Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2008

Hledí na nás se zhora

12. června 2008 v 13:59 | ja |  Moje psaní
Jdete si tak letní ulicí, sluníčko krásně svítí, v ruce máte zmrzlinu a cítíte se dobře. Je vám fajn, ale přeci jenom , něco vás ruší. Máte pocit, že se na vás někdo upřeně dívá. Rozhlížíte se kolem sebe, nic. Ujdete dalších pár metrů, zase nic. Je to k nevíře, ale pocit se stále vrací a zesiluje. Co to jenom může být. Hledáte lavičku, usedáte na ni a dojídáte zmrzlinu. V tom vám pohled spočine na fasádě protějšího domu. Je to tam! Svalnatý Atlas držící zeměkouli a celý balkon se na vás trpce usmívá a chívílemi máte pohled jako by na vás mrkal. Jedete pohledem dále a vidíte několik postav v nikách na zdi prastaré budovy na konci ulice. O čem asi přemýšlí tan zamyšlený stařec nad kostelem, kam ukazuje žena se závojem. Nevíte, Jsou staří, ale pořád krásní. Chodte někdy s hlavou výš než ramena a podívejte se po nich.
Chladný kámen na některých fasádách přímo láká ke zvěčnění. Se zhora se na nás dívají kamennými pohledy a naše lidské starosti se jim zdají malicherné. Jsou nad námi, nad časem a nad světem. Kamenné tváře, sochy a jiné ozdoby starých budov.

Čím jsem byla v minulém životě?

11. června 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Výpis z minulého života
Pro ženu narozenou : 5.1. 1952
Narodila jste se v roce 975 jako žena někde na území dnešní střední Anglie, kde jste pracovala jako klenotník, hodinář nebo sběratel. Byla jste člověkem, kterého přitahovalo vše nové a odlišné, zároveň jste milovala změny, což se týkalo také umění, hudby, vaření, tance atd..
Její poslání v tomto životě :
Vaším posláním je učit se. Měla byste praktikovat a využívat moudrost, která je obsažena v psychologických vědách, ale také ve starodávných letopisech.
Bylo by zajímavé, kdyby to byla pravda. A z těch tří možností bych si asi vybrala toho klenotníka. Mít tak svou dílnu, v ní vyrábět šperky, pro dvůr, její veličenstvo a smět se tak podílet na nádheře a bohatství dvora. Na druhé straně zase mít neustálý strach, že dílnu přepadnou a vyplení. Jinak psychologie patřila k mým nejoblíbenějším předmětům. Studovat letopisy a staré tisky je také zábavička, jako dělaná pro mě. Ať už si celé povídání o minulém životě vymyslel, kdo chtěl , skoro se trefil do mých zálib.

Trochu reklam

10. června 2008 v 11:06 | ja |  Moje psaní
Tohle jsem dostala včerejší poštou. Po přečtení jsem se začala nezřízeně smát. Už dlouho mě nic tak nepobavilo. Nedalo mi to a musím se s Vámi o to podělit.
Úvaha o úloze starších žen v reklamních spotech:

NĚKDY SI ŘÍKÁM, ŽE NEJHORŠÍ NA SVĚTĚ JE BÝT ŽENA STARŠÍ 50-TI LET.
MLADŠÍ HOLKY VESELE MENSTRUUJÍ S TAMPONY OB A VLOŽKAMI ALWAYS. MEZI TENISEM V BÍLÝCH KALHOTÁCH A PŘELÉVÁNÍM MODRÉ TEKUTINY SI SEM TAM PŘEPEROU NĚJAKÉ TO PRÁDÉLKO V ÚPLNĚ NOVÉM PRACÍM PROSTŘEDKU TIDE. KDYŽ MÁ TAKOVÁ NYMFA HLAD, TAK SI DÁ JOGURT S 0.1 % TUKU DANONE, NEBO VÝBORNOU POLÉVKU "JAKO OD MAMINKY".
POKUD CHCE MLSAT, TAK JEDINĚ ČOKOLÁDOVÉ BONBONY TOFFIFE
A MERCI….SAMOZŘEJMĚ PO JAKKOLI VYSOKÉ DÁVCE ČOKOLÁDY NEZTLOUSTNE. MLADÉ DĚVČE JISTĚ NEZAPOMENE HODINY TELEFONOVAT SVÝM KAMARÁDKÁM SE ZARUČENĚ LEVNÝM TARIFEM OD OPERÁTORA XY. ÚSPĚŠNÝ DEN PAK ZAKONČÍ KOUPELÍ V RADOXU.

