpy. To je jenom minimální výčet katastrof a nepříjemností, které provázejí letošní prázdniny. Teď si přeju, abych ty zprávy nebyla vůbec pouštěla. Takovou jsem měla dobrou náladu a teď. No, raději si jdu chvíli číst, ráno jedu do práce a mám naplánovanou fotografickou výpravu po KM. Už se na ni těším.

Moje poprve - V.

11. července 2008 v 17:11 | ja |  Moje psaní
Jak jsem tak dneska bloumala v noci oddělením, kde vládlo naprosté ticho a jen tu a tam se ozvalo hlasitější vzdechnutí, uvědomila jsem si, že je to už hrozně dávno, kdy jsem sloužila svou první noční službu. Sama, docela sama. Bylo to na mém prvním pracovišti, kde bylo i pooperační oddělení. Několik lůžek připravených pro akutní případy a úrazy, pár lůžek pro děti a dva pokoje pro chronické onemocnění. Zapoměla jsem uvést, že oddělení bylo oční. Po klasickém předání služby jsem na oddělení osaměla. Připadala jsem si strašně důležitě a podle toho jsem se i chovala. Pustila jsem se do práce, opisování dekursů, přípravy léků a injekcí na desátou a půlnoc. Kontrola lékárny, prohlídka pokojů a uložení nemocných na spaní. Všechno šlo podle plánu. Naše oddělení bylo v přízemí hlavní budovy a její nouzové schodiště vedlo přímo do polí. Nikde žádný plot, ani ochranka ani další lidi. Prostě byla jsem sama s nemocnými. Od děvčat jsem dostala přikázáno, abych si schodiště brzy zavřela, bály se. Já, odvážná mladá holka, jsem na dobře míněnou radu nedala a na schodiště úplně zapoměla. Navíc jsem v té době prožívala velkou lásku, byla jsem kuřák a hloupá. Práce mi šla od ruky, pokoje se pozvolna uklidňovaly a na chodbách jsem (bylo to v červenci) pomalu zapínala noční osvětlení. Chlapi se vraceli zadním vchodem po vykouření -"zakázaných cigaret, ale sestřička byla tak hodná, že dovolila ", kolem se rozprostíralo ticho. Procházela jsem zrovna chodbou, když jsem to zahlédla. Byl to jenom stín? Nebo se mi to snad zdálo? Něco se mihlo kolem zdi a zmizelo v jídelně. Opatrně jsem se přibližovala a dívala se kolem sebe. Přišla jsem do jídelny, byla prázdná, nahlédla jsem do koupelny, pomalu odhrnula závěs, kde nic tu nic. Asi se mi to jenom zdálo, řekla jsem si a pokračovala v práci. Cap, cap, cap, zaznělo , teď už zcela zřetelně jsem slyšela z tmavého kouta chodby. Rozsvítila jsem a ... nic, prázdno! Už asi blbnu, půjdu si zapálit. Vzala jsem si Cleyku a vyšla na schodiště, z venku mě ovál chladný vzduch a já se zamyslela. Byla jsem zamilovaná a tak má mysl bloudila jinde. Vykouření jedné cigaretky mi trvalo asi 10 minut. Už jsem sahala na kliku a hledala v kapse klíč, když jsem ho zahlédla! V koutku, kam nedosahovalo osvětlení, seděl...... zajíc! To on, se zadním vchodem vloudil do chodby, to on, proběhl do jídelny a byl to on, čí ťapky jsem ve ztichlé chodbě zaslechla! Teď tady seděl a strachy se třásl, nechala jsem chvíli otevřené dveře a kousek odešla. Když zjistil, že cesta je volná , vzal nohy na ramena a zmizel v poli. Od té doby jsem ho vyhlížela na každé noční, ale už se nikdy neukázal.

Cesta domů

10. července 2008 v 12:37 | ja |  Fotografie
Včerejší cestu domů mi zpestřila nádherná podívaná z vlaku. Krásná duha, která se klenula nad nádražím jako most a po chvíli druhá. Nádhera.

