Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2008

Moje poprve IV.

30. června 2008 v 9:13 | ja |  Moje psaní
Moje cesta do prvního zaměstnání proběhla celkem dobře. Ráno jsem nezaspala, vlak mi neujel, jenom při vstupu do areálu nemocnice se mi trochu roztřásla kolena. Prošla jsem parčíkem kolem porodnice, a vklouzla do suterénu, kde vždycky bývalo krásně chladno. Mé potem orosené čelo tady uschlo a do prvního patra jsem vstupovala v pořádku. Paní vrchní mě hned všem představila a zavedla mě do pokojíku. Tam mě zanechala samu. Po převlečení do krásné nové uniformy jsem si nasadila vysoký, silně naškrobený čepeček. Ještě pohled do zrcadla a byla jsem připravena na svou první směnu. Celý její průběh je již zastřen časem, ale jedno si pamatuji docela přesně. Onen naškrobený čepec mi neustále sjížděl na jednu stranu. Sponky jej nebyly schopny udržet. Těsně před maturitou jsem se nechala ostříhat na kluka a vlasy zatím nedorostly. Celou svou první pracovní směnu jsem odbíhala k nejbližšímu zrcadlu a upravovala si čepec. Ona krásná ozdoba hlavy, mi tak znepříjemnila první pracovní den, že jsem si kvůli ní nechala narůst dlouhé vlasy, jen proto, aby měla na čem držet. Tak, to byla moje první směna v životě. Stejně si ale myslím, že sestřičky v dřívějších uniformách a s čepcem na hlavě, nemocným ještě dlouhá léta chyběly a možná, že některým chybí ještě dneska. Co říkáte, líbila se vám sestřička v čepečku více než nyní?

Včera na zahrádce u piva

28. června 2008 v 11:19 | ja |  Moje psaní
Byla jsem s kamarády na pivo. Mnoho času jsem sice neměla, ale neodolala jsem. To víte v takovém parnu to jinak nejde. Seděli jsme v zahrádce a dobře se bavili. Kolem chodily davy žížnivých a zaprášených lidiček a chvílemi se mi zdálo, že na nás závistivě pokukují. Víte, dneska je těch zahrádek kolem tolik, že není problém cestou na vlak jich navštívit několik. Byla jsem zvána na pokračování, ale já už jsem daleka takových věcí. Několikrát jsem se poučila, že pořekadlo - Všeho s mírou, je bohužel pravdivé. Prožívala jsem, samozřejmě jako mládě, několik velmi nepříjemných chvil. Představte si, že po jedné akci, která byla velmi divoká, se probudíte v cizím pokoji, s úplně cizím člověkem. Nepřála bych vám ten pocit. Také není příjemné, když se po akci vrátíte ráno do zaměstnání. a všichni se na vás usmívají a po očku sledují vaše reakce. Nu, zkrátka, dneska už delší dobu znám svou míru a každou takovou akci si vychutnávám s minimem alkoholu. O to více si pamatuji a mám víc vzpomínek. Jak jsme např. učili Dalibora housti, nebo jak se pletou oteplovačky pro naše polovičky. Vzpomínek je mnoho a je jenom škoda, že už jsou většinou jenom vzpomínkami.

