Na naší zahradě stálo několik starých stromů. Hruška, švestky a pár jabloní. Když rodiče dům se zahradou koupili, byly tyto stromy již vzrostlé a rodící. Jako malá holka jsem se naučila na některé vylézt a sedět v koruně. Líbilo se mi pozorovat okolí a nebýt viděna. Zdálo se mi, že k obloze stačí natáhnout ruku a dotknu se jí. kolem naší zahrady byla sama zeleň, trávník a pole. Jednou jsem se však málem spálila. Vylezla jsem na rynglot, který stál až v koutě zahrady a kochala se okolím. Najednou jsem slyšela, že mě volá maminka. Ctěla jsem rychle slést, abych nedostala, že ničím stromy. V tom se to stalo, šlápla jsem na větev, která pod tíhou mého těla praskla a já padala dolů. Na poslední chvíli jsem se zachytila a tak pád ztlumila. Jenže netušila jsem, co bude následovat. Ulomená větev, která byla podle dalšího ohledání upálená bleskem, letěla za mnou a já se nestačila divit. Nejdříve jsem dostal ránu větví, pak mi do očí napadalo smetí, čímž jsem na chvíli oslepla a nakonec jsem dostala závěrečný úder o zem. Zůstala jsem ležet pod stromem částečně ochromená strachem, aby mě maminka neviděla a taky trošku od těch ran. Strom už dávno není, místo něj je v rohu zahrady velikánský smrk. Nechci si ani představit, jak by to se mnou dopadlo, kdybych na něj tenkrát lezla a pak spadla. Asi by to odnesly nějaké kosti. Tak mám alespoň tuhle obyčejnou vzpomínku.
Komentáře
A to si jeden myslí, že holčičky nezlobí. Někdy jsou možná horší jako kluci.
Elizo, jasný, že zlobí... a někdy ještě dlouho po provdánííííí.
Teda Hadímrško, Ty jsi byla číslo..-honem si nevzpomenu jak vysoké.(:-))). ,.DL.
Ahoj Hadimrško. No to jsi byla také pěkný lumpík,lezla jsem také na stromy, naštěstí nikdy nespadla, za to někdy nemohla málem slézt dolů :O))).