Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2008

Není minuta jako minuta!

31. července 2008 v 10:08 | ja |  Moje psaní
Tak ještě minutu a jdu do obchodu! No jo, je minuta a minuta, jak dlouho vlastně trvá taková minuta. Máte-li deštivo a vítr, stojíte na zastávce a autobus nejede, zdá se vám minuta nekonečná, naopak při loučení s někým, kdo odjíždí na dlouho, uteče minuta jako nic. Běžíte-li, s jazykem na vestě na vlak, je vám každá minuta dobrá a zdá se, že čas běží rychleji než jindy. Každý školák mi potvrdí, jak se vleče minuta do zvonění, když učitelka přejíždí zrakem po třídě a hledá si, koho by vyvolala. Naopak ráno, kdy se vám tak dobře leží ve vyhřátém pelíšku, uteče ta "minutka ", kterou si dáváte k dobru, jako nic. Máte-li nemocné dítě a čekáte na spásný zvuk sanitky, zdá se vám čas nekonečně dlouhý, v době dovolené čas utíká snad dvojnásobně a každá minuta, kterou by jste chtěli uchovat co nejdéle, je ihned pryč. Takový už je čas, relativně krátký pro někoho v příjemných okamžicích a vlekoucí se v okamžicích bolesti a strachu. A přesto, je to jenom klam, který nás ovládá a kterému podléháme, ať chceme nebo ne.

Kouzelná zastávka

30. července 2008 v 9:24 | ja |  Fotografie
Až pojedete někdy naší tratí, pořádně se koukejte. Na jedné zastávce máme opravdovou perníkovou chaloupku. Je malá a lehce se dá přehlídnout, proto při jízdě na trati Kojetín - Ostrava dávejte pozor, ať ji nepřejedete. Bude se vám jistě líbit.

Co vy na to?

29. července 2008 v 9:42 | Wikipedia a moje maličkost. |  Moje psaní
Nedávno jsem četla zajímavé pojednání o asistované sebevraždě, která se dá nazvat eutanázií. Autor tam popisoval zajímavé případy ze zahraničí, které vyvolávají prudkou diskusi. Jsem přesvědčena, že stejně jako milosrdná lež, tak i eutanazie jsou v některých případech vhodnější a pro pacienta přijatelnější. Možná, že se u mě jedná o tzv. profesionální deformaci, ale v mnoha případech, s nimiž se setkávám, by takovéto ukončení trápení jistě bylo záhodno. Možná, přejdete tento článeček bez povšimnutí, ale možná, ve vás probudí chuť k diskuzi. Budu ráda, za všechny vaše komentáře.
Eutanázie (také euthanasie) je obvykle definována jako usmrcení na žádost (též asistovanásebevražda), v některých méně obvyklých případech jako ulehčení umírání, zejména tlumením bolestí, neuspišující však smrt nemocného. Usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného, stejně jako asistovaná sebevražda, je z hlediska českého trestního práva nedovolené a je posuzováno jako vražda. Eutanazie není ovšem jen otázkou právní, ale spíše etickou. Zejména v souvislosti s výkonem lékařského povolání se hovoří o tzv. bioetice. E. Ferri kdysi prezentoval názor, podle kterého "je každý pánem svého života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?" (Omicio-suicidio, Roma 1922, s. 47-51). U nás na rozdíl od jiných zemí, kde je usmrcení na žádost nebo z útrpnosti privilegovaným trestným činem, česká platná trestněprávní úprava toto nepředpokládá. Návrh nového trestního zákoníku byl v roce 2006 českým parlamentem odmítnut, jedním z proklamovaných důvodů byla právě nová právní úprava usmrcení na žádost (navrhovaná úprava měla znít takto: § 118 -"Usmrcení na žádost" - odst. 1 - "Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let," odst. 2: "Vážně míněnou a naléhavou žádostí se rozumí svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stižena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení."). Velmi častou námitkou (vedle náboženských, etických či filosofických hledisek) proti takové normě je především nejistota diagnózy, protože se stav umírajícího může změnit, lékař se může mýlit v diagnóze a konečně princip, že lékař nesmí učinit zákrok vedoucí ke zhoršení stavu (smrti) pacienta. Tyto situace lze podle některých názorů vyřešit prostřednictvím nauky o právním omylu. Jiná situace ovšem nastává, jestliže dojde ke zneužití (osobní důvody, dědictví, vysoké náklady léčby atd.). Obhájci eutanázie namítají, že takové zneužití se může přihodit i u jiných důvodů snižujících, resp.vylučujících protiprávnost, a přesto jsou součástí každého moderního trestního zákona. Zejména z tohoto důvodu se A. Miřička domnívá, že obava před zneužitím je přehnaná.
Právní úpravou, která prolomila trestnost eutanázie, byla úprava nizozemská (1976). V roce 1994 pak nabyla účinnosti procesní úprava, která zavazuje lékaře, jenž ukončil tímto způsobem lidský život, aby tuto skutečnost neprodleně oznámil veřejnému žalobci. Toto oznámení je přísně formalizováno. Kritéria pro použití euthanasie jsou:
  1. žádost musí pocházet jen od pacienta a musí být svobodná a chtěná;
  2. pacientova žádost musí být dobře uvážená, pevná a nezvratná;
  3. pacientův stav musí působit nesnesitelné útrapy bez perspektivy zlepšení;
  4. euthanasie musí být poslední opatření; musí být vzaty v úvahu a hledány všechny alternativy ke zmírnění pacientovi situace;
  5. euthanasie musí být provedena lékařem;
  6. lékař musí provést konzultaci s jiným nezávislým lékařem, který má zkušenosti z této oblaśti,

