12. května 2008 v 10:27
|
Všimli jste si jistě toho, že všechno, co se kolem nás a s námi děje, je někdy poprvé. Poprvé řídíme auto, poprve máme státnice atp. Dala sem si trochu práci, abych zmapovala kolik těch poprve u mě už bylo a co jsem si zajímavého o nich zapamatovala. Tak kdy jsem se poprve nadechla vzduchu, to si ještě nepamatuji. Od malička ale tvrdím, že jsem si zapamatovala pohled na velká světla a tvář brýlatého muže. Podotýkám, že jsem jako malá nikdy nebyla na operaci, ani v nemocnici, naši mi říkali, že to asi byla vzpomínka na píchání ouška, ale já si myslím, že ne. První výlet z rodiči byl k nějaké velké (alespoň pro mě velké) vodě. Hučela , bublala a maminka mě křečovitě držela za ruku. Poprve jsem jela vláčkem a projížděla několika tunely při výletu do Prahy. Líbila se mi ta naprostá tma a ty podivné zvuky kolem. K dalším poprve patří bezesporu návštěva Dědy Mráze, jak se tehdy říkalo v naší Mateřské školce. Byl vysokánský, dlouhé vousy až do půl pasu a dodnes si pamatuji, že jeho plášť voněl naftalínem. První třída, je samozřejmě první pro každého, ale u mě je spjata se spolužačkou od níž všechna děvčata dostala vši. Doma se potom odehrávaly srdceryvné scény, balení hlavy do petrolejového zábalu a nezbytné krácení vlasů, na nichž si každá malá slečna tuze zakládá. Jak čas ubíhal přišla první známka v podobě razítka, první napsané slovo, které se konečně dalo přečíst. O vánocích jsem dostala první opravdovský kočárek pro panenku a v létě jsem uviděla a držela v ruce první miminko. Svého malého brášku. S ním je spojen i první veliký výprask, který jsem dostala, když jsem se včas nevrátila z procházky s kočárem a řvoucím miminem. Následující prázdniny jsem byla poprve v Krkonoších v ozdravovně. Tam jsem poprve hrála divadlo a viděla Krakonoše. První dětská láska se konala následující prázdniny při pobytu na prvním táboře. Byla krásná, ale zcela platonická, neboť onen obdivovaný byl o dobrých deset let starší a možná si ani nestačil všimnout, že tam jsem. To další láska, to už bylo jiné, věděli jsme jeden o druhém hodně a tak první nesmělá pusa patří onomu chlapci. Hodně jsem se styděla a neustále utírala pusu rukávem v domění, že to na ní je vidět. První velkou cestu vlakem a zcela sama jsem pak podnikla do Gottwaldova, kam jsem jezdila na rovnátka . Několikrát tam byli se mnou naši, pak jsem jezdila sama. Byla to krása parní lokomotiva syčela a čekala netrpělivě až dá výpravčí pokyn. Já seděla u okna a s pocitem dospělého jsem si honem prohlížela zda mám jízdenku, peníze na trolejbus a lístek k lékaři. Z dnešního pohledu to byla docela odvaha, že mě naší poustili samotnou. Musela jsem sama přesedat na jiný vlak, vysednout v Otrokovicích, přejít na zastávku trolejbusu a dojet do Gottwaldova na autobusové nádraží, tam se opět přesedalo na další trolejbus MHD, který mě dovezl až k nemocnici. Cesta nazpět byla stejně složitá. Byla jsem omluvena ze školy celý den. Nejvíce se mi líbilo na nádraží v bufetu koupit si něco dobrého k snědku. Zvláště brambůrky, které jsem tehdy okusila poprve mi utkvěly v pameti, byly křehké, dobře solené a promaštěný sáček jsem vyhazovala až u nás na nádraží. První zuby mě maminka schovávala v krabičce a ty druhé, o které jsem přišla kvůli rovnátkům, tak ty si schoval někam pan doktor. S návštěvou zubaře je spojena také první jízda výtahem ve zdejším (zlínském) obchodním domě. Těch osm pater, které se mnou výtah projel ( byl s obsluhou), se mi zdálo nekonečných, protože se v každém patře zastavovalo. Ještě jedno poprve jsem zažila při jízdě trolejbusem a sice přišel pan revizor. Já měla jízdenku v pořádku, ale jeden pán, byl chycen a vyveden z vozu. Pamatuji si, jak celý vůz šuměl a komentoval jeho troufalost. Těch poprve je více, ale to zas až někdy příště.
To je tak milý článek...
Jinak chci říct, že když je mi trochu smutno, kouknu na tvůj blog a už jen vidět ten šeřík v záhlaví mi stačí, abych měla lepší náladu. Děkuju :-)