Čechomor

27. června 2008 v 8:00 | ja |  Co se mi líbí

Harfa

26. června 2008 v 16:07 | ja |  Co se mi líbí

Zaplaceno za oddech

26. června 2008 v 12:05 | ja |  Moje psaní
Blíží se, či spíše už je za dveřmi , období prázdnin a dovolených. Každý z nás je miluje a nemůže se jich dočkat. Nejsem a nebývala jsem jiná. Prožívala jsem je všelijak , někdy lépe, někdy otrávená pracovními povinnostmi. V době studií jsem absolvovala několik letních táborů, kde jsem byla jako zdravotník. Bylo to moc, fajn, zvláště když jsme se po roce opět sešli ta sama parta. Jezdilo nás asi 10, hlavní vedoucí, sporťák a někteří vedoucí se neměnili, střídali se jenom praktikanti a zdravotníci. To jak nám plynul čas na škole. Tábor byl umístěn na krásném místě nad obcí. Měli jsme k dispozici zásobovací auto, zděnou kuchyni s jídelnou a ubytováním pro menší děti. Větší spali v dřevěných chatičkách. Já jsem měla chatku jenom pro sebe, v ní byla malinká ošetřovna a marodka, a můj pokojíček. Každý týden na tábor dojížděl závodní lékař, který kontroloval, zda a jak jsou děti ošetřeny, popřípadě napsal nějaké chybějící léky a antibiotika. Nikdy se naštěstí nic vážného nestalo, když nepočítám bezpočet vymknutých kotníků, odřených pat a pořezaných rukou. Bolest v krku jsme léčili kloktáním slané vody, Acylpyrinem a ležením na marodce. Našli se i simulanti, kterým se nechtělo jít na celodenní výlet, tak hned ráno po nástupu se u mě hlásili, že je bolí v krku a jsou nemocní. Když mě však viděli, že chystám kloktadlo, většinou si to rozmysleli a na výlet raději šli. Zůstala jsem v táboře sama s jedním nebo dvěma marody a se službou, hlídající bránu. To byly pro nás nejhezčí chvíle, které jsme trávili u bazénu, užívajíce si klidu a pohody. Paní kuchařky nikdy nezapoměly na marody a sestřičku, donesly nám k bazénu palačinky s malinovou pěnou, dobrou citronádu a chvíli si s námi povídaly. Ach, to byly chvíle. Večer, jsme se všichni vedoucí a zdravotník sešli v chatce u vedoucího tábora na poradu. No, jak se to vezme, radili jsme se co bude zítra, připravovali jsme bojovku, karneval apod. Ale tahle porada se nikdy neobešla bez dobrého pivínka, které se od večera chladilo v tekoucím potůčku pod táborem, nebo jsme si venku opékali buřty a povídali si až do časného rána. To pak bylo problematické vstávání. Děcka dobře vyspaná, řádila jako černá ruka. A pánům vedoucím se nechtělo z postele, do níž teprve před chvíli vlezli. Tehdy přišli na řadu praktikanti, kteří prováděli bodování úklidu, přípravu na denní program a zavedli děti do jídelny na snídani. Ona každá hodinka byla dobrá. Ale co, člověk byl mladý a lehce deficit spánku zvládl. A večer se všechno opakovalo. Takové prázdniny, za něž jsem dokonce dostala zaplacený žold, se mi samozřejmě líbily. Jenomže čas prázdnin uběhl, já musela do školy a nezbylo mi než se těšit na druhé.

Také rádi studené?

24. června 2008 v 11:18 | Vikipedie |  Moje psaní
Sníh a led ochucený medem nebo ovocnou šťávou znali už ve starém Řecku a ve starém Egyptě. O tom, jak vznikla první skutečná zmrzlina, existuje více verzí. Některé prameny uvádějí, že to byli Mongolové, kteří ji rozšířili. Připravovali různé ochucené nápoje z mléka (kozího, velbloudího a jačího). Tyto nápoje ale díky chladnému horskému klimatu často zmrzly. Recepty na takto vyrobenou zmrzlinu měl ve třináctém století přivézt do Evropy cestovatel Marco Polo. Podle jiné verze zase první zmrzlina vznikla díky Číňanům, od nich recept přebrali Arabové a Peršané. Od Arabů se naučili dělat zmrzlinu Italové a její výrobu rozšířili dále po Evropě (Arabské slovo scherbet znamená sladký sníh, z toho vzniklo italské slovo sorbetto, tedy sorbet). Na počátku se zmrzlina podávala jen v nejvyšších společenských kruzích.
V roce 1903 byl patentován zmrzlinový kornout a v roce 1921 byla vyrobena první zmrzlina s dřívkem. Roku 1936 byl sestrojen plně automatický rotační stroj, který zmrzlinu na špejli vyráběl.
Točená zmrzlina je zmrzlina připravovaná z tekuté směsi během odběru ze stroje na přípravu točené zmrzliny. Taková zmrzlina je také nazývána jako zmrzlina soft, což lze volně přeložit také jako zmrzlina lehká, teplá, měkká.