A MLADÝ KLUK? TEN MÁ PROGRAM JEŠTĚ PESTŘEJŠÍ! KDYŽ SE OHOLÍ
DOHLADKA S ŽILETKAMI GILETTE, TAK HNED SVOU HLADKOST VYZKOUŠÍ NA KOLEMJDOUCÍ KRASAVICI. PO DOKONALÉM OHOLENÍ SI VYRAZÍ SVÝM NOVÝM NISSANEM,TOYOTOU ATD...A OPĚT ZA DĚVČATY! PŘED OČEKÁVANÝM VÝKONEM POUŽIJE ANTIPERSPIRANT OLD SPICE A PO VÝKONU VYZKOUŠÍ TOALETNÍ VODU CROSSMAN. KDYŽ DÁ NA CHVÍLI HOLKÁM POKOJ, TAK JDE S KAMARÁDY NA PIVO. HLAD ZAŽENE U KFC A CHUŤ NA NĚCO SLADKÉHO ZASE TYČINKOU SNICKERS. VEČER PAK STRÁVÍ VE SPOLEČNOSTI SVÝCH PŘÁTEL A SKLENIČKY TULLAMORE DREW. KDYŽ MÁ MLADÝ MUŽ SVOJE DNY, DÁ SI JEŠTĚ NAVRCH FERNET.

TEĎ SE MRKNEME NA DĚDEČKY. TI UŽ SICE POUŽÍVAJÍ KOSTNÍ PREPARÁT PROENZI3 A LÉK NA PROSTATU, ALE SE ZARUČENÝM VÝSLEDKEM! KDYŽ UŽ MAJÍ POTÍŽE SE ZÁDY, TAK JE LEHCE ODSTRANÍ MASTIČKOU FASTUM GEL A PAK TO JDOU OSLAVIT SE SVOU MLADOU MILENKOU, NEBO PŘINEJHORŠÍM S VNOUČATY. NO, A KDYŽ JDE O OPRAVDU SENILNÍHO STAŘÍKA /KTERÝ V MLÁDÍ UZAVŘEL ŽIVOTNÍ POJISTKU/, TAK SI NA SKLONKU ŽIVOTA DĚDA JEŠTĚ ZALETÍ DO KOSMU NA VÝLET.

A JAK JE NA TOM BABIČKA?
POKUD JE VE SPOLEČNOSTI PŘÁTEL, TAK JÍ Z HUBY POŘÁD PADÁ PROTÉZA A BEZ LEPIDLA SE ANI NEZASMĚJE.. KDYŽ SI UVAŘÍ NĚCO DOBRÉHO, TAK MÁ POTÍŽE SE STOLICÍ A BEZ GUTALAXU SE NEVYKAJDÍ.PŘI PROCHÁZCE NA MOŘSKÉM POBŘEŽÍ BABKU TRÁPÍ ÚNIK MOČI A NEPOMŮŽE JÍ NIC. JEN MUSÍ NAVÍC NOSIT PAMPERSKY.
KDYŽ SI VEČER ASPOŇ TROCHU ZATANCUJE NA PARKETÁCH, TAK ZA TREST JE NUCENÁ VYTÍRAT PRONTEM PODLAHU AŽ DO RÁNA.
VĚRU, STARŠÍ ŽENY MAJÍ TĚŽKÝ ÚDĚL !
Tak jak se vám to líbilo? Pěkné, že?