Zelený skokan

28. července 2008 v 21:36 | ja |  Fotografie
Vedro k zalknutí. Probouzím se a ještě ve spánku slyším podivné vrrrz, hrrrz, skrrrz! S očima ještě slepenýma hledám příčinu. Dlouho nic, pak ho uvidím. Koník, co koník, přímo kůň. Krásný zelený, hledí na mě svýma velkýma očima, přímo kousek u mé hlavy na polštáři. Tak to byl teda šok. Opatrně se snažím vysoukat z pod deky, abych koníka nepostrašila. Každý můj pohyb znamená mírný otřes a koník se snaží odhopsat do bezpečí. Když už jsem byla dole z postele, napadlo mě foťák - honem pro něj. Než jsem ho nachystala, milý koníček odskákal za pelest a zmizel pod postelí. Škoda, říkám si, pak mě ale napadá, vyhnat ho na světlo. Posílám na něj Elinku, velmi ochotně se hrne do pokoje, kam jindy nesmí. Neomylně zamíří pod postele, kam nevidím. Začíná trošku poštěkávat, až se šíleně rozštěká a pomalu vycouvává ven. Čekám až vyleze ven a pak ji zase odvedu vedle. Když se po nějaké době vrátím, koník si vesele skáče prostředkem pokoje. Beru do ruky fotoaparát a snažím se, co nejvíce, ke koníkovi přiblížit. Skáče a skáče, až je nahoře na zácloně a na parapetu a frnk, je pryč. Vstávám ze země a prohlížím fotky. No, to je hrozné, tady koníčkovi chybí kus nohy, tady nemá hlavu, ach jo. Tak se mi podařila jenom jedna a ta je trochu rozostřená. Ale co, alespoň něco, tak se na něj koukněte a moc ho nehodnoďte.

Bylo to príma

27. července 2008 v 18:12 | ja |  Moje psaní
Ty zážitky ze včerejška ve mě doznívají ještě dneska. Bylo to tam moc príma. Důležité bylo, že všichni odstříleli v pohodě, mladší i starší. Moji známí mě nabízeli abych si také vystřelila, ale nevím jak bych dopadla. Ony ty staré palné zbraně byly opravdu hodně těžké, navíc dlouhá hlaveň s člověkem při výstřelu pořádně zacloumá. Oba krásné terče skončily s velkými děrami. Největší zájem byl pochopitelně o krásné vojenské uniformy, oblečení markytánek a vybavení stanů, v nichž vojáci dva dny nocovali. V koutě louky se od rána vařil guláš ve velikánském kotli. Vonělo to daleko a všem se sbíhaly sliny. Oběd se podával v dřevěných miskách a jedl se dřevěnými lžícemi. To bylo něco pro děti. Skoro jsem jim záviděla, že mohou tak svobodně pobíhat a hrát si. Odcházela jsem pozdě odpoledne, plná dojmů a spokojená. A věřili by jste, že mě ani nožky moc nebolely? Asi proto, že jsem neměla čas na ně myslet.

