Daleko od střediskové obce kam jsem jezdila za svými staroušky, za devatero řekami, ne za jedním potůčkem, dvěma kopci a velkým lesem je samota. Při jedné mé cestě,v parném létě, jsem se k této samotě dostala. Stála a možná ještě stojí, nevím, byla jsem tam naposledy před 8 lety. Pestře natřená chalupa, svítila na sluníčku jako ta perníková. Na střeše , na plotě i okenicích měla vyřezávaná srdíčka a jiné karetní znaky. Plot byl zčásti zarostlý divokým vínem, trávník nepokosený, všude ticho. Na dřevěných tyčkach, skoro spadeného plotku bylo několik barevných hrnků. Některé měly praskliny, jiným chyběla ouška, ale ještě na nich byl znát i barevný dekor. Obešla jsem kolem plotku, nahlédla do dvorečka. Nic , nikde nikdo. Za rozbitými šedivými okny, visely roztrhané záclony. Ale přece tady má ještě bydlet p. Ř....... Zavolala jsem , všude ticho, jen několik ptáků, hnízdících pod střešními trámy vzlétlo do výše. Ještě několik minut jsem čekala, ale nikde nikdo. Chytila jsem za kliku, dveře povolily a já se ocitla v síni. Zatuchlý, horký vzduch mě udeřil do nosu na přivítanou. Opakované volání se vrátilo ozvěnou. Dům byl zcela prázdný. Nedalo mi to, abych se v něm nerozhlédla. Všechno bylo tak, jako by chaloupku někdo opustil před malou chvílí. Bylo mi divné, že zde paní není, nikdo nám nenahlásil její přestěhování. Ale bylo to tak. Opatrně jsem dveře zavřela a vyšla zpět na zahrádku. Jelikož se blížilo poledne, sedla jsem na polorozpadlou lavečku a dala se do jídla. Měla jsem něco s sebou ale voda mi scházela. Prošla jsem proto do kuchyně, našla malovaný hrníček, vysypala z něj suché mouchy a prach, a otočila kohoutek. Něco v něm zasyčelo a ven začala vytékat rezavá voda. Po chvíli se vše vyčistilo a voda byla průzračná a chladivá. Připadala jsem si jako děti v pohádce o Perníkové chaloupce. Spokojeně jsem se najedla, napila a teď jsem čekala, zda se za mnou neozve - "Kdo mě tady loupá perníček". Bylo však ticho a přede mnou ještě další cesta. Zavřela jsem opět vrátka od zahrady a stejnou cestou jsem se vracela do obce. Navštívila jsem starostu a sdělila mu poznání, že chalupa p. Ř..... je prázdná a nezajištěná. Bylo vidět, že je zprávou zaskočen. Ještě přede mnou volal synovi oné paní a ten mu potvrdil, že má maminku u sebe v Otrokovicích, dům přijede zajistit a děkuje za upozornění. Jak chalupu zajistil, nevím. Ještě několikrát jsem na tu stranu šla a vždycky jsem si mohla vzít hrníček a pustit vodu. Na zahradě dozrávaly maliny, tráva byla po kolena a evidentně tam nikdo nebyl. Blížila se zima a moje kroky vedly jiným směrem. Po roce jsem se tam objevila znovu. Chalupa byla stejně barevná a stejně opuštěná. Jenom bylo zamčeno a kousek od domu se vršila hromádka věcí. Plechové nádobí, rozbité skleničky, nějaké květináče a misky. Na schodku leželo několik mokrých hader, záclony a spousty papírů. Celou tu hromadu zakončila bedna s kuchyňským nádobím, talíři, miskami a hrníčky. Bylo to celé smutné, žalující. Hrníček, který jsem si několikrát bez svolení majitelky půjčila, na mě hleděl rozbitým dnem. Škoda, mohla jsem mít do sbírky! Odešla jsem smutná a žížnivá. Ještě, že vím kde je voda.