Když se spí déle než je třeba

10. července 2008 v 12:16 | ja |  Moje psaní
  • Také jste to jistě prožili. Ty nádherně vzrušující chvíle, kdy jste se sesedli kolem stolu a držíce se za ruce, volali jste duchy na svět. Jako mladé holky, jsme takovou zábavu provozovaly na internátě. Bývala u toho legrace, na kterou při setkáních vzpomínáme dodnes. Duši sice nikdy nepřišli, ale ono mrazení v zádech ano. Mezi nás studentky střední zdravotnické školy chodívaly i kamarádky z takzvané pajdy, což byla střední pedagogická škola. Doplňovaly jsme si své znalosti z psychologie a jiných předmětů, které jsme měly společné. Na jednom takovém duchařském sezení vzpoměla některá chytrá hlava hypnozu. Chvíli jsme si o ní jen tak povídaly, když tu jednu pajdačku napadlo, že bychom to mohly vzykoušet, že je to nejčerstvější učivo. Dlouho nikdo nebyl ochoten, nechat se uspat. Někdo zase nebyl vhodným kandidátem (jako já, věčný pochybovač), až po nějaké době padlo rozhodnutí, že mediem bude malá Hanča. Profesorovi ve škole sloužila také jako cvičné medium, tak proč by to neudělala pro nás. Uklidily jsme stůl, rozsvítily malou lampičku za Hančinou postelí, sesedly jsme se do jednoho kouta a s napětím očekávaly výsledek. Dana ze IV. ročníku nám začala předvádět svůj um. Hanča se pomalu, ale jistě propada do spánku. Každý úkol, který jsme jí daly splnila. Nejdříve měla zazpívat hymnu. Stalo se! Hymna zněla sice pěkně falešně, ale zněla. Pak jsme Hanči přikázali zout si boty a chodit po špičkách. No, baletka by z ní zrovna nebyla, ale úkol taktéž splnila. Pak jsme se předháněly jedna přes druhou a ptaly se Hanči na intimní věci, zda spala s klukem, jaké to bylo a pod. Dozvěděly jsme se spousty zajímavých informací nejen na Hanču, ale i na její kamarádky, rodiče a profesory. Zábava to byla báječná, do chvíle, kdy jsme chtěli Hanču probudit. Ať dělala Dana co chtěla, Hanču nebylo možné probudit. Byla z toho nešťastná, ale my ji pomoci neuměly. Holky zpanikařily a zavolaly vychovatelku. Ta nás nejdříve pěkně zdupala, pak beze slova odešla. Dana a jiné holky začaly bečet a nadávat jedna druhé, cože budou dělat. Najednou se rozlétly dveře pokoje a v nich se objevila hlava prof. N....., jehož zavolala naše skvělá paní vychovatelka. Pokoj zmlkl a s napětím sledoval počínání profesora. Tomu se po chvíli podařilo Hanču z hypnotického stavu vysvobodit. Pak si oddechl a nepřejte si slyšet slova, jimiž počastoval svou žákyni Danu. Od hrozícího vyhazovu ze školy až k trestnímu stíhání a já nevím co ještě. Byly jsme všechny ubrečené a za Danu se přimlouvaly, ale on pochopitelně strašil dál. Když pak odešel seděly jsme ještě dlouho na pokoji a potichu probíraly náš dnešní průšvih. A můžu vám říct, že nebyl zdaleka první ,ani poslední.