Podivný sen

9. června 2008 v 9:52 | ja |  Moje psaní
Měla jsem sen! Zdálo se mi, že jsem byla úspěšná a perspektivná pracovní síla, kterou všichni obdivovali. Byla jsem zvána na zasedání dozorčí rady, na sedánek k řediteli, do slavnostně vyzdobeného sálu. Všichni mi gratulovali, sál se otřásal bouřlivým potleskem a já tam stála a tupě se usmívala. Proč tupě? Protože jsem ani v nejmenším netušila o co jde. Proč jsem tak slavná, co jsem provedla? Bylo příjemné prožívat chvíle slávy, přípitky a všechno kolem. Ale někde v duši jsem cítila, že se stal omyl, že se to všechno okolo netýká mojí maličkosti. Že někde, někdo, něco popletl. Na čele se mi objevily kapičky potu, začala mě z toho bolet hlava. To bude hrůza až to praskne! Blížila se chvíle, kdy jsem do připraveného mikrofonu měla promluvit. I začala jsem tradiční zdravici poděkováním všem, kdo mě jenom napadl. Myslím si, že jsem nevynechala ani vrátného a kluky od Security. Všichni na mě zírali v němém úžasu, páni s láhvemi šampaňského, dámy v malých večerních šatech, ze všech rohů blikaly besky reportérů. Říkám bylo to příjemné, pak ale chtěli něco vědět o mých plánech do budoucna. V tu chvíli jsem ze sebe vykoktala jenom několik slov. "Chtěla bych jít do důchodu", všichni strnuli a sál zašuměl. Pak se do mě všichni okolo pustili, jako, že nesmím, jak si to představuji a to , že si teda odskáču. Celá opocená a rozbolavěná jsem se probudila. Jak jsem byla ráda, že to byl jenom sen. Uf, dobře, že jsem jenom obyčejná ženská, která na takové akce nechodí. A toho důchodu se opravdu dočkám, slibuju.

Bylo to tak snadné

8. června 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Blíží se dovolené, doba slastného nic nedělání, opékání se u vody, grilovacích dýchánků, dlouhých výletů a s nimi spojenými puchýřemi na nohách. Kdo by se na toto období netěšil. Vždyť se za celý rok naděláme dost. Je tomu tak už celou věčnost, že se lidé těší na dny volna. Nebylo to jiné ani v době mého dětství. Každý rok jsem se nemohla dočkat konce školních dnů a začátku prázdnin. Příhoda, kterou tady chci zmínit se odehrála v době pozdější, v době mého studia na střední škole. Každý rok jezdila naše škola na povinný plavecký výcvik do Piešťan. Bylo to vždycky báječné, však to znáte. Většina spolužáků už plavala o sto šest, jenom nás 5, prostě stálo ve vodě a pevně se drželo madel. Bylo mi to strašně trapné, Kolem mě plavali i malí cvrčci a já nic. Tak to by v tom byl čert, abych to nezvládla. Náš plavecký instruktor se právě věnoval dvěma přitažlivějším kolegyním. Vzdálila jsem se od skupinky a opatrně jsem se blížila do větší hloubky. Kdo byl někdy v Piešťanech ví jak je nádherně teploučká voda na koupališti Eva. A v tak teplé vodě není problematické vydržet i hodinu. Teplá voda, nad hlavou sluníčko, bublající potrubí, z něhož mi voda tekla na záda. Koho by to neunavilo. Jak jsem tam tak postávala a sledovala dění kolem sebe, nevnímala jsem své tělo. které se v té teplé vodě zbavilo strachu a občas jsem se bez jakýchkoliv následků našla ležíc na hladině. No, tak to je přece báječné, ona mě ta voda sama nese! Nevím jak to bylo možné, ale najednou jsem plavala na hladině , nohy poslušně nade dnem a já už věděla jak se to dělá. Z radosti jsem se odrazila od okraje a jako bych to dělala denně, jsem se pustila ke skupince neplavců. Ti na mě hleděli nevěřícně, koukali se na dno, zda po něm nejdu, ale já opravdu plavala. Byla jsem nesmírně šťastná, že to umím. Nevadilo mi, že mám záda spálená a v noci nemohu spát. Nemohla jsem se dočkat druhého dne a našeho dalšího plaveckého kurzu. Do Piešťan nás neplavců jelo pět. Nazpátek se vraceli čtyři. Já už k nim nepatřila. Plavání se stalo mou velkou vášní.