Jak se střílelo?

26. července 2008 v 20:54 | ja |  Co se mi líbí
Krátce před polednem se z lesíka nad našim městem ozvala první silná rána. To starosta města výstřelem z kanonu zahájil střetnutí vojáků ve střelbě na terč. Dva nádherné, ručně malované terče už čekali na první střelce.
Nádherný areál vybudovaný pro místní klub biatlonistů, přivítal několik desítek chlapů v krásných uniformách. Střílelo se o sto šest. Historické pušky jsou neuvěřitelně težké. Sama jsem ji vzala do ruky, ale vystřelit z ní jsem si netroufala. Celý střelecký souboj probíhal v několika kolech a na vítěze čekaly poháry a věcné ceny.
Krásně prožité odpoledne!

Kdo se bál víc?

26. července 2008 v 10:32 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Vzpomínkám se člověk neubrání! Někdy vás přepadnou ve snu, tak jako mě. Zrovna dnešní noc mě zavedla nazpět v čase. Byla jsem malá holka, lítala jsem s bandou kamarádů (Já totiž vždycky raději byla s klukama, než s holkama. Těch kluků bylo kolem mě vždycky víc.) po našich lesních cestičkách a snažila se je doběhnout. Byli větší než já a proto mi neustále mizeli někde mezi stromy. Chvíli jsem jim stačila, pak jsem najednou byla sama. Strach jsem neměla, z čeho taky, znala jsem to tady jako své boty. Začala jsem si pískat náš signál, a čekala odkud se ozve odpověď. Bylo ticho. Náhle se za mnou něco ozvalo, otočila jsem se a uviděla stádečko srnčí zvěře, která se snažila za mě schovat. Byl to sen , tak tam bylo všechno možné. Už, už jsem je měla všechny schované pod svou sukní, když se objevil velikánský kňour. Jeho zahnuté zuby nevěstily nic dobrého. Znovu jsem zapískala na kluky, když se proti mě rozběhl. Celá schvácená jsem se probudila. Tento sen ve mě probudil jednu vzpomínku. Bylo horké léto a já se vypravila s tetou Aničkou (sestra mé maminky), na delší cestu. Kdo zná Hostýnské hory jistě zná i krásnou procházku z Hostýna na Tesák. Jedná se o vrcholovou cestu, z níž je nádherný rozhled. Procházka po ní je pěkná i v zimě na běžkách. Na Tesáku byl bráška na pionýrském táboře a my jej chtěly překvapit. Cestu jsme znaly a tak nám pěkně ubíhala. Ptáci zpívali do kroku, občas nám přes cestu přeběhla srna nebo zajíc. Měla jsem asi 6 let a teta v té době měla necelých dvacet. Najednou něco zašustilo na pravé straně cesty a na horizontu před náma , se objevila divoká svině a kolem ní asi 6 selátek. Strnuly jsme strachy, protože nám bylo známo, že matka se o své děti bojí. A opravdu se asi bála, protože se jenom očkem koukla našim směrem a s hlasitým zachrochtáním zmizela na druhé straně cesty. Spolu s ní zmizela i kouzelná selátka. Oběma se nám třásla kolena a ještě hodně dlouhou dobu jsme stály bez pohnutí na cestičce. Když se nic nedělo opatrně jsme vykročily dál. S hlavou plnou tohoto zažítku jsme se konečně dostaly k cíli naší cesty, ale nazpět jsme jely autobusem, protože další setkání s bachyní a jejími mladým, bychom asi ten den nechtěly. Ještě dneska vím přesně v kterých místech se toto nenadálé setkání odehrálo. I když nám všichni říkali, že jsme se nemusely tak dlouho bát, že bachyně raději odvede svá mláďata do bezpečí, než by nás napadla, přesto ten mrazivý pocit nejistoty a strachu cítím ještě dneska.