Slečna Jana

8. července 2008 v 10:29 | ja |  Moje psaní
Zářivým dnem se ozvaly nádherné tóny varhan, které pronikaly otevřenými vraty kostela a bylo je slyšet až k nám hrajícím si dětem. Zbystřili jsme a hned nám bylo jasné, že přijela "slečna Jana". Tak jsme ji všichni říkali a její skutečné jméno odnesl čas. Jezdívala v létě na Hostýn, kde cvičívala hru na varhany. Cvičívala několikrát denně, v době, kdy se nekonala pobožnost. Byla mladá a nám se zdála největší umělkyní na světě. Rychle jsme zanechali hry na schovávanou a pospíchali za ní. Dveře od kostelního kůru byly jenom přivřené a pro nás byla cesta volná. Temnou chodbou a schodištěm jsme opatrně našlapovali, všechno se třáslo a dunělo zvukem varhan. Chvíli jsme stáli jenom na kraji a beze slov sledovali slečnu Janu jak brilantně umí měnit rejstříky a šlapat na nožní pedály varhan. Skladba nám nic neříkala, ale byla krásná. Z kůru byl nádherný pohled na sluncem ozářený kostelní prostor. Návštěvníci, kteří se v tuto dobu dostali do kotela, si posedali do lavic a poslouchali. Jen tak, lehce odění si odskočili z parného dne do chladivých prostor kostela a měli to i varhanním koncertem. Slečna Jana dohrála, usmála se na nás a zhasla lampičku nad notovým pultem. Bylo nám jasné, že pro dnešek končí. Zdálo se, nám, že to byla jenom chvilička, kdy jsme sem přišli, ale pohled na hodiny nás ubezpečil, že to byla skoro hodina, po níž jsme nedýchajíc a beze slov, poslouchali kouzelné tóny varhan. Pomalu jsme sestupovali dolů a když jsme se ocitli na letním sluncem ozářeném protranství před kostelem, rozštěbetali jsme se. "Slečno Jano, na jak dlouho jste přijela?" "A budete dneska ještě hrát?", "Můžeme se přijít zase podívat?", vyptávali jsme se jeden přes druhého i když nám bylo jasné, co nám odpoví. "Můžete přijít, ale musíte být potichu a nerušit!" Zamilovala jsem se do zvuku varhan, přesto, že nemám hudební sluch. Tu nádhernou skladbu, kterou tak často slečna Jana hrála, jsem časem poznala a našla její jméno. Byla to Toccata a Fuga J.S. Bacha. Když se stane a navštívím hostýnský kostel v uších tuto skladbu slyším dodnes. Slečna Jana jezdila několik let, čas plynul, my odrostli hrám, prázdniny jsme trávili jinak. Viděla jsem se s ní ještě několikrát. Co se s ní stalo nevím, ale byla to ona, kdo ve mě probudil zájem o vážnou hudbu.