Noční trochu jinak

7. června 2008 v 9:25 | ja |  Moje psaní
Miluji noc! Noční ticho na oddělení, spokojené oddechování nemocných signalizuje, že je všechno v pořádku. To je okamžik, kdy si sedám na několik minut na terasu a poslouchám noc. Obloha se třpytí množstvím hvězdiček, všude je božský klid. Ptáci se ukryli do větví stromů, zavřeli zobáčky a spí. Kočky, jichž je nemocniční areál plný jsou v polích na lovu, žádné auto už nejede. Mír! To jsou chvíle, které mám ráda a pro něž si vždycky najdu chvíli. Sedím na lavičce a dívám se na nebe. kolik asi je takových míst jako naše země? Co když tam někde daleko taky sedí nějaká sestra a dívá se na naši hvězdu. Chladivý větřík mi z čela odvívá dotěrné myšlenky a mi je moc fajn. Crrr, crrr, crrr, ozve se z budovy a zvuk zvonku přeruší božský klid. Ne, není to u mě, moje oddělení spokojeně spí, ale zvuk telefonu, mě vytrhl z krásného nicnedělání. Musím pokračovat v práci. Tak zase někdy jindy.


Není samota jako samota

5. června 2008 v 11:35 | ja |  Moje psaní
Jsem ráda sama!!! Opravdu, jsem, ale jenom nějakou chvíli. Jako malá jsem si ve chvílích samoty, které bývaly velmi vzácné, představovala , že jsem jako ta Robinsonka na pustém ostrově. Nikde nikdo, jenom písek, a moře. Na urovnaném písku zůstávají jenom moje stopy, ve vysoké trávě, kterou jsem právě prošla, zůstala cestička, která se po chvíli zavřela. Zdálo se mi to idylické a nikdy mi nevadilo, že bych asi sama nezabila žádné zvíře. Plavat jsem v té době ještě neuměla, tak nevím co bych asi jedla. Ale byla to krásná představa. Později jsem si představovala , že jsem dospělá a zůstala jsem sama se svými dětmi. Vždycky to byla dvojčátka, páreček. Hrála jsem si na obchod, kde jsem byla zároveň kupující i prodavač. Když mi jednou moje babička řekla, že je to pěkná hloupost, že by sama nikdy nechtěla být, nevěřila jsem ji. Dětské představy jsou jiné , než naše dospělácké. Babička opravdu sama nechtěla být, ani to neuměla. Po dědečkově smrti se samotou utrápila a odešla po půl roce za ním. Nechápala jsem to, vždyť nás byl plný dům. Jak se mohla cítit sama? Dneska už pomalu začínám její pocity chápat. Samota, kdy máte prázdný dům, a víte, že úderem půl třetí se otevřou dveře a vejde vaše polovička, samota, kdy večer sedíte u televize a víte že přijede syn, samota, kdy vám sice prázdno bije do očí, ale víte, že se k vám nahrne rodinka s vnoučaty, tak taková samota je vítaná a takovou mám ráda. Dokonce si ji snažím vychutnávat, při kávě, s Elinkou na klíně, na lávce na zahradě. Poslouchám ruch okolí a jsem "sama". Ztratit toho druhého a vědět, že už nepříjde, tak to je samota, kterou moje babička nechtěla a naunesla. Doufám, že je od nás nahony vzdálena.

Ráno ve spěchajícím městě.

3. června 2008 v 17:16 | ja |  Fotografie
Nevěřila bych, že je možné najít na každém, kroku námět na fotografii. Vzala jse si svého miláčka včera s sebou na noční. Už cestou ve vláčku jsem udělala několik fotografií, neboť fotící maniak se už ze mě dávno stal. Ráno jsem se vydala probouzejícím se městem, abych zvěčnila několik prchajících okamžiků. Na Jitčině blogu byla vyhlášena soutěž, tak jsem ji tam své dílko poslala. Je mi líto nepodělit se s vámi o pár záběrů.

20 000

2. června 2008 v 10:56 | ja |  Víte, že?

Nedávno jsem slavila rok od založení blogu. Dneska se na počítadle objevilo číslo 20 000. Kdo byl ten dvacetitisící, jež se proklikl ke mě, nevím. Všem ale velmi děkuji, za vaši přízeň a doufám, že i nadále budu mít co vám nabídnout a vy budete mít k přečtení nějakou zajímavost. Ještě jednou děkuji všem.