Pro všechny Aničky!

26. července 2008 v 8:00 | Použito článku ze stránek Kudlanky |  Víte, že?
Anna (26. 7.) Svatá Anna - jak možná všichni (i ti nábožensky nevzdělaní) víme, byla maminkou panny Marie. A taky to neměla jednoduché. Napřed jí dcera otěhotní bůhví s kým, ale nakonec se vdala; uff, nakonec se někdo našel, kdo si tu těhotnou vzal..., ale sotva se vzpamatovala z toho, že se dcera se zetěm odstěhovali někam pryč, tak jí zas ukřižovali vnoučka. To víte, ženský to nikdy neměli jednoduchý....Takže Anna je jméno původu hebrejského (ze stejného základu je odvozeno i jméno Hana), původně znělo "Channáh" a znamená milá, milostiplná, líbezná. Toto jméno se těší všeobecné oblibě po celém světě. U nás bylo v minulosti na ústupu, ale jak to tak vypadá, Aničky, Andulky, Nanynky, Dulinky, atd. opět získávají na oblibě však j ich máme přes 153 tisícovek. Jméno Anna bývalo oblíbené u královen - za všechny jmenujme např. Annu Falckou a Annu Svídnickou - manželky krále Karla IV. - Otce vlasti, jeho dceru, Annu Lucemburskou - provdanou za anglického Richarda II. - Plantageneta, Annu Rakouskou - jíž tři (vlastně čtyři) mušketýři přivezli zpět briliantové přívěsky, čímž zachránili její čest (vzpomínáte?), známá je Anna Anglická, Anna Boleynová - manželka Jindřicha VIII. - a to bychom tu mohli být do rána. Nicméně Svatá Anna je patronkou měst Innsbrucku, Florencie a Neapole, šťastných sňatků, manželství a porodů, drží svou ochrannou ruku nad vdovami, hospodyněmi, matkami a dělnicemi. Též je patronkou mlynářů, truhlářů, horníků, tkalců, soustružníků, mlynářů, tkalců, provazníků, kramářů, čeledínů, krejčích a krajkářů.. Má toho holka na triku, co? Budou se také konat Annenské poutě a tak si ten svátek užijeme my všichni.

Když jenom spím

24. července 2008 v 19:59 | ja |  Moje psaní
Prší, prší a stále prší. Venku je zima, doma musíme topit, Elince se nechce jít ven a stále se jí musíme věnovat. Knihu mám přečtenou, novou nemám, tak jsem odpoledne zapadla do ložnice a spala a spala, jako broučci. Půjde-li to takhle dále, budu přespaná. Chvíli jsem se probírala kulturním magazínem našeho městečka a už se těším na zítřejší vernisáž výstavy známého malíře - Oty Janečka. Bude-li hezky, v sobotu půjdu sledovat střeleckou soutěž. Nafotím-li něco tak se pochválím. Pro střeleckou soutěž namalovali bystřičáci krásné nové historické terče. Budu po nich pátrat a třeba je nafotím. A venku prší a prší. A mě se už nechce spát.

Co to je za fešáka?

23. července 2008 v 17:52 | ja |  Moje psaní
Takový fešák mě dneska překvapil ve městě. Byla jsem zvědavá, co se bude dít a zjistila jsem, že tuto sobotu se u nás koná u příležitosti 640. výročí založení města Bystřice pod Hostýnem, střelecká soutěž historických vojsk, kterou pořádá 8. regiment francouzské řadové pěchoty, v prostorách střelnice místního klubu biatlonu. Soutěže se zúčastní vybraní vojáci tří císařů jejich Veličenstev a hosté z Polska. V neděli se uskuteční pietní akt u kaple Sv. Vavřince a položení věnce u památníku obětem napoleonských válek zemřelých v bystřickém špitále.