Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Dva na konci světa

23. června 2008 v 12:59 | ja |  Moje psaní
Moje dva obvody, pro něž jsem pracovala jako geriatrická sestra, starající se o staré lidi, měly dohromady velikou rozlohy a daly se nazvat obvody horskými. Zvláště ten jeden, daleko od našeho města, obnášel hodně roztroušených samot v lese, na pasekách apod. I ty obce měly rozlohu velkou a tak se často stávalo, že jsem nestačila přejít z jednoho konce na druhý a stihnout autobus, jež by mě dovezl zase dál. Musela jsem proto pokračovat po svých. V létě, to byla pohádka. Srdce se smálo nad pokosenými loučkami, upravenými zahrádkami, kde to vonělo kvítím a senem. Tu a tam jsem neodolala nabídce ovocných stromů, třešně, jaderničky, později hrušky a jablka. Čerstvá voda na zapití byla ve studánkách a místních studnách, u nichž ještě občas visel i hrníček nebo sklenička na napití. Nebyla jsem nikdy neopatrná, ale napít se z těchto nádob mi připadalo samozřejmé. Nikdy jsem si domů nepřinesla nepříjemnou nemoc. V lese jsem zase nepohrdla nabídkou lesních jahod, malin a ostružin. Veškerá nabídka mi stačila, nemusela jsem si ani nosit svačinu, Vzpomínám si na dobré lidi, kteří při stahování dříví z lesa mi nabídli slaninu a kus chleba, neboť jsem se s nimi musela posadit k ohni a počkat až silné stroje sjedou z kopce a nebudou mi křížit cestu. Popovídala jsem si s nimi, pozdravila je a šla zase dál. Od nich jsem se také dozvěděla o jedné zapadlé chalupě, kde žije starý manželský pár, jež má děti daleko a za nimi se stavují jenom lesní dělníci, občas pošťák na babetě, přiveze psaní a důchod. Jednou týdně k nim zamíří pečovatelka se svým autkem a nakoupí jim potřebné jídlo. Jinak žijí zcela sami v opuštěném cípu hor. Rozhodla jsem se, že je navštívím a poptám se na jejich zdraví. Oba byli několik let v důchodu, měli sice ještě hodně sil na život a práci kolem chalupy, ale dolů do dědiny už nechodili. Cesta k nim veld apo velikánské louce a až na samém vršku kopce jsem spatřila rozlohu údolí a dole se krčící stavení. Bylo parné léto, kolem to vonělo senem a z lesa se ozývalo pobekávání srnčat. V chalupě jsem našla jenom stařenku. Byla drobná, a na neznámou osobu se netvářila zrovna přívětivě. Oni nic nepotřebují, k doktorovi jdou až je potřeba. Zdálo se, že u nich nepochodím. Najednou se ozval v síňce štěkot psa a dupání nohou. To se vrátil pan domácí. Otevřely se dveře a v nich stál opravdovský vládce hor. Vysoký, seschlý stařík se sukovicí v ruce a na zádech se mu kolébala puška. Podíval se na svou ženu, pak na mě a zeptal se, co prý prodávám. Napadl mě spásný nápad, trochu jejich nedůvěru prolomit." Ano, prodávám", řekla jsem schválně abych poznala jak budou reagovat." A co ?" zeptal se stařík. Začala jsem jim nabízet zdraví, dlouhý spokojený život, případně odstranění potíží. Hleděli na mě a nevěděli jak odpovědět. Po chvilce nedůvěry mě pozvali do kuchyně a stali se z nás dobří známí. Nechali si poměřit tlak, něco jsme si popovídali o tom jak žijí a čím se živí. Dala jsem jim číslo na našeho pana doktora, protože jsem viděla, že telefon mají. Odcházela jsem s pocitem dobře vykonané práce. Bylo mi jasné, že se k nim tak často nedostanu, ale hřálo mě u srdce pomyšlení, že ti dva, tam daleko od lidí, mají jistotu, že o nich ve městě víme a v případě potřeby je najdeme. Jo, najdeme, asi tak, jako jsem hledala po lese hajného! Ale o tom zase příště.
 


Komentáře

1 Obycejna zenska | Web | 25. června 2008 v 16:53 | Reagovat

Tak to jde. Jesteze jsi nedoputovala k nejake te Pernikove chajde na svych pochuzkach pres hory a doly, pres divoke lesy. ;o)

2 hadimrcha | Web | 26. června 2008 v 10:25 | Reagovat

No ale časem se dozvíš, že jsem daleko od Perníkové chaloupky nebyla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama