Moje dva obvody, pro něž jsem pracovala jako geriatrická sestra, starající se o staré lidi, měly dohromady velikou rozlohy a daly se nazvat obvody horskými. Zvláště ten jeden, daleko od našeho města, obnášel hodně roztroušených samot v lese, na pasekách apod. I ty obce měly rozlohu velkou a tak se často stávalo, že jsem nestačila přejít z jednoho konce na druhý a stihnout autobus, jež by mě dovezl zase dál. Musela jsem proto pokračovat po svých. V létě, to byla pohádka. Srdce se smálo nad pokosenými loučkami, upravenými zahrádkami, kde to vonělo kvítím a senem. Tu a tam jsem neodolala nabídce ovocných stromů, třešně, jaderničky, později hrušky a jablka. Čerstvá voda na zapití byla ve studánkách a místních studnách, u nichž ještě občas visel i hrníček nebo sklenička na napití. Nebyla jsem nikdy neopatrná, ale napít se z těchto nádob mi připadalo samozřejmé. Nikdy jsem si domů nepřinesla nepříjemnou nemoc. V lese jsem zase nepohrdla nabídkou lesních jahod, malin a ostružin. Veškerá nabídka mi stačila, nemusela jsem si ani nosit svačinu, Vzpomínám si na dobré lidi, kteří při stahování dříví z lesa mi nabídli slaninu a kus chleba, neboť jsem se s nimi musela posadit k ohni a počkat až silné stroje sjedou z kopce a nebudou mi křížit cestu. Popovídala jsem si s nimi, pozdravila je a šla zase dál. Od nich jsem se také dozvěděla o jedné zapadlé chalupě, kde žije starý manželský pár, jež má děti daleko a za nimi se stavují jenom lesní dělníci, občas pošťák na babetě, přiveze psaní a důchod. Jednou týdně k nim zamíří pečovatelka se svým autkem a nakoupí jim potřebné jídlo. Jinak žijí zcela sami v opuštěném cípu hor. Rozhodla jsem se, že je navštívím a poptám se na jejich zdraví. Oba byli několik let v důchodu, měli sice ještě hodně sil na život a práci kolem chalupy, ale dolů do dědiny už nechodili. Cesta k nim veld apo velikánské louce a až na samém vršku kopce jsem spatřila rozlohu údolí a dole se krčící stavení. Bylo parné léto, kolem to vonělo senem a z lesa se ozývalo pobekávání srnčat. V chalupě jsem našla jenom stařenku. Byla drobná, a na neznámou osobu se netvářila zrovna přívětivě. Oni nic nepotřebují, k doktorovi jdou až je potřeba. Zdálo se, že u nich nepochodím. Najednou se ozval v síňce štěkot psa a dupání nohou. To se vrátil pan domácí. Otevřely se dveře a v nich stál opravdovský vládce hor. Vysoký, seschlý stařík se sukovicí v ruce a na zádech se mu kolébala puška. Podíval se na svou ženu, pak na mě a zeptal se, co prý prodávám. Napadl mě spásný nápad, trochu jejich nedůvěru prolomit." Ano, prodávám", řekla jsem schválně abych poznala jak budou reagovat." A co ?" zeptal se stařík. Začala jsem jim nabízet zdraví, dlouhý spokojený život, případně odstranění potíží. Hleděli na mě a nevěděli jak odpovědět. Po chvilce nedůvěry mě pozvali do kuchyně a stali se z nás dobří známí. Nechali si poměřit tlak, něco jsme si popovídali o tom jak žijí a čím se živí. Dala jsem jim číslo na našeho pana doktora, protože jsem viděla, že telefon mají. Odcházela jsem s pocitem dobře vykonané práce. Bylo mi jasné, že se k nim tak často nedostanu, ale hřálo mě u srdce pomyšlení, že ti dva, tam daleko od lidí, mají jistotu, že o nich ve městě víme a v případě potřeby je najdeme. Jo, najdeme, asi tak, jako jsem hledala po lese hajného! Ale o tom zase příště.

Tak to jde. Jesteze jsi nedoputovala k nejake te Pernikove chajde na svych pochuzkach pres hory a doly, pres divoke lesy. ;o)