Vývoj plavek

23. června 2008 v 15:52 | ja |  Něco z historie

Dva na konci světa

23. června 2008 v 12:59 | ja |  Moje psaní
Moje dva obvody, pro něž jsem pracovala jako geriatrická sestra, starající se o staré lidi, měly dohromady velikou rozlohy a daly se nazvat obvody horskými. Zvláště ten jeden, daleko od našeho města, obnášel hodně roztroušených samot v lese, na pasekách apod. I ty obce měly rozlohu velkou a tak se často stávalo, že jsem nestačila přejít z jednoho konce na druhý a stihnout autobus, jež by mě dovezl zase dál. Musela jsem proto pokračovat po svých. V létě, to byla pohádka. Srdce se smálo nad pokosenými loučkami, upravenými zahrádkami, kde to vonělo kvítím a senem. Tu a tam jsem neodolala nabídce ovocných stromů, třešně, jaderničky, později hrušky a jablka. Čerstvá voda na zapití byla ve studánkách a místních studnách, u nichž ještě občas visel i hrníček nebo sklenička na napití. Nebyla jsem nikdy neopatrná, ale napít se z těchto nádob mi připadalo samozřejmé. Nikdy jsem si domů nepřinesla nepříjemnou nemoc. V lese jsem zase nepohrdla nabídkou lesních jahod, malin a ostružin. Veškerá nabídka mi stačila, nemusela jsem si ani nosit svačinu, Vzpomínám si na dobré lidi, kteří při stahování dříví z lesa mi nabídli slaninu a kus chleba, neboť jsem se s nimi musela posadit k ohni a počkat až silné stroje sjedou z kopce a nebudou mi křížit cestu. Popovídala jsem si s nimi, pozdravila je a šla zase dál. Od nich jsem se také dozvěděla o jedné zapadlé chalupě, kde žije starý manželský pár, jež má děti daleko a za nimi se stavují jenom lesní dělníci, občas pošťák na babetě, přiveze psaní a důchod. Jednou týdně k nim zamíří pečovatelka se svým autkem a nakoupí jim potřebné jídlo. Jinak žijí zcela sami v opuštěném cípu hor. Rozhodla jsem se, že je navštívím a poptám se na jejich zdraví. Oba byli několik let v důchodu, měli sice ještě hodně sil na život a práci kolem chalupy, ale dolů do dědiny už nechodili. Cesta k nim veld apo velikánské louce a až na samém vršku kopce jsem spatřila rozlohu údolí a dole se krčící stavení. Bylo parné léto, kolem to vonělo senem a z lesa se ozývalo pobekávání srnčat. V chalupě jsem našla jenom stařenku. Byla drobná, a na neznámou osobu se netvářila zrovna přívětivě. Oni nic nepotřebují, k doktorovi jdou až je potřeba. Zdálo se, že u nich nepochodím. Najednou se ozval v síňce štěkot psa a dupání nohou. To se vrátil pan domácí. Otevřely se dveře a v nich stál opravdovský vládce hor. Vysoký, seschlý stařík se sukovicí v ruce a na zádech se mu kolébala puška. Podíval se na svou ženu, pak na mě a zeptal se, co prý prodávám. Napadl mě spásný nápad, trochu jejich nedůvěru prolomit." Ano, prodávám", řekla jsem schválně abych poznala jak budou reagovat." A co ?" zeptal se stařík. Začala jsem jim nabízet zdraví, dlouhý spokojený život, případně odstranění potíží. Hleděli na mě a nevěděli jak odpovědět. Po chvilce nedůvěry mě pozvali do kuchyně a stali se z nás dobří známí. Nechali si poměřit tlak, něco jsme si popovídali o tom jak žijí a čím se živí. Dala jsem jim číslo na našeho pana doktora, protože jsem viděla, že telefon mají. Odcházela jsem s pocitem dobře vykonané práce. Bylo mi jasné, že se k nim tak často nedostanu, ale hřálo mě u srdce pomyšlení, že ti dva, tam daleko od lidí, mají jistotu, že o nich ve městě víme a v případě potřeby je najdeme. Jo, najdeme, asi tak, jako jsem hledala po lese hajného! Ale o tom zase příště.

Počasí nás zabíjí

23. června 2008 v 9:54 | ja |  Moje psaní
Morava se stala velikánskou prádelnou. Venku je už několik dnů obrovské dusno , v noci se převalujeme ze stranu na stranu a kapka ani jedna. Teploměr pomalu dosahuje tropických hodnot a oblohou se táhnou zlověstně vypadající mraky. Zadušená krajina těžce dýchá. Marně ptáci létají do výšky a hledají slunce, není ho ani vidět. Není, ale topí nám pořádně. Marně přemýšlím, co je lepší, zda přívalové deště, které dokáží v mžiku v přírodě změnit ráz krajiny, nebo tohle prádelní dusno, pod nimž i voda v potoce a rybníce se zdá horká a zalít s ní kytky je možná také hazard. Spotřeba vody v domácnostech je veliká, sprchy a vany, bazény a koupaliště jedou na plno, ale nedokáží ani na minutku zchladit rozpařená těla. Hektolitry minerálek , Dobré vody i piva prodávají v současnosti obchodníci, ale nám je pořád stejně horko. Žízeň nepolevuje ani po zmrzlinách a ledňáčcích. Všechno se pohybuje pomalu a ztěžka. Život je dušen životodárným sluncem.

Krása

22. června 2008 v 20:28 | ja |  Fotografie
Jsem velký patriot, miluji své město a líbí se mi v každé době. Nyní je krásně rozkvetlé náměstí, tak jsem neodolala a fotila.