Měla jsem sen! Zdálo se mi, že jsem byla úspěšná a perspektivná pracovní síla, kterou všichni obdivovali. Byla jsem zvána na zasedání dozorčí rady, na sedánek k řediteli, do slavnostně vyzdobeného sálu. Všichni mi gratulovali, sál se otřásal bouřlivým potleskem a já tam stála a tupě se usmívala. Proč tupě? Protože jsem ani v nejmenším netušila o co jde. Proč jsem tak slavná, co jsem provedla? Bylo příjemné prožívat chvíle slávy, přípitky a všechno kolem. Ale někde v duši jsem cítila, že se stal omyl, že se to všechno okolo netýká mojí maličkosti. Že někde, někdo, něco popletl. Na čele se mi objevily kapičky potu, začala mě z toho bolet hlava. To bude hrůza až to praskne! Blížila se chvíle, kdy jsem do připraveného mikrofonu měla promluvit. I začala jsem tradiční zdravici poděkováním všem, kdo mě jenom napadl. Myslím si, že jsem nevynechala ani vrátného a kluky od Security. Všichni na mě zírali v němém úžasu, páni s láhvemi šampaňského, dámy v malých večerních šatech, ze všech rohů blikaly besky reportérů. Říkám bylo to příjemné, pak ale chtěli něco vědět o mých plánech do budoucna. V tu chvíli jsem ze sebe vykoktala jenom několik slov. "Chtěla bych jít do důchodu", všichni strnuli a sál zašuměl. Pak se do mě všichni okolo pustili, jako, že nesmím, jak si to představuji a to , že si teda odskáču. Celá opocená a rozbolavěná jsem se probudila. Jak jsem byla ráda, že to byl jenom sen. Uf, dobře, že jsem jenom obyčejná ženská, která na takové akce nechodí. A toho důchodu se opravdu dočkám, slibuju.
Hlavně po tomto snu Ti to ze srdce přeji, ať je ten den raději už zítra...Motýl.