Perníková chaloupka

7. července 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Daleko od střediskové obce kam jsem jezdila za svými staroušky, za devatero řekami, ne za jedním potůčkem, dvěma kopci a velkým lesem je samota. Při jedné mé cestě,v parném létě, jsem se k této samotě dostala. Stála a možná ještě stojí, nevím, byla jsem tam naposledy před 8 lety. Pestře natřená chalupa, svítila na sluníčku jako ta perníková. Na střeše , na plotě i okenicích měla vyřezávaná srdíčka a jiné karetní znaky. Plot byl zčásti zarostlý divokým vínem, trávník nepokosený, všude ticho. Na dřevěných tyčkach, skoro spadeného plotku bylo několik barevných hrnků. Některé měly praskliny, jiným chyběla ouška, ale ještě na nich byl znát i barevný dekor. Obešla jsem kolem plotku, nahlédla do dvorečka. Nic , nikde nikdo. Za rozbitými šedivými okny, visely roztrhané záclony. Ale přece tady má ještě bydlet p. Ř....... Zavolala jsem , všude ticho, jen několik ptáků, hnízdících pod střešními trámy vzlétlo do výše. Ještě několik minut jsem čekala, ale nikde nikdo. Chytila jsem za kliku, dveře povolily a já se ocitla v síni. Zatuchlý, horký vzduch mě udeřil do nosu na přivítanou. Opakované volání se vrátilo ozvěnou. Dům byl zcela prázdný. Nedalo mi to, abych se v něm nerozhlédla. Všechno bylo tak, jako by chaloupku někdo opustil před malou chvílí. Bylo mi divné, že zde paní není, nikdo nám nenahlásil její přestěhování. Ale bylo to tak. Opatrně jsem dveře zavřela a vyšla zpět na zahrádku. Jelikož se blížilo poledne, sedla jsem na polorozpadlou lavečku a dala se do jídla. Měla jsem něco s sebou ale voda mi scházela. Prošla jsem proto do kuchyně, našla malovaný hrníček, vysypala z něj suché mouchy a prach, a otočila kohoutek. Něco v něm zasyčelo a ven začala vytékat rezavá voda. Po chvíli se vše vyčistilo a voda byla průzračná a chladivá. Připadala jsem si jako děti v pohádce o Perníkové chaloupce. Spokojeně jsem se najedla, napila a teď jsem čekala, zda se za mnou neozve - "Kdo mě tady loupá perníček". Bylo však ticho a přede mnou ještě další cesta. Zavřela jsem opět vrátka od zahrady a stejnou cestou jsem se vracela do obce. Navštívila jsem starostu a sdělila mu poznání, že chalupa p. Ř..... je prázdná a nezajištěná. Bylo vidět, že je zprávou zaskočen. Ještě přede mnou volal synovi oné paní a ten mu potvrdil, že má maminku u sebe v Otrokovicích, dům přijede zajistit a děkuje za upozornění. Jak chalupu zajistil, nevím. Ještě několikrát jsem na tu stranu šla a vždycky jsem si mohla vzít hrníček a pustit vodu. Na zahradě dozrávaly maliny, tráva byla po kolena a evidentně tam nikdo nebyl. Blížila se zima a moje kroky vedly jiným směrem. Po roce jsem se tam objevila znovu. Chalupa byla stejně barevná a stejně opuštěná. Jenom bylo zamčeno a kousek od domu se vršila hromádka věcí. Plechové nádobí, rozbité skleničky, nějaké květináče a misky. Na schodku leželo několik mokrých hader, záclony a spousty papírů. Celou tu hromadu zakončila bedna s kuchyňským nádobím, talíři, miskami a hrníčky. Bylo to celé smutné, žalující. Hrníček, který jsem si několikrát bez svolení majitelky půjčila, na mě hleděl rozbitým dnem. Škoda, mohla jsem mít do sbírky! Odešla jsem smutná a žížnivá. Ještě, že vím kde je voda.

Ovocné hody

6. července 2008 v 8:51 Něco dobrého na zub
Máte rádi meloun? Jistě ano, je to nejlahodnější letní ovoce. Miluji jej od dětství a nevynechám jedinou příležitost, kdy si jej mohu dopřát. Nejraději jej mám nakrájený na kostičky, bez jadérek, pořádně vychlazený. To si pak vezmu misku, sednu na lavičku v zahradě a pozvolným napichováním na jehlu se touto dobrotou krmím. Nakonec ještě vypiju studnou vodu s příchutí melounu a je mi fajn. Nedávno jsem byla na oslavě padesátin své kolegyně. Pořádala oslavu ve velkém stylu, doma na zahradě. Jídla a pití byla hromada, ale hned při příchodu mě zaujal stůl s ovocnými dobrotami. Mimo jahodové a třešňové speciality, tam bylo několik ovocných mís. Na jejich přípravu potřebujete - polovinu červeného melounu, několik jablíček (raději nakyslých), několik broskví, dva banány, hrozinky, bílý jogurt ,cukr nebo med na oslazení, sekané ořechy. Jogurt oslaďte cukrem nebo medem a dejte vychladit. Z poloviny melounu vydlabejte dužinu nejlépe pomocí kulatého vykrajovátka, kuličky zbavte jadérek a dejte vychladit. Jablíčka, broskve a banány nakrájejte na malé kousky, smíchejte s hrozinkami a kuličkami melounu. Touto směsí naplňte vydlabaný meloun a vložte asi na dvě hodiny do chladničky. K jednotlivým porcím ovoce podávejte oslazený jogurt, nebo dejte k dispozici napichovátka a jogurt v nádobě v níž si jednotlivé kusy ovoce můžete namáčet. Jinou variantou je rozpuštěná čokoláda na namáčení ledového ovoce. Oslava se podařila a každý dodnes vzpomínáme na výborný nápad vyrobený z vydlabaného melounu. Mísy vypadaly krásně a ještě lépe chutnaly.

