Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Moje poprve - I.

12. května 2008 v 10:27 |  Moje psaní
Všimli jste si jistě toho, že všechno, co se kolem nás a s námi děje, je někdy poprvé. Poprvé řídíme auto, poprve máme státnice atp. Dala sem si trochu práci, abych zmapovala kolik těch poprve u mě už bylo a co jsem si zajímavého o nich zapamatovala. Tak kdy jsem se poprve nadechla vzduchu, to si ještě nepamatuji. Od malička ale tvrdím, že jsem si zapamatovala pohled na velká světla a tvář brýlatého muže. Podotýkám, že jsem jako malá nikdy nebyla na operaci, ani v nemocnici, naši mi říkali, že to asi byla vzpomínka na píchání ouška, ale já si myslím, že ne. První výlet z rodiči byl k nějaké velké (alespoň pro mě velké) vodě. Hučela , bublala a maminka mě křečovitě držela za ruku. Poprve jsem jela vláčkem a projížděla několika tunely při výletu do Prahy. Líbila se mi ta naprostá tma a ty podivné zvuky kolem. K dalším poprve patří bezesporu návštěva Dědy Mráze, jak se tehdy říkalo v naší Mateřské školce. Byl vysokánský, dlouhé vousy až do půl pasu a dodnes si pamatuji, že jeho plášť voněl naftalínem. První třída, je samozřejmě první pro každého, ale u mě je spjata se spolužačkou od níž všechna děvčata dostala vši. Doma se potom odehrávaly srdceryvné scény, balení hlavy do petrolejového zábalu a nezbytné krácení vlasů, na nichž si každá malá slečna tuze zakládá. Jak čas ubíhal přišla první známka v podobě razítka, první napsané slovo, které se konečně dalo přečíst. O vánocích jsem dostala první opravdovský kočárek pro panenku a v létě jsem uviděla a držela v ruce první miminko. Svého malého brášku. S ním je spojen i první veliký výprask, který jsem dostala, když jsem se včas nevrátila z procházky s kočárem a řvoucím miminem. Následující prázdniny jsem byla poprve v Krkonoších v ozdravovně. Tam jsem poprve hrála divadlo a viděla Krakonoše. První dětská láska se konala následující prázdniny při pobytu na prvním táboře. Byla krásná, ale zcela platonická, neboť onen obdivovaný byl o dobrých deset let starší a možná si ani nestačil všimnout, že tam jsem. To další láska, to už bylo jiné, věděli jsme jeden o druhém hodně a tak první nesmělá pusa patří onomu chlapci. Hodně jsem se styděla a neustále utírala pusu rukávem v domění, že to na ní je vidět. První velkou cestu vlakem a zcela sama jsem pak podnikla do Gottwaldova, kam jsem jezdila na rovnátka . Několikrát tam byli se mnou naši, pak jsem jezdila sama. Byla to krása parní lokomotiva syčela a čekala netrpělivě až dá výpravčí pokyn. Já seděla u okna a s pocitem dospělého jsem si honem prohlížela zda mám jízdenku, peníze na trolejbus a lístek k lékaři. Z dnešního pohledu to byla docela odvaha, že mě naší poustili samotnou. Musela jsem sama přesedat na jiný vlak, vysednout v Otrokovicích, přejít na zastávku trolejbusu a dojet do Gottwaldova na autobusové nádraží, tam se opět přesedalo na další trolejbus MHD, který mě dovezl až k nemocnici. Cesta nazpět byla stejně složitá. Byla jsem omluvena ze školy celý den. Nejvíce se mi líbilo na nádraží v bufetu koupit si něco dobrého k snědku. Zvláště brambůrky, které jsem tehdy okusila poprve mi utkvěly v pameti, byly křehké, dobře solené a promaštěný sáček jsem vyhazovala až u nás na nádraží. První zuby mě maminka schovávala v krabičce a ty druhé, o které jsem přišla kvůli rovnátkům, tak ty si schoval někam pan doktor. S návštěvou zubaře je spojena také první jízda výtahem ve zdejším (zlínském) obchodním domě. Těch osm pater, které se mnou výtah projel ( byl s obsluhou), se mi zdálo nekonečných, protože se v každém patře zastavovalo. Ještě jedno poprve jsem zažila při jízdě trolejbusem a sice přišel pan revizor. Já měla jízdenku v pořádku, ale jeden pán, byl chycen a vyveden z vozu. Pamatuji si, jak celý vůz šuměl a komentoval jeho troufalost. Těch poprve je více, ale to zas až někdy příště.

 


Komentáře

1 Chachina | Web | 12. května 2008 v 15:17 | Reagovat

To je tak milý článek...

Jinak chci říct, že když je mi trochu smutno, kouknu na tvůj blog a už jen vidět ten šeřík v záhlaví mi stačí, abych měla lepší náladu. Děkuju :-)

2 Obycejna zenska | Web | 12. května 2008 v 16:43 | Reagovat

Dobry vzpominky mas, jen co je pravda. ;o)

3 Eliza | E-mail | Web | 12. května 2008 v 18:28 | Reagovat

Moje poprvé sahá někdy k mým čtyřem létům. Pak už je také samé poprvé a doufám že ještě dlouho ne naposled. Hezké vzpomínky, a je zvláštní, že naši nás asi pouštěli do světa trochu odvážněji, nebo se mi to jen zdá?

4 VeVěrka z Hajlendu | E-mail | Web | 12. května 2008 v 21:54 | Reagovat

Když je mi smutno, vzpomínám na dětství a snažím se vybavit si co nejvíce podrobností. Na rodiče, babičku, domek, zahrádku...Tak budu vzpomínat, kdy poprvé...

5 Hablina | Web | 12. května 2008 v 22:17 | Reagovat

Všechno, co je poprvé, mě trochu děsí, ale tvoje vzpomínky jsou milé.

6 Motýl | 13. května 2008 v 17:48 | Reagovat

Mám spolužačku, která si pamatuje takové detaily ze školy,až jsem se kolikrát divila,jak je možné, že jí to v té hlavě zůstalo. Také si pamatuji toho dost,ale do detailů určitě ne. Ale vzpomínky na dětsví jsou překrásné. Já pocházím z osmi dětí, dětství super, rodiče přesto, že nás bylo tolik se nám /hlavně  tatínek-maminka vytížená byla na 100 %-žasnu dnes, jak to stíhala ?/ věnovaly moc a vše bylo tak krásné, kouzelné na dnešní dobu neskutečné.A mám stále na co vzpomínat i na to poprvé a je to krásné a nezapomenutelné...Motýl.

7 hadimrcha | Web | 13. května 2008 v 18:23 | Reagovat

Obdivuji všechny maminky, ať už mají jednu nebo deset dětí, které z nich vychovají dobré lidi.

8 DědaLebeda | Web | 18. května 2008 v 21:56 | Reagovat

Hezky napsané... já už mám v paměti jen to zatím poslední \ poprvé\ operaci, ale bylo vše OK. Pokoj č.1 a prý nejlepší - jak hodnotil primář a vrchní sestra. Parta moc prima, legrace až málem praskaly stehy těm čerstvě operovaným.

Jináááč to není špatné téma myslím pro všechny z nás si jednou TO poprvé připomenout - díky za námět.

---(:-§o)))    ,.DL.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama