Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2008

Sobota

21. června 2008 v 20:19 | ja |  Moje psaní
Krásná byla dnešní sobota. Krásná, co se počasí týká, bylo skoro nedýchatelné horko. Měla jsem volno a tak jsem si užívala. Nejdříve doma s polovičkou u kafíčka. Pak s mladýma a malým Peťkou. Je s ním legrace i když stejně jako každé malé dítě dokáže i zlobit. Po dobrém obědě jsme se vydali do města na procházku. Horké ulice nás brzo zahnaly do příjemného prostředí maličké cukrárny. Pěkný interier trošku kazila obsluha, která se na nás dost nevraživě dívala. Podotýkám, že cukrárna byla prázdná. Ještě nedávno obsluha nosila objednané ke stolečkům, dneska si musíte všechno donést ke stolu. S malým klukem, který je živý jako stříbro, je to trošku obtížné. Když jsme konečně usedli k dobrotám, zdálo se být vše v úplné pohodě. Petřík velmi brzo zjistil, že přes cukrárničku protéká malinký potůček. Zaujaly ho barevné květy plovoucí po hladině. V horkém dni bylo pro něj příjemné se trochu vodou osvěžit. Po příjemně prožitém odpoledni jsme se ještě vydali do parku, krmit kačenky. Venku se občas zatáhla obloha, ale vzduch byl stále jako v prádelně. Nedýchatelno. Lavečky byly skoro plné, ale nakonec jsme místečko našli. Krmení je pěkná zábava, dětem se líbí a čas při ní pěkně utíká. Pak si malého darebu rodiče odvedli a já si šla domů chladit čelo a odpočívat nohám. Zítra mě čeká denní služba. Nevadí, ale dnešní den byl opravdu krásný.

Na Balatoně

21. června 2008 v 10:19 | ja |  Moje psaní
Vlezla jsem si do vody a užívala si té sluneční pohody. Vlnky lehce šplouchaly, kolem bylo jenom pár cachtajících se lidiček. Jinak modrá obloha a sluníčko. Nedozírná vodní hladina mě unášela do dálky. Až tam kde se červenaly a houpaly na hladině bojky. Tak to jsem už teda pěkně daleko pomyslela jsem si. Jednou rukou jsem uchopila bojku a stoupla si na její dolní okraj. Nikde nikdo, jenom voda a klid. Kousek odem mě se vynořila něčí hlava. "Slečno, víte jaká je tady hloubka?" Nevím a je mi to srdečně jedno, plavat umím tak co, pomyslela jsem si. Na tu podivnou hlavu jsem hodila jen pohrdlavý úsměv a dál se houpala na bojce. V dálce zahoukal parníček a já se dala na zpáteční cestu. Kolem mě se mihl stín, to pod vodou proplulo několik rybek. Vážka letící vzduchem měla úplně duhová křídla, zavrčela, jako malý vrtulník a zmizela v dálce. Ráj, přímo rajská pohoda. Když jsem se dostala ke břehu a nohama nahmatala dno plné říčních škeblí, uvědomila jsem si, že nejsem u moře ale jenom na Balatonu. Nevadí, je to tam stejně krásné a i když voda není azuro, plave se v ní stejně dobře.

Hledí na nás se zhora II.

19. června 2008 v 14:03 | ja |  Fotografie
Pozvednete-li občas hlavu výš než ramena, uvidíte mnoho nevídané krásy.

Jedna kulička za druhou

18. června 2008 v 14:00 | ja |  Moje psaní
Tak již zrají, je jich plný strom a jsou náramně dobré. Ptáte se kdo? No přece višně. Máme na zahradě jediný strom, višničku, kterou jsme zasadili našemu druhorozenému. Prvorozený měl třešeň, ale ta se zlomila a musela pryč. Na višničce se dlouho neurodilo nic. Až poslední dobou se jenom černá. Nevím jak máte višně rádi ale já docela ano. Nedají se sice na jídlo srovnat s třešněmi, ale na koláči a jako džem jsou nejlepší. Tak jsem se dala do česání, pozvala naši mladou a dali jsme se do práce. Petřík měl černé nejen ruce, ale i celý obličej. Elinka si lehla pohodlně do stínu a spala. Teď mám dva košíky višní a čeká mě nejhorší práce vypeckovávání. To nedělám ráda. Člověka bolí záda a práce neubývá. Vzpoměla jsem si, že moje babička měla speciální vypeckovávací kleště, ty byly fajn, někam se však stratily . Vůbec nevím zda ještě něco takového dnes existuje? Nevíte někdo?

Památník -je od slova pamatuj.

17. června 2008 v 11:20 | ja |  Moje psaní
Ta útlá malá knížečka! Kdo by ji neznal. Měli jsme ji jistě všichni, někdo dříve, někdy později. Památníček. Malá literární dílka, která do něj zapisovali naši spolužáci se od nepaměti opakují. Hned na prvním listě toho mého stojí -" Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat." Leží přede mnou a stejně jako deník, je památkou na dávno uplynulé časy. Jsou v něm obrázky úsměvné, namalované neumělou rukou prvňáka, okopírované kresby z dětských knih i nádherné perokresby a drobné malby rodičů mých spolužáků. Jsou velmi drobounké a některé se pomalu začínají z papíru vytrácet. Jedno však mají společné, jsou kreslené a psané s důvěrou, že ten, komu patří na nás nezapomene. Tak v něm například čtu -"V srdci je útěcha v duši je žal, vzpomeň si ... kdo Ti to psal." - " Život je jako pohádka, již vyprávějí před krbem, je trochu smíchu - trochu slz a málo pravdy v něm." - "Až jednou po letech, upřes zrak svůj sem, budiš Ti lístek ten vzpomínkou, pozdravem."
Mám památníček po své mamince. Je stejný jako všechny. Jenom některé veršíky jsou zvláštní. Bylo před válkou, doba, která nepřála budoucnosti a přesto se do památníčku dostalo i toto.:"Buď trpělivou, uč se slyšeti jen dobro a k potupám buď hluchou a zdrženlivou, k bližním shovívavou! Pamatuj si v budoucím životě: Dobrý člověk vidí všude jen dobro a krásu, špatný na špatné věci se dívá. Každá věc má dvě stránky. Hleď vždy na tu dobrou a zachováš si klid ve svém životě." - 17.ledna 1937 . Tato slova napsal maminčin milovaný pan profesor, jehož budoucnost měla být již jenom krátká, zahynul v roce 1945 v Mauthausenu. Další zápis je ze dne 3. července 1942 - Jan Neruda - Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil - Tebe bych národe, Tebe bych nepřežil..... Své spolužačce L.K. Těch básniček a citací je tam mnoho, jsou lepší i horší. Lidé, kteří je napsali si to jistě už nepamatují, mnozí již nežijí. Zůstává po nich jenom památka v Památníčku.

Deníček

16. června 2008 v 8:00 | ja |  Zaujalo mě
Na několika stránkách jsem našla opis několika záznamů z deníků dnes již dospělých žen a dívek. Svůj deník si pečlivě střežím, zůstal mi jeden z celkového počtu 6. Škoda, při jedné špatné náladě letěly všechny do koše. O to víc, si vážím deníku své maminky, která si v něm zaznamenává zmatky a pocity svého mládí. Deníček je to zvláštní, kožený s malým zámečkem na klíček. Určitě byl jeho obsah tajný, protože zámek je opotřebovaný a klíček pevně přivázán k přední straně.
Několik vět zde uvedu:

Stratila jsem dívčí smích

Co se to se mnou stalo? Vodila jsem dívky z oddílu lesem, svůj smích i vtip jsem na potkávání rozdávala.Nikdy mě nikdo nemohl přistihnouti ve špatné náladě,I když jsem byla menšími ranami osudu vláčena a smýkána, nestěžovala jsem si. Poprve mne zasáhl dráp života a mi bylo teprve 17 let. Srdce mi krvácelo a duše pozvolna hynula.
Tak si stýská 17.dubna 1945
Na další stránce píše:

Bezstarostnost mládí

Blíží se zima, bude brzy sněžit a mrznout, budeme lyžovati. Za den však člověk promrzne a touží po teple a horkém čaji. Musí se topit- nemáme však přichystáno ještě dříví. V lese je zbytků dřeva, které jen trouchniví a rozpadává se. Pět se nás vydalo na cestu do hor - dnes však pro práci. Naneseme si dřeva, aby nám nebyla zima a mohli se mezi lyžováním ohřát. Počítáme dohromady 112 jar. Jsme veselé a bezstarostné mládí.
Tolik záznam ze dne 2. prosince 1945
Některé zápisy již takřka nejdou přečíst jiné nepřeložím, jsou psány těsnopisem, který jsem se bohužel nenaučila, přes veškerou snahu. Nevím,co ošklivého se jí v dubnu stalo a proč byla tak smutná, nevím ani kam nosily to dříví z lesa, ale určitě vím, že v tu zimu lyžovaly a jezdily na sáních.

V. ročník Běhu na Svatý Hostýn

15. června 2008 v 9:55 | ja |  Moje psaní
Traťový rekord v běhu na pět kilometrů do vrchu viděli diváci 14. června na Svatém Hostýně. Závodu, který je započítáván do seriálu závodů Českého poháru v běhu do vrchu, se zúčastnilo 107 běžců, z nich někteří se přihlásili doslova na poslední chvíli. Nebyl tedy překonán účastnický rekord z loňského roku (130 závodníků), ale počasí a přítomnost Tomáše Blahy z AK Asics Kroměříž ovšem zajistily zlepšení traťového rekordu na 21:33. Role startéra se ujal olympijský vítěz ve skoku na lyžích pan Jiří Raška.

Nejlepší žena, Jana Žaludková, protnula pomyslnou cílovou pásku v čase 28:30. To už se do cíle pomalu blížili i nejstarší účastníci, 73 letý Jaroslav Gaman, stejně starý Vladislav Knebl a benjamínek závodu Dominik Janek (7 let).
Čekání na určování pořadí jednotlivých kategorií a tisk diplomů zpříjemnil všem přítomným seskok parašutistů a předvedení záchranné akce z vojenské helikoptéry na louce u baziliky.

Závod v nádherném prostředí Hostýnských vrchů se běžel pod záštitou náměstka hejtmana Zlínského kraje Vojtěcha Jurčíka. Běh se uskutečnil také díky laskavosti několika sponzorů v čele se Zlínským krajem, ochotné spolupráci města Bystřice pod Hostýnem a dalších drobných partnerů.
Tolik oficiální stránky.
Byla jsem se podívat a něco málo jsem nafotila.

Víkendový pozdrav

14. června 2008 v 10:14
Všem svým návštěvníkům přeji hezký víkend, pokud to půjde tak hodně sluníčka a ty teploty, no tak ty ať má každý jaké si přeje, třeba i mráz.

Červnová soutěž

13. června 2008 v 21:20 Diplomy
Ani jsem nedoufala v takové umístění. Děkuji všem kdo mi dali svůj hlas.

... on kejch, a tele padlo...

13. června 2008 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Bojíte se injekce a injekční stříkačky, či pohled na krev vám vhání bělobu do tváře? Vím, není to nic příjemného, ale mohu vás ujistit, že nejste sami. Nevěřili by jste tomu, ale tito "hrdinové", se vyskytují ve všech věkových skupinách, u žen i mužů, bez rozdílu povolání. Vzpomněla jsem si na jednu příhodu, která se před několika roky odehrála u nás na obvodním středisku. Chodíval k nám jeden muž, který byl tak velký, že jen tak tak prošel dveřmi s pokrčenou hlavou. Byl příjemný, společenský a měla jsem ho docela ráda. Přícházel tak jednou za čtvrt roku pro léky, které dlouhodobě užíval. Nebylo jich mnoho a on, stejně jako mnho dalších s nimi náramně šetřil, aby k nám tak často nemusel. Jednou v zimě se nachladil a přišel si pro nějakou záchranu, jak říkal . Lékař ho vyšetřil a doporučil mu, mimo jiné injekci Celaskonu s Calciem do žíly. Nebránil se a klidně stál. Víte, ono to chvilinku trvá, než se ampulka nařízne a stříkačkou naberete její obsah. Než jsem tak učinila ozvala se vedle mě rána a řinkot skla. To pan .... nevydržel pohled na stříkačku a jehlu a poroučel se k zemi. Protože to byl chlap jako hora, neměla jsem sílu položit jej na lehátko. Podložila jsem mu hlavu a zvedla nohy. Po chvííli se pán vzpamatoval a sám se zvedl ze země. Omlouval se a prosil, abych to nikde neříkala. Injekci si pak nechal hrdinně píchnout v sedě, s hlavu otočenou ke dveřím. Když odcházel, otočil se na mě a opět žádal o diskreci. Dneska už to prozradil smím, už nežije. A jen pro zajímavost ,víte čím onen člověk, jehož pěsti mohly zabíjet byl? Řezník.
.