Dále od hradu, dále!!!

5. července 2008 v 17:23 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Jdete si tak lesním úvozem, nad vámi se ve vysokém dubovém lese prodírá korunami slunce. Pomalu stoupáte vzhůru a najednou se vám zdá, že jste se propadli v čase. Na kopci nad vámi se objevují zarostlé a poničené zdi starého hradu. Po cestě po níž kráčíte se prohánějí rytíři na konich, před vámi klopýtá několik pocestných. Táhnou za sebou vozík a na něm haldu zboží. Kousek dál slyšíte kvíkání vepře, jehož má pocestný přehozený v pytli přes rameno. Cesta se zatáčí prudce do prava. Už vás z hradu zahlédla hlídka a přikládá si dlaně k ústům. Zřetelně slyšíte její volání -" Dále od hradu dále, ať vás nestihne neštěstí nenadálé". Všichni pěší otočí hlavu za zvukem, jež nezní vůbec přátelsky. Přidáte do kroku, aby jste ty před vámi dohnali a spolu s nimi prošli hlídanou branou. Koně jsou ale příliš rychlí a vy už jenom slyšíte zabouchnutí a zavrzání vrat. Tak, blíží se večer a vy budete muset přespat venku pod hradbami. V noci vám nikdo pohostinnost neposkytne. Je po válce a krajem se toulá nepřehledné množství různých dobrodruhů a žoldnéřů. Všichni obyčejní pocestní se shlukují kolem zdánlivě slušně vypadajícího obchodníka s kožešinami. Někdo rozdělává oheň, děti jichž je tu několk pláčou, začíná dlouhá noc, bez ochrany a a střechy nad hlavou. -"Prosím tě pospěš, ať jsme do tmy na chatě!", ozve se odněkud zdáli a já se vracím do současnosti. Tatínek s bráškou jsou už hodně daleko přede mnou a tak je musím dohnat. Kde jsou všechny ty postavy, které jsem při cestě kolem zříceného hradu jasně viděla a slyšela? Kam se poděl ten krásný rytíř na koni, který kolem přecválal právě před okamžikem? Kde zmizel oheň a jeho teplo? To jenom moje fantazie si se mnou zahrála tuto komedii a já při chůzi snila o tom, co není, ale bylo. Slunce hodně zapadlo a tak přestalo hřát, oheň vyhasl. Jsem ráda, že budu za chvíli v chatě, že jsem malá a je se mnou brácha i tatínek. Jsem snílek a fantasta, nebo se něco podobného v těchto místech, kdysi dávno odehrávalo? Kdoví? Ale je tu kolem nás všude schovaná a neobjevená historie. Tu já miluji.

Vzpomínka na dětství

4. července 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Nedávno jsme byli s malým Petříkem v cukrárně. Sledovala jsem jeho pohledy a zjistila jsem, že ještě zdaleka není tak znalý světa. Spousta dobrot, zmrzlin a bonbonů jej nedokázala vyvést z rovnováhy. To potůček protékající obchodem jej zajímal více. Vzpoměla jsem si na své dětství, kdy jsme mlsně obcházeli výlohy a chtivými pohledy sledovali každý pohyb prodavače. Oj, jak jsme se rádi dívali na tu pestrost ve skleněných zásobnících. Tu na nás mrkaly červené jahůdky, vedle se barevně přímo předháněly sekané špalky s kytičkou uvnitř. Nahoře bylo několik deštníčků se špalkem uvnitř, kačení mýdla se smála v krabici, pečlivě poskládané podle barev. Turecký med nasekaný na menší kousky, barevné lentilky, atlasky a já nevím jak se všechny ty dobroty jmenovaly. Tento obrázek, který jsem náhodou objevila mi docela ty staré cukrárny s dobrotami oživil v paměti.